Patří mezi české sportovní legendy. Roman Šebrle je mistrem světa z roku 2007, jako první desetibojař překonal hranici 9000 bodů podle současného bodování a z olympijských her má zlato a stříbro. Málokdo tak může ocenit úspěchy na Hrách v Tokiu jako právě on. Okamžiky triumfů pod pěti kruhy mu navíc dokážou připomenout jeho vlastní. „Úplně si vzpomenu na ten pocit, který bych přál každému zažít. Říkám tomu pocit absolutního štěstí,“ popisuje.
Roman Šebrle jako kouč? Do budoucna není proti, teď chce ale čas pro rodinu a sportování pro radost. Trénování je totiž podle super-úspěšného atleta časově mimořádně náročná záležitost. Takže jednou, možná…
Co říkáte na české úspěchy na olympiádě v Tokiu?
„Jsou to nejúspěšnější Hry v české historii, co dodat? To je super. Jedenáct medailí, čtyři zlaté, což jsem sám nečekal.“
Jak jste tyto Hry sledoval, prožíval?
„Docela zajímavě. Vždycky tak měsíc dva dopředu tím žiju. Tentokrát to takové úplně nebylo, ale jak začaly, tak to samozřejmě člověka pohltilo. Když do hry vstoupili Češi a přišla první medaile, tak mě to strhlo. Nakonec jsem si to vážně užil. Škoda, že už skončily.“
Čí úspěch vás nejvíc nadchnul nebo překvapil?
„Přiznám se, že jsem na většinu koukal v přímém přenosu a největším překvapením a zadostiučiněním jsou pro mě dvě medaile z oštěpu (Jakuba Vadlejcha a Vítězslava Veselého). Což nebylo úplně super očekávatelné. Ani já jsem to nečekal, a jsem rád, že atletika zase přiveze nějaké medaile. No a obhajoba Lukáše Krpálka, to bylo taky hezký, a pak Jirka Prskavec…“
Olympiáda bohatá na velké příběhy, že?
„To je pravda.“
Vy sám jste zažil pocit olympijského úspěchu dvakrát. Vrací se vám na to vzpomínky, když sledujete triumfy jiných?
„Už to teď opravdu vnímám jako fanoušek, ale přece jenom, když někdo medaili získá a vidím na jeho očích, jak je šťastný, tak máte pravdu, že se mi to vrací. Úplně si vzpomenu na ten pocit, který bych přál každému zažít. Říkám tomu pocit absolutního štěstí, kdy se vám v těle opravdu rozlije radost a chce se vám brečet. To na těch, co získají medaili, vidím a nemusí to být jenom naši, a to se mi celkem vrací.“
Zmínil jste, že vás hodně mile překvapil úspěch českých oštěpařů. Je to i tím, že s touto disciplínou máte vlastní zkušenosti z desetiboje?
„To ani ne, ale je to prostě kvůli tomu, že jsem atlet. A atletika mě zajímala pochopitelně úplně nejvíc a bylo mi líto, že neměla žádnou medaili. Na samotný konec to ale kluci dokázali, tak proto to pro mě bylo takové emotivní. Už jsem s tím opravdu nepočítal.“
A nechybí vám atletika natolik, že byste se k ní vrátil třeba v roli trenéra?
„Samotný sport mi nechybí, protože vím, že se dá dělat do určitého věku a pak už vás to tak netěší. Přicházejí zranění, a čím jste starší, tím se s nimi vypořádáváte hůř. Pak jsou zranění častější než úspěchy a najednou to nejde. Já vím, že už by to nešlo, s tím jsem smířený a nechybí mi to. A co se týká trénování. Asi bych klidně trénoval nějaké kluky desetibojaře, možná dálkaře… Ale ještě nechci, protože to je fakt full time job. Jste tam celý týden, od rána do večera, sobota, neděle, svátky nesvátky, prázdniny neprázdniny… A to ještě nechci. Chci ještě zkusit hrát golf, sám si zajít na fotbal, zaběhat si, věnovat se rodině. Takže si to nechám asi až na stáří.“
Ptám se proto, že Jan Železný teď zase olympiádu znovu zažil díky svým svěřencům…
„Určitě. Pro něj to musí být hodně pěkný. On v tom našel další cíl života po své vlastní kariéře. Ale já vím, že je to vykoupeno tou spoustou hodin na stadionu, a to já ještě nechci.“
Ale do budoucna tedy neříkáte ne.
„Do budoucna si neříkám ne, ale zatím ne.“ (usmívá se)
