Srdceryvný příběh. Doslova. Nizozemskou dráhovou cyklistku Shanne Braspennincxovou (30) před šesti lety srazil z kola infarkt. Kariéra tehdejší vicemistryně světa v keirinu byla v troskách. Stejně tak psychika. Ale nevzdala se. Když ji doktoři po operaci ujistili, že se může vrátit na dráhu, nezaváhala. „Nechci skončit, kde je moje kolo!? Chci zase jezdit na kole.“ V Tokiu oslavila zlato v keirinu. K medaili má našlápnuto i ve sprintu.
Držela se za hlavu, nechápala. Shanne Braspennincxová nemohla najít správná slova. Vyhrála olympijský závod v keirinu! Šest let poté, co prodělala srdeční příhodu. Přesto se v první chvíli zajímala o zdraví reprezentační kolegyně Lauren van Riessenové, která měla v semifinálové jízdě těžký pád.
„Je v pořádku?“ zajímala se o zdraví parťačky, se kterou byla v Izu čtvrtá v týmových sprintech. Riessenová po kolizi ve vysoké rychlosti s Katy Marchantovou z Velké Británie na chvíli upadla do bezvědomí.
Zlomila si klíční kost, žebra, zhmoždila plíce. Když kolegové z týmu Braspennincxovou ujistili, že ji do nemocnice v Tokiu odvezli sice polámanou, ale při vědomí, oddechla si. A teprve pak si mohla naplno užít svůj velký moment.
„Neskutečné, chvíli mi potrvá, než to vůbec zpracuji,“ hledala slova. „Nemůžu tomu uvěřit. Ani nevím, jaký byl vlastně závod. Jen jsem si opakovala, jeď, jeď, drž to! Začínala jsem prakticky od nuly, byla to dlouhá cesta a šlo to opravdu pomalu, abych se (po infarktu) vrátila. Oslavit to takhle, to opravdu stojí za to.“
Shanne Braspennincxová jezdí na kole od sedmi let. Zpočátku závodila na silnici, ale neměla výraznější úspěchy a v roce 2011 přesedlala na dráhovou cyklistiku. Tam se našla. O dva roky později na dráze vyhrála juniorské mistrovství Evropy ve sprintu i keirinu, v roce 2015 už byla stříbrná na mistrovství světa v keirinu. V červenci 2015 se jí ale zhroutil svět.
Na vysokohorském soustředění v Colorado Springs měla infarkt. „Nejtemnější chvíle života,“ vzpomínala v rozhovoru s Christianem Bossem. „Ten den jsme měli jet závod, nebylo mi dobře, ale připravovala jsem se jako obvykle. Kvůli počasí byl nakonec závod zrušený a to bylo moje štěstí. Kdybychom jeli, asi bych tady už neseděla...“
Pracujte a vydržte!
Cyklistku vezli do nemocnice, na pohotovosti šla okamžitě na operační stůl. „Otevřeli mi tepnu, byla z devadesáti devíti procent zablokovaná. Měla jsem štěstí, ale psychicky jsem rezignovala, protože jsem měla pocit, že mě tělo zradilo. Tak dobře jsem ho živila, sportovala jsem a teď tohle?“
S rozčarováním a temnými úvahami o konci sportovní kariéry bojovala takřka čtyři měsíce. Když ji doktoři ujistili, že po rehabilitaci a další drobné operaci může časem vrátit, začala bojovat. „Ne, nechci skončit, kde je moje kolo? Chci jet na kole.“
První závod znovu jela po sedmi měsících. „To byl pro změnu jeden z mých nejlepších momentů v životě,“ popisovala. „Když jsem po infarktu dostala od lékařů zelenou a mohla jsem do toho jít naplno a sportovat. Mohla jsem znovu žít plnohodnotně svůj život, dokud nebudu stará babička na invalidním vozíku. Velké poděkování za to patří rodině, máma mě držela jako skála. A taky skvělému lékařskému týmu.“
Olympiádu v Riu ještě nestihla, byla náhradnicí. Na domácím mistrovství světa 2018 v Apeldoornu znovu emotivně slavila velký návrat. Skončila pátá ve sprintu, šestá v keirinu a stříbrná v týmovém sprintu. „Byla to dlouhá cesta, pořád jsem se musela kontrolovat a hlídat, testovali mě skrz naskrz. Ale trénink mi postupně dodával jistotu i sebevědomí. Myslím, že jsem nikdy nebyla silnější. Takže to v konečném důsledku pro mě bylo vítězství.“
V olympijském finále keirinu Braspennincxová navázala na svoji krajanku Elis Ligtleeovou, která triumfovala před pěti lety v Riu. A s potěšením mohla oprášit motto, které ji drželo v nejtěžších momentech nad vodou. „Mějte trpělivost! A věřte si. Výsledky se nemusí dostavit hned, ale když poctivě pracujete, výsledky přijdou. Prostě jen vydržte!“
