Divoká rychlost je jeho životní styl. Ať už se ve volném čase prohání po zoraných polích nebo se pošťuchuje ostrými lokty s protivníky na tratích. „A že tam každý pád bolí,“ říká český motokrosař Martin Michek jenž se stal v kategorii MX3 vicemistrem světa. Kdysi si na motorce zlomil obě ruce – nyní ale uznává, že se mu líbí i freestyle motokros a rád by zkusil také Rallye Dakar.
Během tohoto víkendu budete moci obhájit domácí titul, přesto ještě zpět k vašemu druhému místu na MS. Když jste ho vyhrál, byla ještě v Česku prohibice. Dotklo se to vašich oslav?
„Ani ne. Dal jsem si s přáteli panáčka něčeho sladkého, do těch dvaceti procent a jinak jsem to moc neslavil. Víte co, já ani moc alkohol nepiju, nechutná mi. To už tedy musí být, abych si dal panáka. Když ale sezona dobře dopadne, tak možná někam s kamarády vyrazíme.“
Přesto, jak je to s vaším motocyklem? Stroje jezdící na ploché dráze prý jedovatý metanol zužitkovávají.
„Ten náš ne. My do něj dáváme klasický benzín z čerpací stanice. Jak tu stovku, tak devadesát pětku. Metanol do něj nelijeme.“
Pocházíte ze závodnické rodiny, v motorismu se pohyboval váš bratr i otec. Měl jste vůbec možnost vybrat něco jiného než motokros?
„Je to pravda, u nás doma vždycky tak trochu smrděl benzín. Táta i brácha se v tom pohybovali, já s nimi jezdil na tréninky, a tam mě to vzalo za srdce. Byli jsme v tom odchovaní. Na motokrosu se mi hlavně líbí unikátnost. Pořád se mění trať, jsou tam koleje a nikdy nevíte, jak to dopadne. Na startu je třeba čtyřicet závodníků, ale otázka je, kdo povede v první zatáčce.“
A tam to v té tlačenici musí bolet, když je tam taková mela že?
„Přesně tak, padáte na pořádně tvrdý povrch a i ta mašina má nějakých pár kilo. Na startu je velká mačkanice a dochází tam ke kontaktům a kolizím. Je to jiný adrenalin - záleží na reakci a rychlosti.“
Když je to souboj ostrých ramen, panuje mezi jezdci i velká rivalita?
„Každý tam má někoho, kdo je mu příjemnější a kdo naopak ne. Vztahy mezi jezdci jsou přátelské, ale rivalita tam je. Veškeré kamarádství končí s pádem startovního žebříku, a co se pak uděje v rozjížďce, to se nezapomíná. Na druhou stranu se musíte s těmi lidmi bavit dál. Je to taková celoroční vesnice.“
Velkým rizikem jsou i zranění, zvláště v takové mele a rychlosti…
„Také se mi to dříve nevyhnulo. Měl jsem pád, kdy jsem si zlomil obě dvě ruce najednou, což byl fakt zážitek. Člověk se pak pořádně nenají a neudělá si sám vůbec nic. Ale to k tomu patří. Hlavní je psychika a pomoc ostatních lidí, zejména rodičů.“
Neměl jste nicméně pak problémy s vnitřním strachem?
„Ten strach tam musí jít stranou. Jestli chcete být úspěšný, nesmíte na to myslet. Spíše se přemýšlí v tom smyslu: Ne, jak skočíte, ale jak skočíte, abyste byli nejrychlejší. Toto si člověk musí dát do hlavy a bojovat za každou cenu.“
Vyhledáváte třeba jiné adrenalinové sporty?
„Mám rád rychlou jízdu, to je pro mě adrenalin. Zkusil jsem i různé ty katapulty a různé atrakce, ale abych takový bungee jumping ještě ne. Když mě to ale chytne, tak si doma sednu na své endurko, mám to na značkách a jedu se projet po asfaltu nebo zoraným polem.“
Co takový freestyle motokros? Zkusil byste?
Má to motor a dvě kola, takže se mi to líbí. Znám i Libora Podmola a Petra Piláta, s nimiž jsem dříve závodil. Jenže samotný motokros je pro mě pořád záživnější. Na freestyle se rád podívám, ale že bych ho viděl pětkrát do roka…to nemusím. Ty triky se stejně vesměs opakujou.“
A co Rallye Dakar?
„Ten mě láká. Už jsem o tom i přemýšlel, že by to mohl být můj další krok. Uvidíme, jak se to vyvine do budoucnosti a kam bude má kariéra směřovat, dá se to ale označit jako můj další cíl.“
