Květoslav Šimek
16. srpna 2021 • 21:30

Úředník? Ne, sportovec! Australský jezdec (62) získal v Tokiu dvě medaile

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Je nedotknutelnost Třince pryč? Dynamo a Spartu táhnou schovaní lídři. Překvapí Litvínov?
Spor o Kováče: kouč budoucnosti a opravdová trefa, nebo jen bublina?
VŠECHNA VIDEA ZDE

V olympijské vesnici si ho pletli s funkcionářem nebo se zasloužilým trenérem. Australan Andrew Hoy, který v 62 letech vybojoval v jezdecké všestrannosti dvě medaile, to bral s nadsázkou. „Hej, co tady děláte, jste úředník?“ líčil s úsměvem historky z Tokia nestárnoucí jezdec. „Ne, já jsem sportovec. Možná stárnu, ale baví mě to čím dál víc. A rozhodně si neříkám, že bych měl začít přemýšlet o odchodu do důchodu. Kdy máme olympiádu v Brisbane?“



Pro lepší představu. Když se Andrew Hoy poprvé probojoval na olympiádu v Los Angeles 1984, bylo oštěpařské legendě Janovi Železnému osmnáct let. Jeho nejlepším výsledkem tehdy bylo šesté místo na mistrovství Evropy juniorů. Sovětský svaz, a s ním celý východní blok, americké Hry bojkotoval a Carl Lewis šokoval sportovní svět čtyřmi zlatými medailemi.

Ani Hoy už přitom nebyl vyjukaný zajíc – bylo mu 25 let. „Co se od té doby změnilo nejvíc? Moje vlasy! Určitě moje vlasy,“ smál se v rozhovoru pro olympics.com.au.

Nestárnoucí Australan, který od devadesátých let žije a pracuje ve Velké Británii, vybojoval v Tokiu stříbro v soutěži týmů a bronz mezi jednotlivci. V jezdecké všestrannosti. Tedy v disciplíně, která v jezdectví patří k nejnáročnějším.

Andrew Hoy na LOH

místo a rok jednotlivci družstva
Tokio
2021
3. místo 2. místo
Londýn 2012 13. 6.
Atény
2004
57. 6.
Sydney 2000 2. 1.
Atlanta
1996
11. 1.
Barcelona 1992 5. 1.
Soul
1988
8. 5.
Los Angeles 1984 15. 5.

Skládá se z drezúry, cross country a dvou kol parkuru. V extrémně náročných japonských podmínkách, kdy koně i jezdci doslova padali únavou, prolétl Hoy soutěžemi s klidným úsměvem na rtech. A sbírku svých olympijských medailí rozšířil na šest. Z Barcelony 1992, Atlanty 1996 a Sydney 2000 už měl tři zlata z týmů, v Sydney k tomu přidal stříbro mezi jednotlivci.

„Jsem vlastně vděčný, že mohu odpovídat na to, kolik mi je. Protože když jsem se sportem začínal, býval jsem pro změnu hrdý na to, že jsem v týmu nejmladší...“ glosoval s nadhledem. Když se ho reportéři v nadsázce ptali na australskou olympiádu v Brisbane, jenom se pousmál. „Kdy ji máme? 2032, to mi bude 73 let. Hmm, nic nevylučuji.“

Sportovní dlouhověkost prý Andrew Hoy zdědil. „Táta se dlouho věnoval motoristickým závodům, byl také inženýr a měl neuvěřitelnou pozornost na detaily,“ vysvětloval zarytý fanoušek Ayrtona Senny a Caseyho Stonera. „Teprve nedávno jsem zjistil, že moje 94letá matka byla ve škole vedoucí sportovního týmu. A ve sportu byl dlouho aktivní i můj pradědeček P.T. Heywood, který v roce 1919 připravil koně Artillerymana k vítězství v Melbourne Cupu.“

Genetika hraje roli. Ovšem nejenom ta. „Jsem přirozeně docela zdravý, moc dobře si uvědomuji, co jím, a vedu zdravý životní styl,“ doplňoval Hoy. „A taky mám skvělou podporu z rodiny a celého týmu, který mi umožňuje dělat, co umím nejlépe. A z čeho mám pořád opravdu velkou radost.“

Andrew Hoy vyrůstal v australském Culcairnu na farmě. Poprvé byl v sedle v šesti letech. O rok později už soutěžil na poníkovi, kterého si půjčil od svého strýce. „Na farmě jsem honil ovce a dobytek kolem výběhu,“ líčil Hoy. „Poníka jsem měl od strýce nejprve půjčeného, později jsme založili Pony Club. Chvíli jsem se pak věnoval i rodeu.“

S týmovými parťáky Kevinem McNabem, Shanem Rosem získal Andrew Hoy stříbrné medaile v týmové soutěži jezdců
S týmovými parťáky Kevinem McNabem, Shanem Rosem získal Andrew Hoy stříbrné medaile v týmové soutěži jezdců

Na první olympiádu se dostal v pětadvaceti. V Los Angeles 1984 skončil patnáctý mezi jednotlivci, s Austrálií byl v soutěži týmů pátý. Zlomem pro něho byla třetí olympiáda v Barceloně 1992. Dostal se do elitní pětky a s družstvem slavil premiérové zlato. „Do té doby jsem hlavně farmařil a jezdectví jsem měl jenom jako koníček,“ popisoval. „Vítězství v Barceloně mi dodalo sebevědomí a rozhodl jsem se, že se tomu budu věnovat na plný úvazek. I proto jsem se po Barceloně přestěhoval do Anglie. Chtěl jsem být v centru jezdeckého dění.“

Největší slávu si užil na domácí olympiádě v Sydney, kde bral stříbro a zlato. Od roku 2013 žije a trénuje ve středisku Somerby Stables v Leicestershiru. „Je to ideální místo. Pro můj trénink, i pro trénink všech mých studentů, kteří se o jezdeckou všestrannost zajímají a chtějí se jí také věnovat.“

Připouští, že za takřka čtyři desítky let, které dělí jeho první a (zatím) poslední start na olympiádě, se hodně věcí změnilo. „Jezdectví je teď mnohem rychlejší, dynamičtější. Když to přirovnám k atletice, tak v mých začátcích byly závody jako maraton. Klíčová byla vytrvalost. Teď bych to přirovnal k závodům na pět kilometrů, všechno je mnohem rychlejší a intenzivnější. I koně jsou dnes svým způsobem jemnější, citlivější.“

Z toho pramení i Hoyova sportovní filozofie. „Co mě opravdu baví, je pracovat s každým koněm zvlášť a poznávat jeho osobnost,“ hlásí odhodlaně. „Přímo ze sedla. Mohl bych se to učit i ze země, ale stejně se potřebuju udržovat v kondici. Navíc takhle nejlépe poznáte osobnost koně. Dozvíte se, co považuje za obtížné, co za snadné. Klíčová je harmonie. To je to, co hledám. Když jste s koněm v harmonii, můžete být úspěšní.“

 

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud