Stala se teprve šestou ženou české a československé historie, která je vícenásobnou olympijskou šampionkou. Vyhrála devět grandslamových titulů. Přesto svádí vnitřní boj: jsem dost dobrá? V tenisové dvouhře, které dává prioritu, nepatří Kateřina Siniaková (28) do nejužší špičky, což ji jako perfekcionistku drásá. Nejlepší na světě je ale v deblu, disciplíně, za níž nedostane zdaleka takové uznání jako singlové hvězdy. „Není to fér, svět si deblistů neváží,“ vyznává se otevřeně v novém podcastu Centrkurt. Hovoří také o slzách na stupních vítězů, své citlivé povaze i ostře sledovaném vztahu s Tomášem Macháčem.
Začněme malým testem. Co mají společného jména Věra Čáslavská , Martina Sáblíková, Ester Ledecká , Barbora Špotáková , Štěpánka Hilgertová a Kateřina Siniaková?
„Doufám, že to jsou velice úspěšné sportovkyně, které na olympiádě dosáhly na nějaké zlaté medaile.“
Přesněji řečeno to jsou jediné vícenásobné olympijské vítězky v české a československé historii. Jak se cítíte v takové společnosti?
„Úplně nádherně, i když tahle jména jsou ještě úplně jinde. Jsou to skvělé sportovkyně, já jsem pořád daleko. Doufám, že budu mít šanci se k nim ještě víc přiblížit.“
Nepodceňujte se, už teď máte dvě olympijská zlata stejně jako oštěpařka Barbora Špotáková a vodní slalomářka Štěpánka Hilgertová.
„Jo, je to krásné, snažím se to užívat a uvědomit si, co jsem dokázala. I proto jsem nejela na turnaj do Kanady, protože jsem chtěla vstřebat, co se mi povedlo.“
Po olympiádě zaujal váš výrok, že se snažíte naučit být na sebe pyšná, protože stále máte pocit, že toho není dost. Pere se ve vás singlová kariéra, kde na skutečně velký průlom stále čekáte a ta deblová, v níž už jste dokázala všechno. Zkuste vysvětlit tuhle schizofrenní situaci?
„Singl je mojí prioritou. A tím, jak je svět postavený, že všichni uznávají a propagují jen singl a jeho hvězdy, je to složité. Debl je v ústraní, bere se, že to je pouze debl. Proto jsem na sebe byla přísná a chtěla všem ukázat i v singlu. Přitom deblistky trénují úplně stejně, musejí toho spoustu obětovat, také nejsou stále doma. Proto si vštěpuji, abych si svých úspěchů vážila víc, i když je to nastavené tak, že svět si neváží hráčů, kteří se věnují deblu a mají takové úspěchy. Přitom je to sportovec jako sportovec. Takže si říkám, že mám skvělou kariéru a můžu na ni být pyšná.“
Ač má tenis na olympiádě řadu slabých míst, v tomhle je naopak skvělý: zlatá medaile se cení, i když je třeba z mixu. Kdybyste ho vyhrály s Tomášem Macháčem na Roland Garros, nikoho to ze židle nezvedne. Takhle jste ale olympijští vítězové, prostě velká věc…
„Souhlasím. Pochopila jsem to už na minulé olympiádě v Tokiu. Je vidět, že olympiádu sledují všichni, ať už mají ke sportu blízko nebo ne. Je úplně jedno, v jaké disciplíně medaile je, ale hlavně že je. A to je cíl, s jakým na olympiádu jedete. Já to takhle hrozně moc vnímám a mám obrovskou radost, že se to povedlo.“
Vy jste velkou bojovnicí za zrovnoprávnění singlu a deblu. Hodně kriticky jste se vyjádřila o tomhle nepoměru loni při Australian Open, kde jste hrály s Barborou Krejčíkovou finále před skoro prázdným stadionem a v průběhu turnaje jste jako světová jednička v deblu měla problém sehnat kurt na trénink. Je to po roce a půl, kdy jste přidala další řadu úspěchů, lepší?
