Jak to vypadá v Paříži během Her: vášeň, selfie, ochota. A pryč z vězení!
PŘÍMO Z PAŘÍŽE | Opět s fanoušky. Město plné vášně. Na ikonických místech, takže selfie frčí ve velkém i u sportovců. Vždyť kdo by nechtěl fotku s Eiffelovkou v olympijském stylu! Pařížské Hry chtějí oslnit. Hrdí Francouzi by moc rádi vykřičeli do světa: Nejlepší olympiáda v historii! Jak to vypadá v praxi? O místních obyvatelích, kteří ochotně poradí, ale pak si postěžují, i o dalších paradoxech pojednává reportáž deníku Sport a webu iSport.cz přímo z místa.
Stačí se na chvíli zakoukat do dopravní aplikace, zvednout oči a rozhlédnout se na všechny strany. Tak kudy? A hned přiskočí někdo z místních.
„Chcete poradit?“
Akreditace na krku znamenající, že je člověk součástí olympijského kolotoče, působí jako magnet na ochotu. Nebojte, nejde jenom o reportéry. Ale i o nadšence, kteří by se rádi do srdce sportovního dění vydali. Až budete s oroseným čelem hledat cestu v pařížském labyrintu, věřte, že za chvíli někdo přiskočí.
„Neumím moc anglicky, ale rád vám pomůžu. Kam jdete?“ zeptají se obyvatelé Paříže. Jejich rady jsou potřeba, protože na rozdíl od jiných Her víceméně nefunguje speciální doprava. Také reportéři se pohybují po běžných trasách, využívají místní veřejnou dopravu.
K dispozici je i oficiální aplikace, ale ta má daleko k dokonalosti a občas funguje tak trochu v kafkovském stylu. Jeďte autobusem, ale pozor, ten autobus nejede.
Nebo jede, ale úplně jinam. Ale zase jsme zpátky u té ochoty. Šofér vás zaveze do háje. Ale rád vám francouzštinou, proloženou leckdy legračními pokusy o anglická slova, poradí, jak zpátky… Peklo to bylo hlavně po slavnostním zahájení.
Podobné je to i s některými oficiálními pokyny. Třeba v propozicích pro sportovce, jak se chovat v mixzóně, stojí něco ve stylu: „Prostorem pro rozhovory musíte projít. Nemůže jít jinudy. Ale jestli se vám nechce odpovídat na otázky, nemusíte.“
Ne nadarmo se říká, že Francie je mekka byrokracie. „Ano, tady je opravdu doma!“ pousmál se i Michal Fleischmann, český velvyslanec právě v zemi vína a lejster.
Když byla řeč o paradoxech, fungují i u místních obyvatel. Rádi pomohou, je cítit, že v žádném případě nechtějí, aby se o Francii psalo negativně. Takže jsou milí, nápomocní, ale sami od sebe si pak postěžují: „Sport je super, fandím, ale už se těším, až bude po všem,“ řekla třeba jedna z obyvatelek, která má české kořeny, ale žije tu už přes třicet let.
„Víte, nejhorší je, že jsme tady dlouho byli zavření. Nemohli jsme chodit, kam potřebujeme. Už týdny, měsíce,“ připojil se mladík na kole, jenž reportérovi deníku Sport ukázal správný východ z metra. Mimochodem, vyznat se v těch výlezech je fakt věda… Výhodu budou mít zástupci mladší generace, kteří si s google mapami tykají.
Jinak jsou i po chodbách v metru všude nápisy, jaká sportoviště jsou na jaké stanici. A nacházejí se opravdu u slavných míst. Eiffelovka, La Défense, Trocadéro, Versailles. Také v tom jsou hry jedinečné.
I v tom, že na rozdíl od předešlých megalomanských projektů typu letní i zimní Peking se za miliardy nebudovala speciální infrastruktura, která je k běžnému provozu pak nepoužitelná. „Je to nový trend. Navíc se hodně dbá i na trvalou udržitelnost,“ říkal ještě před zahájením Jiří Kejval, šéf Českého olympijského výboru.
Náklady by měly činit okolo osmi miliard korun, i když je pravděpodobné, že se rozpočet ještě navýší. Jak bývá zvykem. I tak není v intencích dřívějších. Paříž navíc prodala téměř devět milionů vstupenek, což je rekord.
Olympijská vesnice poslouží jako byty, nestaví se sportoviště na sílu jenom proto, aby byly co nejblíž. Takže se surfuje na Tahiti, 15 tisíc kilometrů daleko. Nebo střelci závodí v padesátitisícovém Chateauroux, přibližně tři sta kilometrů jižně od Paříže, kde jsou vitríny obchodů vyzdobeny barevnými kresbami na oslavu Her ve městě.
Autobus s novináři vyjel z nádraží na obchvat, obkroužil pár kruhových objezdů, projel kolem ohrady pro ovce a pak už se otevřel pohled na moderní Národní střelecké centrum, velkolepý areál otevřený teprve v roce 2018.
„Střelnice je krásná. Mám velikou radost, že máme v Evropě něco takového,“ pochvaloval si puškař Jiří Přívratský. Právě díky špičkovému areálu se evropský kontinent srovnal se světem.
I když i tam pocítili, jaké to je přivítat nejslavnější sportovní svátek, kdy se počet lidí násobí. Uvnitř se válel těžký vzduch, závodníci se potili a špatně se jim dýchalo.
„Musím trošku víc pokárat pořadatele. Bylo opravdu nepříjemné v té hale střílet,“ řekl Přívratský. Bylo dusno, vysoká vlhkost. Takže zapnuli klimatizaci, ale ta jim vyhodila pojistky. Řeší se i další věci jako znečištěná Seina.
V centru a u sportovišť je Paříž přelidněná. Stačí ale zajít do vedlejších ulic, které jsou prázdné. Je cítit, že místní raději ve velkém prchli z města, aby si sportovní svátek vychutnali na dálku.
Doma jsou stejně hodně omezení. Někdo to přirovnává vzhledem k neustálým kontrolám a bezpečnostním opatřením k vězení.
I v tom je Paříž jiná.
