PŘÍMO Z TOKIA | Tenhle turnaj si spolu vychutnaly do poslední chvíle. Barbora Krejčíková a Kateřina Siniaková získaly pro český tenis ve čtyřhře historické olympijské zlato a po velké jízdě na kurtu si poradily i při omezeném ceremoniálu. Zlaté medaile si pověsily na krk navzájem. Myslely na fanoušky doma i na své mentorky Janu Novotnou a Helenu Fuchsovou. „Jsou tam, drží se za ramena a fandí nám,“ řekla Krejčíková.
Ukázaly, proč jsou nejlepším deblovým párem světa. Barbora Krejčíková s Kateřinou Siniakovou Švýcarky Belindu Bencicovou a Viktoriji Golubicovou zlomily brejkem před koncem prvního setu, a pak už to jelo. I když v nervózní poslední hře padl až pátý mečbol. Češkám se povedla odveta za finále singlu, v němž Bencicová v sobotu přemohla Markétu Vondroušovou. A šly si pro zlato.
Jak vás napadlo pověsit si medaile na krk navzájem?
Siniaková: „Pořadatelé nám řekli, že můžeme, takže jsme té možnosti rády využily. Je smutné, když si máme medaile předávat samy.“
Krejčíková: „Bylo to dojemná chvíle. Super. Mohly jsme si ji o něco víc užít. Objaly jsme se a řekly si pár slov, díky čemuž byla atmosféra taková hlubší.“
Co jste si řekly?
Krejčíková: „To je tajné, necháme si to pro sebe.“
Barbora Krejčíková a Kateřina Siniaková jsou olympijské vítězky. Jak vám to zní?
Siniaková: Výborně! Na začátku turnaje od nás zlato všichni očekávali, ale bylo to hrozně těžké. Musely jsme zvládnout složité zápasy. Jsem na nás pyšná. Mám radost, že můžeme přivézt medaili k nám domů.“
Krejčíková: „Já si pořád ještě neuvědomuju, co se stalo. Všechno se děje strašně rychle, povedly se neskutečné věci. Najednou mám na krku tohle zlato, které je strašně těžké. Neuvědomuju si, že jsme vyhrály olympiádu. Jak jsme v jednom kole a jedeme z turnaje na turnaj... Až později, až všechno opadne a najdu chvíli času, všechno mi dojde. Upínaly jsme se ke společnému cíli, jsme rády, že jsme splnily svůj úkol. Po deseti natřískaných dnech máme zlato. Dokázaly jsme to!“
V tokijském podnebí i nadupaném programu to byl extrémně náročný turnaj, která situace během něho byla nejtěžší?
Krejčíková: „Asi všechny.“
Siniaková: „Hrály jsme těžké zápasy. Zvládly jsme tři super tie-breaky. S Australankami jsme na začátku byly skoro bez šance. Ale dostaly jsme se z toho. Ruskám jsme měly co vracet z Wimbledonu, kde se nám to nesešlo. Fungovaly jsme jako tým, podporovaly jsme se navzájem. A povedlo se.“
Bavily jste se spolu o šanci na zlatou medaili?
Krejčíková: „Vůbec! Akorát jsme se inspirovala Belindou, jak jí psal Roger (Federer blahopřál Bencicové po jejím vítězném finále singlu – pozn. red.). Říkala jsem před zápasem Katce: ´Hele, Kačí, tohle je prostě náš den. Dneska to dáme!´“
Siniaková: „Finále bylo těžké. Nastoupily jsme hodně nervózní, což asi bylo vidět. O to víc se cení, jak jsme se s tím popraly a urvaly první set. Potom už to šlo líp. Začaly jsme tlačit a byly lepší. Poslední dny byly náročné.“
Kateřino, jaká pro vás byla poslední hra, v níž jste pětkrát returnovala při mečbolu?
Siniaková (úsměv): „Těžká. Hrozně moc jsem to chtěla dohrát, ale zahrála tam nějaké super míče. Bára se mě snažila podpořit, že to přijde. Nakonec jsme to zvládly. Bylo super, že jsme je druhý set furt tlačily. Obrovská radost, když už to padlo.“
Než ale propukla chvíli to trvalo, protože Golubicová při posledním míčku škobrtla...
Krejčíková: „Ona spadla a nevěděly jsme, jestli si něco neudělala. A nechtěly jsme končit zápas tak, že budeme mít ruce nad hlavou a ona se bude svíjet na zemi v bolestech. Takže jsme se dívaly, jestli je v pořádku. A když řekla, že je v pořádku, tak jsme měly takovou tu naší málo emocionální oslavu.“
Siniaková: „Kdyby nespadla, asi by to bylo větší.“
Co se dělo, když jste se dostaly z kurtu do soukromí šatny, zakřičely jste si?
Siniaková: „Nebyl prostor oslavovat, protože nás děsně hnali na vyhlášení, na ceremoniál. Bylo to strašně hektické.“
Krejčíková: Jo, fakt hektické…“
Věděly jste, že můžete být první, kdo vyhraje tenisové zlato pro Česko?
Krejčíková: „Ne.“
Siniaková: „Ne.“
Krejčíková: „Podle mě jsme to neřešily. Chtěly jsme pomstít Markétu (Vondroušovou, poraženou finalistku ve dvouhře). Samozřejmě se s Belindou známe, máme ji rády, ale chtěly jsme Markétu pomstít. Chtěly jsme urvat další zlato pro Česko, pro naši zemi. To bylo to největší, co jsme chtěly. Aby na nás doma lidé mohli být pyšní. Chtěli jsme rozšířit zlatou sbírku pro český tým.“
Co pro vás znamená, že jste překonala svou mentorku Janu Novotnou, která z olympiád přivezla dvě stříbra a bronz?
Krejčíková: „Je to smutné. Kdyby tady byla, určitě by to bylo veselejší. Já jsem nad tím moc nepřemýšlela. Věděla jsem, že Jana má medaile. Ale já nad tím fakt nepřemýšlela, jestli ji chci překonat... Myslím, že na nás dává pozor. Na mě... I kondiční trenérka od Katky, která rovněž zemřela. Myslím, že tam teď obě jsou, drží se za ramena a fandí nám. Dávají na nás pozor společně. Za to jim obrovsky děkujeme. Za to, jak nás všechno naučily, kolik času nám věnovaly, a jak nás připravily a na tyhle všechny okamžiky. Na to nezapomeneme nikdy. Budeme jim vděční až do smrti.“
Kateřino, patří od vás věnování i vaší kondiční trenérce Heleně Fuchsové?
Siniaková: „Stoprocentně. Hrozně bych si přála, aby tu byla. Určitě nás sledují. Ona také měla nějaké účasti na olympijských hrách a bylo krásné si o hrách povídat. Bez nich bychom tu nestály. Můžeme jenom děkovat... Jsem moc ráda, že jsem si určitou cestu s ní prošla. Jak řekla Bára, věřím, že nás sledují. Určitě jsou na nás pyšné.“
