Ten moment si určitě vybavíte. Jak si v lijáku lehl v euforii na zem a políbil pušku. Právě vyhrál olympijské zlato v trapu! Střelec David Kostelecký se v roce 2008 v Pekingu stal šampionem, teď se chystá na rekordní šesté (!) Hry. V šestačtyřiceti letech. „Pořád mám v sobě pocit, že můžu vyhrát velký závod. Jinak bych to nedělal,“ říká.
Se sluchátky na uších se snaží sestřelovat holuby, jak se říká terčům, které po zásahu zčervenají. Tahle disciplína se stala životní vášní muže, který sport bere už s nadhledem. „Nepanuje v něm jenom báječná atmosféra, jak se píše. Dřív měl sport za úkol vytvářet charakterní lidi, teď je to přesně naopak,“ tvrdí David Kostelecký.
Jak vypadají vaše poslední dny?
„Musím se snažit, abych měl klid na trénink. Nastřílet, co jde, navíc se udržuju i fyzicky. Navíc chci nějaký čas věnovat i dětem, kvůli olympiádě budu půlku prázdnin pryč, rád bych jim to nějak nahradil. Takže lítám od všeho možného.“ (smích)
Děti chápou, že se tatínek chystá na Hry a potřebuje klid?
„Moc ne. Nejstaršímu synovi je deset, dalším dvěma klukům je sedm a čtyři. Takže z toho ještě nemají takový rozum, ale chápe to manželka, která to koriguje. Je to bývalá střelkyně (Lenka Barteková), takže ví, co člověk potřebuje. Za to jsem moc rád.“
Už syny berete na střelnici?
„Tráví tam hodně času, i když teď před olympiádou moc ne, protože pak je tam hrozný cirkus a nedá se tolik soustředit. Ale zajímají se o to, vyrostli ve střeleckém prostředí, mají k tomu pozitivní vztah.“
Necháte už toho nejstaršího střílet?
„Moje zbraň je na něj moc velká, ale tak za dva roky už to budeme pomaličku zkoušet. Nepotřebuju mít z dětí profesionální střelce, ale chci jim dát základy, aby věděly, o čem to je. I když dělají jiné sporty, je to jeden z mých cílů. Aby to měli aspoň jako koníček, když se tomu nebudou věnovat naplno.“
Kolik hodin denně musíte trénovat?
„Vlastně celý den něco dělám. Musím být fit, takže dbám na fyzičku. Také doba na střelnici zabere spoustu času, i když teď už se před olympiádou nestřílejí takové objemy. Ale i tak je třeba si držet závodní tempo. Začínáme tedy střílet v devět ráno a na střelnici jsme tak do čtyř nebo do pěti.“
Vnímáte svou zbraň jako posvátnou? Dáte ji z ruky?
„Je součástí mého já, nepůjčuju ji každému. Mám ji rád. Ale zase to není tak, že bych ji nějak speciálně opečovával. Nejsem ten typ, který by ji čistil od rána do večera. Snažím se na ni každopádně dávat pozor, protože dostává zabrat.“
Jak dlouho vydrží?
„Minulý model jsem používal patnáct let, pak přišli výrobci s vylepšením. A tu novou mám pátou sezonu. Tyhle zbraně mají dlouhou životnost. Kdybych neměl nový model, vydržel bych ještě teď střílet s tou starší.“
„Pro šestačtyřicátníka to není jednoduchý“
Je vám šestačtyřicet, chystáte se na rekordní šesté Hry. Přepadá vás nostalgie?
„To ani ne, spíš mě to pořád udivuje. Nikdy bych nevěřil, že bych ve svém věku jel na další olympiádu. Sport se hrozně posunul. Za mé éry, když se budeme bavit do roku 2015, kdy jsem byl v top produktivním věku, to bylo jiné. Konkurence byla menší. Poslední mistr světa i Evropy má kolem pětadvaceti let, což dřív nebývalo. Střelci dozrávali později. Ale v poslední době je kolem toho hodně know-how, nejsou rezervy ani v technickém vybavení, všichni mají zbraně, pažby i náboje na míru. Všechno se zprofesionalizovalo, což je pro náš sport dobře. Je to pestřejší, zajímavější. Ale pro mě, šestačtyřicátníka, to není jednoduchý, protože moje éra dávno skončila.“
Ale stále vás motivuje, že patříte ke špičce, ne? Nechcete kariéru jenom tak dohrát, ve vašem případě dostřílet…
„Když jsem se po olympiádě v Riu rozhodl, že to ještě zkusím, ani jsem moc nepočítal, že se mi povede nominovat na další. V roce 2017 se mi podařilo vyhrát mistrovství Evropy. Při něm se sice nedávalo olympijské místo, ale dalo mi to pocit, že ještě dokážu stačit tempu mladších. O dva roky později jsem vyhrál Evropské hry v Minsku, čehož si velmi považuju, protože je to jednou za
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
