PŘÍMO Z TOKIA | Do Tokia přijel s jasným cílem – brát medaili při olympijské premiéře svého sportu. I když svého sportu… Kombinační formát se už od samého začátku nelíbil spoustě sportovních lezců. V případě Adama Ondry mělo být největší slabinou lezení na rychlost. Jenže ve čtvrtek mu nesedl ani bouldering. A i když po svém výkonu v lezení na obtížnost chvíli sahal i po zlatu, formát, ve kterém se výsledky disciplín násobí, ho odsoudil až k šesté příčce. „Že nemám medaili je velké zklamání,“ přiznal jen pár chvil po skončení soutěže.
Můžete zhodnotit své vystoupení v jednotlivých disciplínách?
„Rychlost byla trochu kontroverzní, protože nejlepší rychlolezec se v kvalifikaci zranil. Kontumačně jsem šel dál a automaticky jsem byl nejhůř čtvrtý. Dal jsem si tři osobáky, což byla velká vzpruha. Bouldering byl velmi specifický, bylo to jiné oproti světovému poháru nebo mistrovství světa, protože se rozhodovalo jen na třech boulderech místo čtyř. Špatná vizitka pro stavěče, první jsme vylezli téměř všichni, třetí nikdo. Tudíž se rozhodovalo na jednom jediném boulderu a jednom kroku.“
Mrzí vás, že jste v této disciplíně nepodal lepší výkon?
„Je těžké být zklamaný, protože na těchto třech boulderech jsem nemohl zalézt lépe. Poslední dva roky jsem hodně obětoval tréninku na umělé stěně, a zvláště na boulderingu. Byl jsem si dobře vědom svých slabých stránek, které jsem se snažil zlepšit. Ušel jsem dlouhou cestu, ale bohužel když právě tohle pak rozhoduje, tak je to těžké. Jsem v tom sice už průměrný, ale nikdy to nebude moje silná stránka. Třetí boulder mi sedl hodně, dostal jsem se nejdál ze všech, ale nerozhodlo to o ničem, protože jsem nedal top.“
V čem konkrétně vám druhý boulder, ve kterém jste nedosáhl ani zónu, nesedl?
„Druhý byl hodně dynamicko-koordinační. Byl tam přeběh přes tři velké struktury doprava. To nebyl takový problém, ale finální fáze držení vyžadovala hodně dynamiky v rukách a čistou sílu. To byla odmalička moje slabá stránka, vždycky se to snažím dohnat něčím jiným. I v síle jsem se dost zlepšil, bohužel to nestačilo.“
V lezení na obtížnost po vás šli ještě tři soupeři. Vy jste v něm ukázal do té doby nejlepší výkon, a pokud by vás nepředčili, byla naděje na zlatou medaili. Jaké bylo ten závěr sledovat?
„Když jsem skončil, tak jsem věděl, že jsem to zalezl dobře. Lépe jsem ani nemohl, neudělal jsem tam žádnou chybu. Lezl jsem dobře, psychicky jsem na tom byl dobře. Ale v posledních dvou krocích mi došly síly. Když jsem dolezl, tak jsem si byl docela dost jistý, že bych měl Alberta Ginese a Colina Duffyho přelézt. Ale potom u posledního závodníka Jakoba Schuberta jsem věděl, že mu cesta bude hodně sedět, což se ukázalo.“
Co jste si říkal, když lezl právě on?
„Trošku byla naděje, že by mohl spadnout ve stejné fázi, jako já. Protože když jsem spadl, tak jsem ten následující chyt pohladil, ale připadal mi hodně špatný. Já mám daleko rychlejší styl než Jakob, takže kdybychom spadli na stejném místě, tak by bylo velmi pravděpodobné, že bych vyhrál na čas. Ale byl neuvěřitelně fyzicky připraven, dokázal si ještě v průběhu cesty odpočinout lépe než já a potom mu ve finální pasáži zbývalo víc sil.“
Věděl jste, že byste mohl mít zlato?
„Věděl jsem, že bych byl na bedně, to stačilo. Jestli bych byl první.... On je to takový vabank, že asi všichni bychom tady byli rádi za jakoukoli medaili. Jestli je to zlatá, stříbrná nebo bronzová, to už je jedno. I ten největší favorit Tomoa Narasaki je bez medaile. Jenom proto, že nevyhrál rychlost, kterou papírově vyhrát měl. Ale uklouzla mu nožka a ve výsledcích je čtvrtý.“
Jak byste popsal svou zkušenost s přípravou na olympiádu a samotné soutěžení bez medailové odměny?
„Na tuhle otázku asi ještě nejsem schopen úplně odpovědět. Momentálně to bolí. Asi to bolí míň, než bych čekal. I z toho důvodu, že vím, že jsem za daných podmínek nemohl zalézt líp. Že to nevyšlo na medaili je velké zklamání. Asi mám nějaké poučení do příště. Na druhou stranu, kdybych vůbec netrénoval, tak bych dopadl ale úplně, úplně stejně, což je asi úplně nejvíc frustrující.“ (pousměje se)
Opravdu?
„Nebo tak... Kdybych zvolil úplně jinou strategii, vykašlal se na rychlost a na bouldery a trénoval jenom obtížnost, byl bych o několik kilo lehčí. Důsledkem by bylo, že bych byl výrazně horší v rychlosti a boulderech, protože bych neměl tu maximální sílu. Ale zase bych měl větší vytrvalost a mohl bych nakonec být zlatý. Ale tuhle taktiku bych nikdy nezvolil.“
Jak celkově hodnotíte premiéru svého sportu na olympiádě?
„Myslím, že to potvrzuje to, že kombinace všech tří disciplín byla trošku blbost. Navíc z hlediska show to stavěči boulderů hodně nevychytali. Naopak stavěči v obtížnosti připravili asi to, co připravit měli. Byla to show, bylo to dobré. Kdyby byla třeba obtížnost jako samostatná disciplína, bylo by to super, rychle za sebou, za 40 minut, rychle pochopitelné. Já doufám, že to tak na příštích olympiádách bude.“
Ano, tam už by se formát měl změnit, že?
„V Paříži už je jisté, že bude kombinace v obtížnosti a boulderingu, což i z hlediska evoluce našeho sportu dává smysl. A rychlost jako samostatná disciplína. Když tam budou specialisté na ni a diváci uvidí ty nejlepší ve své vlastní disciplíně, tak to bude pecka. Tenhle formát, kdy se diváci koukali na sport, ve kterém jsme my kombiňáci průměrní, to zas taková pecka nebyla.“
Na sportovišti chyběli diváci, to byla škoda i pro vás, že?
„Myslím, že by bylo super, kdyby to bylo nacpané diváky. Stěny byly připravené dobře, dobré profily, dobré chyty. Stavěči na obtížnosti odvedli dobrou práci, na boulderingu trochu horší, a to neříkám proto, že postavili něco, co mi nešlo. Ale protože se rozhodlo na jednom jediném boulderu. A to je asi ten největší neúspěch tohohle formátu.“
Právě kvůli absenci diváků a covidovým opatřením je to zvláštní olympiáda. Užil jste si i tak, třeba díky tomu, že jste poznal týmovou atmosféru?
„Ale jo. Byl to zážitek. Být v olympijské vesnici, vidět nejlepší sportovce na světě ve všech možných myslitelných sportech. Asi nebudu vzpomínat na Tokio jenom nešťastně.“
