Erbanová o zvykání na hokej: Velká výzva. Pořád se učím bognu doprava

Z poslední olympiády v Jižní Koreji má doma bronz. Na 500 metrové sprinterské trati dobruslila Karolína Erbanová třetí. Teď se chystá na další Hry. Cenný kov pojede obhajovat tak napůl. Během olympijské čtyřletky totiž změnila sport.

„Neberu to tak, že bych tam jela něco obhajovat. Jsou to dva jiné světy, takhle jsem nad tím opravdu nepřemýšlela,“ usmívá se v rozhovoru pro iSport Premium, v němž detailně popsala úskalí přivykání novému odvětví. Nejdřív se ale musí dostat do nominace.

Jak jste si užila radost z postupu na olympiádu?
„Pro mě to byla úplně nová zkušenost. Nikdy jsem s ženským hokejem neabsolvovala žádný takový turnaj na mezinárodní úrovni. Do té doby jsem byla pouze v repre kempech. Byla jsem překvapená, že jsem se do nominace vůbec dostala, že jsem prošla všemi škrty. Byla jsem nadšená, že se toho vůbec můžu účastnit, a dokonce i zasáhnout do zápasů. Užila jsem si to moc.“

Byla to pro vás taky první velká kolektivní radost. Když to srovnáte s pocity po úspěších v individuálním sportu, je to hodně jiné?
„Určitě, je to úplně odlišné. Individuální sportovec je tlačený, ať se víc soustředí na sebe. Aby se víc uzavřel, hlídal si svůj svět a hlavně výkon. Koukat jenom na sebe ale v hokeji není úplně žádoucí. Je však potřeba soustředit se na sebe v rámci toho týmu, jako jeho součást, snažit se zapadnout do týmové chemie. Pro mě bylo tohle hodně nové.“

Mimochodem, už jste se naučila slavit góly?
„Zatím ještě ne. (směje se) Bouřlivé oslavy pořád nemám zažité. V rychlobruslení člověk projede cílem, předkloní se a vydýchává. Maximálně zvedne ruku. Možná až dám nějaký důležitý gól, bude to vypadat jinak. Emoce jsem zatím ale moc neprojevila, vnitřně jsem ale všechno prožívala hodně.“

Trenér Tomáš Pacina říkal, že máte obrovský zájem o informace, že se často na něco ptáte. Nebylo pro vás těžké vypořádat se po přechodu z rychlobruslení s tím, že teď už tam kouč není jen pro vás?
„Musím říct, že ano, souhlasím. Byť tedy v rychlobruslení nás bylo na ledě vždycky taky zhruba šest až osm, takže ani tam to nebylo tak, že bych měla trenéra vždycky jen pro sebe. Tady je to ale rozmělněné samozřejmě ještě víc. Je pravda, že je to pro mě těžší. Mám spoustu dotazů, potřebuju odpovědi na věci, které mají ostatní holky dávno zažité. Kdyby ten prostor byl, ptala bych se ještě víc, ale zase nemůžu trenéra zahltit stovkami otázek. (usmívá se) Je to pro mě obecně takový hokejový rychlokurz. Nechci zdržovat a brzdit ostatní. Ptám se spíš na věci, které se týkají přímo mé hry nebo jsou natolik důležité, že je prostě musím hned vědět. To si pak prostor snažím vydobýt.“ (směje se)

Jak jste pak vnímala velký mediální zájem, který o vás byl? Na rovinu, vaše role v týmu nebyla nijak zvlášť výrazná, přesto jste se stala jeho tváří. Každý chtěl mluvit s vámi. Neštvalo vás to? Spoluhráčky to nemusely vnímat nejlíp.
„Cítím to stejně, a to od úplného začátku, co jsem k hokeji přešla. Jsem si toho vědoma. Za ty roky ve sportu už ale vím, jak funguje. Jak funguje sportovní žurnalistika. Může se zdát, že je to pro mě všechno hrozně pozitivní, ale za sebe musím říct, že si to až tak neužívám. Jsem si vědoma toho, že jsem v hokeji teprve dva roky. Jasně, nějaké pokroky jsem udělala. Do širšího kádru