„Bohužel musím říct, že ne. Na turnajích je to stejné. Singlisté mají privilegia, péče o ně je na prvním místě a my jsme někde jinde. I na to, kolik jsem toho dokázala, tak kdybych přijela na turnaj jen jako deblistka, nebudu mít zdaleka takový servis. Myslím, že tohle opravdu není fér. Takhle je to zkrátka už nastavený, snažíme se s tím bojovat a ukázat, co můžeme, ale…“
Druhá cesta může být prorazit i v singlu. Letos jste si v něm vylepšila žebříčkové maximum na 27. místo, vidíte, jak stejně stará Italka Jasmine Paoliniová vystřelila odnikud do finále Roland Garros a Wimbledonu. Věříte, že nejlepší singlové roky máte stále před sebou?
„Přesně tak. Věřím, že ještě není pozdě. Náš sport se hodně změnil, všechny holky jsou hodně vyrovnané, na turnajích se ukazuje, že můžete porazit kohokoliv a vyhrát titul. Záleží jen na momentálním rozpoložení, jak je člověk zrovna nastavený. Ženský tenis je ohromně otevřený, může se v něm stát cokoliv.“
Vy máte z dvouhry 5 WTA titulů, desetkrát v kariéře jste porazila soupeřku z top 10. Ale také jste se na 39 grandslamových turnajích v singlu jen jedinkrát dostala do osmifinále. Řešíte, proč se vám na největší scéně nedaří víc prosadit?
„Upřímně teď už ne. Ano, ze začátku mě to svazovalo, protože spousta lidí říkala, že tenisově na to mám, ale nemám hlavu pro velké turnaje. Prý na nich nejsem dost konzistentní… Já to chtěla tak moc prolomit, až mi to škodilo. Vím, že na to mám. Už jsem vyhrála pět WTA turnajů, když jsem tyhle tituly získala, porazila jsem při tom velké hráčky. To o sobě každá hráčka říct nemůže. Jenže moje kariéra se zatím vyvíjela, že jsem tak moc chtěla na velkých turnajích vyhrávat, až jsem si vytvořila nějaký blok a říkala si, že mi asi není souzeno. Ať chcete nebo ne, v hlavě to máte a ono se to projeví.“
Spolupracujete s psychologem?
„Dřív ano, teď s nikým nedělám. Ale můj trenér je skvělý v tom, že spolu hodně mluvíme a v téhle otázce mi dost pomohl. Díky němu jsem na kurtu uvolněnější. Ano, emoce tam stále jsou, ale dal mi na tenis úplně jiný pohled. Celé je to proces, ale cítím, že se i v tomhle zlepšuju. To je obrovská pomoc.“
Připomeňme, že vaším koučem je Slovák Peter Huber, velice zkušený trenér, pod nímž došla Magdalena Rybáriková v devětadvaceti letech do semifinále Wimbledonu. Jak změnil váš pohled na tenis?
„Snaží se, abych se vyvinula jako hráčka a vštěpuje mi, že občas nejde o výsledek na daném turnaji, ale celé to je delší proces. Má to se mnou náročné, ale vážím si toho, jak při mně stále stojí a snaží se mi vštípit, abych si tenis víc užívala a víc si vážila toho, co jsem dokázala, protože je hodně hráček, které by si přály mít polovičku úspěchů, co mám já.“
Jak jsem vás poznal, musí mít v tomhle vážně složitou práci. Působíte jako perfekcionistka, která když není první, má sklony vidět věci černě. Je to tak?
(smích) „Asi to tak bude. Jsem na sebe velice přísná. A pokud se vám daří, chcete ještě víc. Velkou součástí mého života bylo, že jsem měla velký chtíč a furt nebyla spokojená. Dostala jsem se do bodu, že toho bylo až moc a neprospívalo mi to.“
Jak konkrétně?
