Schumacher? Prý velký pokrok! Bianchi? To je trpkost a skepse
Nevíte. Buď proto, že to nemáte vědět, nebo není co nového říct. Zde ale neplatí, že nevědomost je sladká – v případě zraněných pilotů Michaela Schumachera a Julese Bianchiho budí spíše trpkost a skepsi. „Za ten rok dosáhl velkého pokroku,“ míní sice mluvčí Sabine Kehmová o sedminásobném šampionovi F1, její stanoviska ale tradičně podrobnosti neprozrazují. To Bianchiho stav stagnuje.
Když měl před necelými dvěma měsíci debut v sérii formule 4 Mick Schumacher, šestnáctiletý syn rekordmana v počtu mistrovských titulů v F1, akreditovalo se na jeho závody kolem stovky novinářů. Tým ho však v pozadí přísně hlídal.
Žádné velké rozhovory, žádné otázky na rodinu – tak silné je embargo kolem něj i jeho otce, jenž se už takřka osmnáct měsíců zotavuje po nehodě na lyžích a těžkém zranění hlavy.
„Mick se musí naučit hodně věcí a získat zkušenosti, neboť je to jeho první rok ve formulové sérii. Dejte mu čas a nemějte přehnaná očekávání,“ mluvila jeho ústy tisková mluvčí Sabine Kehmová. V jakém stavu je pak sám Schumacher, v čem se zlepšil a na čem je naopak při rekonvalescenci třeba zapracovat, to zůstalo terra incognita.
„Za ten rok a vzhledem k vážnosti jeho nehody dosáhl velkého pokroku. Zároveň je ale jisté, že bude potřebovat ještě hodně času na zotavení,“ přiznala. „Jeho rodina si však nepřeje sdělovat o jeho zdravotním stavu víc. Mohu jen dodat, že od jeho zářijového převozu z nemocnice do domu v Glandu se mu pečlivě věnují lékaři,“ doplnila.
A víc vám už neřekne. Má se tedy dál za to, že je Schumacher při vědomí, dýchá sám, komunikuje pomocí očí a do rodinného sídla přestavěného na kliniku za 340 milionů korun (vybaveným přístroji se čtyřiadvacetihodinovou péčí) za ním dojíždí lékaři z blízké rehabilitační kliniky v Lausanne.
„Některým lidem trvala rehabilitace tři až čtyři roky. Záleží na komplikovanosti jejich poranění i celkovém zdravotním stavu,“ říkal již dříve neurochirurg Antonio Belli z univerzity v Birminghamu a popisoval: „Bude procházet jak kognitivní terapií, jež mu pomůže obnovit paměť a koncentraci, a pak fyzioterapií, protože byl dlouho upoután na lůžku a jeho svalstvo je ochablé,“ dodal Belli.
Napříč padokem F1 tak dlouhodobě zní solidarita: „Nepřestáváme mu držet palce.“
Není to navíc jediné jméno, kterému se zde vyjadřuje podpora. To Fernando Alonso alespoň jednou do měsíce umístí na svůj Twitter strohé sdělení: Forza Jules – jako podporu Julesi Bianchimu, jenž vloni havaroval v GP Japonska a při střetu s jeřábem odklízející vůz jiného jezdce (v rychlosti 190 km/h) utrpěl difúzní axonální poranění mozku. Francouz se doteď neprobral z kómatu.
„Jsme teď v situaci, kdy to stagnuje. Julesův neurologický vývoj není takový, jaký bychom chtěli,“ přiznal nedávno jeho otec Philippe Bianchi. „Každou noc spíme s telefonem vedle sebe. Když ráno vstáváme, myslíme na Julesův život, ale jsme nuceni myslet i na smrt. Jsme v situaci, kdy víme, že se mu může stát hodně věcí, a je to hrozné,“ přiznává Bianchi.
Zatímco Schumacher se (snad) probral k vědomí, Bianchiho vyhlídky jsou daleko tvrdší. Nedávno se sice přesunul do nemocnice v Nice, jeho diagnóza se ale prý váže s pouhou desetiprocentní šancí na probuzení. „Hlavní věc ovšem je, že je naživu. Bojuje se zbraněmi, jež má, to znamená svým tělem. Nevím, jestli může něco udělat po neurologické stránce, ale když ho vidíme bojovat, dává nám to velkou sílu. Dokud je život, je i naděje,“ věří Bianchi.
Kéž by v dalších dnech přišly zprávy, které by ji ještě posílily…
