PŘÍMO Z TOKIA | Lukáš Krpálek je definitivně mezi největšími legendami historie juda. Po finálovém vítězství v Tokiu nad Gruzíncem Guramem Tušišvilim má jako první v dějinách olympijské zlaté medaile z polotěžké i těžké váhy. Další rozměr jeho příběhu dodává také bolestivé zranění, o němž promluvil až po závodě.
Takhle nějak vypadá neoficiální korunovace krále. Lukáše Krpálka za něj v hale Budókan uznali důstojní funkcionáři, kteří při medailovém ceremoniálu vstali ze svých sedadel, úctu mu skládaly velké postavy historie juda. Židlička, kterou si znavený šampion vyžádal doprostřed mixzony, byla to nejmenší.
Jaké pro vás byly první momenty na kolenou poté, co rozhodčí zahlásila ippon?
„Když se mi ho podařilo chytit do držení, tak se mi honilo spoustu věcí v hlavě. Bylo to něco nádherného. Je to pro mě hrozně těžký soupeř, dvakrát se mi s ním podařilo prohrát a vždycky na začátku boje.“
Věděl jste dopředu, jak na něj?
„Taktika byla jasná – vydržet začátek i za cenu toho, že budu pasivní, budu dostávat tresty. Trochu si ho unavit a potom ho zkusit někde položit a porazit ho. Když se to plánovalo, znělo to hezky, ale pak to všechno udělat, to jednoduché nebylo. Nakonec se to povedlo a pro mě to je už i tím, že se mi ho nikdy nepovedlo porazit, až teď na olympijských hrách, o to cennější. Pocity jsou nádherné, jen tak mi to všechno nedojde.“
V Riu jste se před pěti lety stal prvním českým olympijským vítězem v judu, teď jste dosáhl na světový milník, dají se ta dvě zlata porovnat?
„Vždycky se říká, že vybojovat zlatou medaili na velké soutěži je těžké, ale obhájit to, že je ještě těžší. Pro mě to bylo umocněné tím, že jsem ještě změnil váhovou kategorii. Věděli jsme, že můžou být menší šance než v té nižší váhové kategorii. Ale pro mě bylo nesmírnou motivací to zkusit. Tohle se nikomu nepovedlo, což mě hnalo v tom všem dopředu. I dneska jsem na to myslel celý den, že kdyby se to povedlo, bylo by to něco nádherného. Teď tu sedíme, a ono se to povedlo, takže je to něco úžasného. Nevím, jestli mi to všechno dojde, nebo… Je to krásný.“
Co říkáte na to, že vás minul zápas s legendárním Teddy Rinerem, jenž prohrál ve čtvrtfinále a bral bronz?
„Porazit jednou Teddyho bylo další motivací. Trochu jsem doufal… No doufal, hrozně jsem si přál, aby vyšlo finále nám dvěma spolu. To by byl asi ten nejkrásnější okamžik, ale on se bohužel do finále nedostal a tím pádem mi tam zbyl jiný soupeř. Tahle motivace nevyšla, ale vyšlo všechno ostatní, co jsme chtěli, aby jednou vyšlo. Je to něco nádherného.“
Potkali jste se aspoň s Rinerem?
„My jsme se během dne, ještě předtím než prohrál, pozdravili. Přáli jsme si hodně štěstí. Potom, co se mi podařilo vyhrát, tak za mnou přišel a říkal, že klobouk dolů, že obrovská poklona, že se mi povedlo vyhrát v nižší váhové kategorii i ve vyšší. Bylo hrozně hezký to přijímat od takového člověka, jako je Teddy, který vyhrál dvě olympiády, má dva bronzy z olympiády, je desetinásobný mistr světa. Běžel za mnou Tadahiro Nomura, který je trojnásobným olympijským vítězem. Poslední obrovský gratulant byl Takamasa Anai, kterého jsem porazil na olympiádě v Londýně. Přišel za mnou a říkal, že je na mě strašně pyšný za to, co se mi povedlo.“
Při turnaji jste několikrát vyklepával ruku, zranil jste se?
„Čtrnáct dní zpátky jsem si trochu povyhodil prst na levé ruce. Skončil jsem trénink, navlékl jsem si prstýnek, přestože mě to hrozně bolelo. Do druhého dne mi to hrozně oteklo, myslel jsem, že si prstýnek budu muset uříznout.“
Co na to manželka?
„Když jsem to doma naznačil, úplně jsem s tím neuspěl. Dělali jsme maximum pro to, abychom ten prstýnek sundali. Nicméně plánovali jsme… Teď už to možná říct můžu… Plánovali jsme, že kdyby se to nepovedlo sundat, zatejpoval bych si to a pral se s tím. Naštěstí se povedlo ten prstýnek sundat, prst se trošičku dal do kupy. Snažil jsem se ho maximálně ledovat, dával jsem tomu, co bylo třeba, ale závěrečná příprava byla náročná.“
Zřejmě bolestivá…
„Bolelo to hodně, když jsem se s někým pral. Když jsem se snažil vytrhávat, prst to nedával. Těším se, že už to máme za sebou, pořádně si odpočinu, dám všechny bolístky, které mám, dokupy. Maximum péče, aby až začne za půl roku olympijská kvalifikace k Paříži, tak abych byl zdravotně připravený o to zase zabojovat. A zkusit ještě vybojovat jednu olympijskou medaili, protože… Do třetice by to bylo krásné.“
Už víte, jestli ten pokus proběhne v těžké váze, nebo případně znovu v kategorii do sta kilogramů?
„To nevím. Před olympiádou jsem plánoval to, že bych možná udělal comeback do sta kilogramů. Teď jsem ale hodně na vážkách. Uvidíme, necháme si to rozležet v hlavě. Bude dost času na to nechat si to uležet, promyslet, co bude dál.“
Jaké to bylo na vyhlášení?
„Musím říct, že jsem se i obával, aby mi nespadla medaile, když jsem si ji tam bral. Prolítlo mi hlavou, že by to byl takovej trapas. Ale možná by to proletělo všude. Byl bych takovej zábavnej kousek….“ (smích)
V Riu jste si při závodě i ve vítězném autobuse do Českého domu pouštěl písničku
Olgy Lounové
Jsem optimista, co vám padlo do noty dnes?
„Teď jsem si furt pouštěl Hanku
Zagorovou
. ´Já nemám strach ze šedých vlasů…´ (píseň Já nemám strach – pozn. red.). Musím říct, že mi hrála ve sluchátkách hodně, když jsem jezdil autobusem. Tahle písnička byla tady taková hodně oblíbená. Myslím, že dneska večer si ji ještě párkrát vyslechneme…“
