Obr Krpálek: Musím se pořád prát! O vzestupu, covidu i výtce od lékařů

Zase má v hlase i ve výrazu jiskru. Trápení si užil až dost. Také on, chlap jako hora, občas poznává sportovní splín. „Porážky nesnáším. Každá mě dostane dolů,“ přiznává dvojnásobný vítěz ankety Sportovec roku. Nejvíc dole byl na začátku února, když při návratu do akce prohrál na Grand Slamu v Tel Avivu hned v prvním kole. To byla rána na solar. Ale doma ho potěšily krásným dárkem děti. I při rozhovoru hrály v úvodu důležitou roli.

Nedávno jste si pořídil těžkotonážního kocoura, který může v dospělosti vážit až dvanáct kilo. Nejste od něj moc poškrábaný?
„Pár hryzanců mám! (smích) Je divočejší, ale jinak je to skvělý parťák do rodiny, velmi přátelský. Jak si chce hrát, tak škrábe, kouše. Ale je moc fajn.“

Děti se ho nebojí?
„Vůbec ne. Až mě to překvapuje. Kocour se nechá tahat, pořád ho nosí, hlava mu trčí dolů. Ale asi se mu to taky líbí, až docela koukám. Nebojí se ho. On je fakt kamarádský, takže na ně ani nevytahuje drápky.“

Stále platí, že se rád odreagujete při práci na zahradě?
„Ano. Jarní údržbu už mám za sebou, navážel jsem kůru ke stromkům, dělal cestičku. Je to nachystaný na léto, i když pochopitelně spousta práce zůstává, třeba udělat podhledy, natřít pergolu… (začínají na něj dorážet děti, v telefonu z domova toho není moc slyšet) Omlouvám se, musím je na chvíli zabavit.“

Jasně, to dobře znám. (Krpálek houkne na tříletou dcerku: Marianko, přestaň! Vydrž chviličku, já telefonuju. Prosím, nech toho! Víš co, pustím vám s Toníčkem pohádku. Jakou chcete?)
„Sorry, je to trošku blázinec, manželka na chvíli odjela něco vyřídit.“

V pohodě. Musíte být vedle judisty i tátou na plný úvazek.
„Je to radost, člověk se s dětmi vždycky odreaguje, i když teď zrovna… (další pokyny: Marianko, běž za Toníčkem, jo? Šup za ním. Máte tam puštěnou pohádku. Já ještě musím chvíli telefonovat.) Musím zmizet nahoru, snad to bude lepší… Jo, už jsem tady. Tak pojďme znovu na to.“

Poslední rok pro vás byl mimořádně náročný, že?
„To jo. Byl jsem hlavně smutný z toho, že i když se chystám na olympiádu, absolutní vrchol, příprava nebyla ideální. A to je ještě jemné slovo. Dřív jsme byli zvyklí jezdit po světě, hodně času jsme trávili na kempech v Japonsku. To v posledním roce nešlo a musím říct, že to byla opravdu velká komplikace.“

Což se ukázalo hlavně při evropském šampionátu v Praze na konci listopadu.
„Skončil jsem bez medaile, to mě hrozně moc mrzelo. Bylo to náročné období. V únoru jsem startoval na Grand Slamu v Tel Avivu, kde jsem prohrál v prvním kole. To mě dostalo dolů. Nebudu lhát, z toho jsem byl fakt špatnej.“

Byly v tom i slzy?
„Nebylo to příjemný. Strašně mi bylo líto hlavně tý Prahy. Člověk se chystá na domácí šampionát, a takhle to dopadlo. Kdyby u toho mohli být fanoušci, asi by to bylo ještě horší, to by mě dostalo víc do kolen. Ale i tak jsem z toho byl přepadlý. Chtěl jsem pro republiku vybojovat medaili, ale byl jsem špatně nachystaný. Na výsledku to bylo znát. Ať vezmu jakýkoliv zápas, necítil jsem se dobře.“

Ale poté, co jste pak prohrál v prvním kole v Tel Avivu, vás děti při návratu potěšily medailí pro nejlepšího tátu.
„To mi udělaly obrovskou radost. Přeci jenom rodina je to nejdůležitější. Když se něco nepovede, doma člověk může přijít na jiný myšlenky. Uvědomí si, že sport není to hlavní. Pokud se daří, je to krásné. Ale největším zlatem je právě rodinné zázemí.“

Máte medaili od dětí vystavenou vedle té zlaté olympijské?
„To ne, protože tu z Ria mám schovanou, aby si s ní děcka nehrála. To by taky nemuselo dopadnout dobře. (smích) Tu od nich mám připevněnou v kuchyni na skříni a každý den se na ni koukám. Po porážce jsem byl fakt naštvaný, ale domácí přivítání to přebilo.“