Hloupej a zbytečnej šťouch! ví Rohan. Ale nechce se mračit, knírek baví
Seděl na židli pro dosavadní lídry a čekal. Že by se stal zázrak? V to doufali fanoušci, že by třeba medaile mohla zázrakem připlout. „Já jsem ale byl spíš realista,“ vykládal kanoista Lukáš Rohan, když po šestém místu přišel mezi novináře. Sám vystudoval žurnalistiku a před časem i pro deník Sport pořídil dva velké rozhovory, svůj výkon však očima reportéra komentovat nechtěl… „Ale jsem spokojený, doufám, že je to vidět,“ pousmál se vodák, který neobhájil stříbro z Tokia.
Na startu zbývali čtyři nejlepší závodníci. V tu chvíli mu ještě patřilo druhé místo, ale sám tušil, že medaile je v tu chvíli utopie. „Říkal jsem si, že už přede mě skočej,“ vykládal 29letý kanoista. Za ním zrovna probíhaly francouzské oslavy, zaplněné tribuny zpívaly domácí hymnu. Na počest suverénního šampiona, Nicolase Gestina.
„To je velký zážitek, na stupních vítězů by to bylo příjemnější. Ale nedá se nic dělat,“ pousmál se smířlivě přemýšlivý muž, který v posledních letech bojoval s tím, jestli vůbec má pokračovat. Hlavou se mu honila slova jako vyhoření, ztráta motivace…
Ale zvládl jste to překonat, jste zpátky. Tak jak berete šesté místo?
„Z celého dne mám vlastně obrovský zážitek a nechci si ho nějak kazit. Moc jsem si užíval, co tady francouzští fanoušci předvádějí. Je to fakt neskutečný a kéž by vodní slalom takovou kulisu zažíval víckrát. Takže si to nechci kazit tím, že budu na sebe naštvanej. To budu, až se podívám na video.“
Nebýt jedné penalizace, mohl jste být druhý. Mrzí to hodně?
„Ten šťouch byl fakt hloupej a zbytečnej. Ale každý dělá chyby. Kromě toho prvního.“
Ale i tak jste dokázal, že při velkých závodech se dokážete procpat mezi špičku. Vnímáte to tak?
„Vím, že nejsem Jířa Prskavec, který bude vyhrávat vždycky. Musím přiznat, že na to nemám. Ale jsem dobrý v tom, že se dokážu opravdu připravit na důležitý závod. Už jenom se sem dostat, bylo hrozně těžký a vážím si toho, že jsem tady závodil. Na druhou stranu taky vím, co za tím stojí a co je tomu potřeba obětovat. Ale za ten zážitek, co tady prožívám a ještě prožívat budu, to teda jednoznačně stojí.“
I tak to musí vrtat v hlavě, nebýt toho dotyku…
„Nemá smysl brečet nebo si za ten šťouch nadávat. Stalo se to, člověk chybuje a tohle je pořád malá chyba.“
I vaše gesto v cíli bylo rozpačité. Zaťal jste pěst, ale zároveň jste zakroutil hlavou. Takže jste měl smíšené pocity?
„Málokdy jsem po jízdě extrémně pozitivní. Ale ani jsem nechtěl být naštvanej. Při jízdě jsem ten šťouch hodil za hlavu, dál jsem jel naplno. Hned při dojezdu jsem si říkal, že bez chyby by to medaile být mohla. Ne, že bych si tím byl jistej, ale šance by byla větší. Mrzelo mě to, ale pak jsem si uvědomil, že se nechci mračit. Prostě jsem jel finále olympiády a chci opravdu poděkovat divákům za super atmosféru.“
Vnímal jste, že tady byl i Tony Estanguet, trojnásobný olympijský vítěz a legenda vodního slalomu? A teď šéf organizačního výboru?
„Nad tím jsem nepřemýšlel. Pro mě byla už čest, když mi předával medaili v Tokiu. Rád bych si to zopakoval, ale nevyšlo to.“
Tři roky po olympiádě pro vás nebyly jednoduché, že? Bojoval jste sám se sebou, s motivací…
„Řekl bych, že to nakonec byly krásné tři roky. Samozřejmě co se týče sportu, asi se ode mě čekalo víc, když jsem naposledy měl medaili. Možná jsem byl trošku vyhořelý. Nevěděl jsem, jestli bych nepotřeboval v životě radikální změnu. Hodně jsem nad tím přemýšlel. To, co tu zažívám, byla ta motivace a všechno se mi vrátilo. Je to pro mě pocit totálního štěstí a medaile by byl bonbónek, ale jedu dál. Ještě jedeme kajakcross. Neházíme flintu do žita.
Máte vystudovanou žurnalistiku, tak co byste sám o sobě napsal po šestém místu?
„To nevím, bylo by to hrozně subjektivní. To se nedá zveřejnit jako zpravodajství. Ale celkově si chci tenhle moment užít, nechci být smutný. Těch sportovních zklamání jsem zažil dost.“
Jaké máte reakce na knírek, který k vám v poslední době patří?
„Dost pozitivní. Baví mě i to, co kolem toho vzniklo, dost lidí se přidalo. Spousta kamarádů mi posílala fotky, že mi drží palce a i tímhle mi posílají sílu. Mně se to líbí. I když je to individuální sport, vždycky jsem rád součástí skupiny. Někdy z toho lidi mají legraci, ale mě baví si dělat srandu i sám ze sebe.“