„Třeba se to týká negativních emocí na kurtu. Nemůžu zahrát všechno skvěle, jsem jenom člověk. Jak jsem starší, už to vidím lépe a pokouším se svůj přístup změnit. Na druhou stranu si musím udržet svůj chtíč a bojovnost, protože bez toho nemůžete být dobrý sportovec. Ale taky si musím vážit toho, čeho jsem dokázala a uvědomit si, že jsem jen člověk. Když stojím na kurtu, musím přijmout, že budou dny, kdy nebudu hrát perfektně a musím s tím bojovat.“
Takhle to má hodně hráček. Během kariéry se podceňují, ale když skončí, uvědomí si, co všechno dokázaly a že na sebe můžou být pyšné. Tak to budete mít určitě taky.
„S tím souhlasím. Ono je to dané světem. Tenis má hrozně krátkou paměť. Pokud se daří a vyhrajete turnaj, jste bůh, všichni vás pomalu nosí na rukou. Další týden prohrajete a najednou jste k ničemu, máte končit s tenisem. Vidíte to všude na internetu, sociálních sítích. Je to nepříjemné, tohle se vám dostane do hlavy. Nejen že bojujete sama se sebou, ale taky musíte bojovat s okolním světem, který vás uznává, jen pokud se vám daří. A to nejde celoročně. To dokážou jen ty největší hvězdy, které dokazují, jak jsou psychicky i fyzicky někde jinde. Možná dostaly i dar od boha. Pro ostatní je to náročný.“
V deblu máte jiný problém – kam přijedete, skoro všechno vyhrajete. Vaše bývalá parťačka Lucie Hradecká moc hezky vzpomíná na společné turnaje a vyzdvihuje vás jak deblistku, jejíž největší předností je to, že umí udělat chaos na síti. V čem tkví tohle vaše kouzlo?
„To bude zase asi můj dar od boha. Vždyť já nikdy nesměřovala svou kariéru k deblu, ale zrovna sezona s Luckou, kdy si mě vytáhla a pomohla odstartovat mou deblovou kariéru, mi moc pomohla. Zjistila jsem, že mám určitý dar a cit pro hru na síti, dokážu držet soupeřky co nejvíc v pozoru, co se bude dít. Na tohle mám asi talent.“
Je to na síti souboj myslí, musíte odhadnout, kdy bude hrát soupeřka křížem či po lajně?
„Mám to spíš hodně automatické, vnímám hru, snažím se načíst soupeřku a prostě přebíhám.“ (smích)
Důležitá vlastnost pro hru na síti je také nebát se nástřelů. Vážně z nich nemáte strach?
„Tohle je velký oříšek, protože když se člověk na síti nebojí, hraje o dvě stě procent líp. Čím víc od sítě couváte, tím je těžší volej zahrát. Je pár hráček, u kterých jsem se fakt bála, až jsem podvědomě couvala. Říkala jsem si ale, že mám přeci raketu, můžu se s ní bránit nebo se tenisáku vyhnu. Je obrovská pomoc, že se opravdu nebojím, a proto toho hodně vrátím zpátky.“
Jaký byl nejhorší nástřel, který jste schytala?
„Bylo jich celkem málo. Dostala jsem jednou do nohy, měla jsem týden modřinu. Největší nástřel jsem paradoxně dostala v singlu, což pro mě bylo dost nečekané. Dostala jsem do hrudi, pár dalších výměn jsem to docela těžce rozdýchávala.“
Kdo vám to udělal?
(smích) „Ne, nebudu jmenovat. V deblu je tohle častější, protože se hraje rychleji a rychleji a nelze kočírovat všechny míče, abyste je zahráli tak, jak chcete. Na druhou stranu když máte celý volný kurt a míříte do soupeřky, je to podpásovka.“
Legenda praví, že máte pro strach uděláno i díky tomu, že váš tatínek, který se za mlada věnoval boxu, vás zoceloval i tímhle sportem. Ještě je součástí vaší přípravy?
„Taťka hodně chtěl, box jsme zapojovali i kvůli kondici, pohybu na nohách. Box je náročný sport, ale nebyl to můj šálek kávy, takže šel stranou.“
Vaše rychlé nohy a fyzička jsou také dary od boha?
„Myslím, že tak napůl. Hodně jsem na tom odmala pracovala, taťka byl precizní a donutil mě, abych si na tohle dala pozor, protože kariéra je dlouhá a tělo musí být připravené na nejnáročnější zápasy. Teď jsem za to hrozně moc ráda, na fyzičce můžu stavět. Vím, že vydržím dlouhé zápasy a jsem dobře připravená. A to je díky tomu, že jsem to nepodcenila v mladém věku a hodně pracovala i mimo kurt. A taky mám hodně štěstí, že se mi vyhýbají velká zranění.“
Jste také tenistkou, která za sezonu odehraje skoro nejvíc turnajů ze všech. Neměla byste si víc vybírat?
„Cítím, že už nejsem nejmladší a tělo dostává zabrat. Volné dny opravdu potřebuji, snažím se tělo víc poslouchat. Už to není tak, že musím trénovat, nahrát co nejvíc hodin. Dostávám se do věku, kdy už mám nahráno a dva dny tréninku navíc mě nezachrání. Ano, pokouším se urovnat si program, abych vydržela víc.“
Pojďme k vaší druhé tváři, kterou tolik lidí nezná. Na kurtu působíte jako slečna drsňák, mimo něj jste prý ale velmi citlivá duše. Když jste se rozplakala na nejvyšším stupínku při přebírání medailí, přebrala tahle vaše tvář v ten moment vládu?
„Přesně tak. Neměla jsem v plánu brečet, abych měla rozmazané fotky. (smích) Velice mě to dojalo, protože při tenisu málo slyšíte hymnu a já měla to štěstí, že se mi to stalo už podruhé. I když jsem poprvé stála na stupínku s Bárou, měla jsem na krajíčku. Tentokrát mě emocionálně dojalo, že se mi to povedlo podruhé, což mě hrozně překvapilo a měla jsem obrovskou radost.“
Takže jste citlivka…
„Je to tak. Kolikrát brečím, aniž bych chtěla. Co se týká takových věcí, jsem citlivka.“
A ještě jeden paradox. Na kurtu je vás plno, ale když jste chodila do školy, vzpomínáte, že jste byla tichá žačka, které si ani spolužáci nevšimli.
„Hodněkrát jsem si dělala srandu, že bych měla být blíženec, že mám popletená znamení. Mezi cizími jsem vážně trochu introvert. Ze školy málokdo ví, že jsem s nimi chodila do třídy, protože jsem byla tichá myška, která na sebe neupozorňuje.“
A najednou se během olympiády probíralo, jestli jste s Tomášem Macháčem pár, řešilo se vaše soukromí. Bylo to nepříjemné?
„Je to docela vtipné, krásné a úplně neuvěřitelné, jak lidé žijí naším příběhem. Prý máme natočit film, jaká to byla show. Přitom my to tak vůbec nebrali. Každý žijeme svůj příběh, máme svůj boj. Ale vlastně to bylo krásný, byl to neuvěřitelný příběh. A je vidět, jací jsme profesionálové a silné osobnosti, že jsme tohle všechno přečkali, nechali na kurtu všechno a reprezentovali Českou republiku. Teď jak je kolem toho haló, se to už snažím nevnímat. Chci si držet soukromí a myslím, že náš vztah je něco, co nemusíme sdělovat.“
Ono vztah dvou lidí je taky často dost zamotaný, někdy ani nevíte, zda ještě s druhým jste nebo nikoliv. Jak zvláštní je řešit tohle na veřejnosti?
„Hodně. Vážně obdivuji celebrity, které jsou ještě výš. Ony nemají soukromí, na každém rohu je někdo kontroluje a hlídá jim život. To musí být opravdu náročné. My jsme oproti těmhle celebritám nikde a už i tak cítíte tlak celého světa.“
