Rodinná pouta pomohla českým sáňkařům na Hry do Pekingu. Ve čtvrtek tam spolu odletí bratranci Zdeněk Pěkný a Filip Vejdělek. Oba ke sportu přitáhl legendární trenér Stanislav Ptáčník, olympionik z Innsbrucku a Sarajeva. Sám se ale svých borců v Číně už nedočkal.
„Já začal kvůli známým,“ vysvětluje Vejdělek. „Šli jsme se podívat na závody, ségra říkala, že bych to mohl taky vyzkoušet. Po nějaké době nucení, lákání, že se podívám do světa, jsem začal i já.“ Vejdělek už se korytem proháněl dva roky, když se jeho bratranec Zdeněk Pěkný přišel do Smržovky podívat na závod.
„Tehdejší trenér řekl: Tak v pondělí na tréninku! Tak jsem přišel a zůstal jsem u toho,“ vzpomíná Pěkný.
Dohromady do saní si sedli po přechodu do juniorské kategorie, kterou tehdy trénoval zástupce slavného sáňkařského rodu. Stanislav Ptáčník mladší se na olympiádu dostal v letech 1976 a 1984, jeho otec Stanislav Ptáčník starší byl přitom reprezentačním koučem.
„Když jsme přišli do juniorů, tehdejší trenér Stanislav Ptáčník sháněl mladou dvojici,“ vysvětluje Pěkný. „Já jsem jezdil s jedním mým kamarádem, ten potom skončil, zaskočil za něj Filip, ukázalo se to jako nejlepší možné řešení. Jsme bratranci, máme pěkný vztah, rozumíme si.“
Ptáčník mladší zemřel koncem roku 2018, Pěkný s Vejdělkem ale pokračovali dál s vyhlídkou olympijského cíle.
„Vždycky to byl můj sen, odmalička,“ líčí Vejdělek. „Vzpomenu si na Soči, jak tam Eva Samková zajela s knírkem. Potom jsem jel dětské závody v Rakousku, ty závody jsem odjel s tím, že by bylo fajn jet na olympiádu a potkat se s ní tam.“
Do puntíku tenhle plán nevyjde, protože Samková musela olympiádu v Pekingu vzdát kvůli zranění. Na supermoderní dráze v Jen-čchingu, který z výšky připomíná velkého hada, se ale Češi spolu ukážou. V sezoně zvládli nervózní boj o kvalifikační body.
„Nebyl jsem si jistý další sportovní kariérou, jsem první rok na vysoké škole, tenhle rok byl pro mě plný nejistot,“ líčí Pěkný. „Ale my dva s Filipem jsme měli největší šanci, naše kategorie je nejmíň obsazená. Jsem rád, že jsme dostali šanci se Her zúčastnit.“
Na olympiádě pojedou jako dvojice, kde v saních leží na sobě a každý z nich má svou práci.
„Oba dva řídíme sáňky, oba dva máme určitý vliv na kontrolu,“ vysvětluje Pěkný, který leží při jízdě dole. „Tím, že jsem přímo na saních, mám lepší cit, cítím, co sáňky pode mnou dělají. Filip má vizuální představu, vidí na dráhu a ví, kde jsme, daleko líp než já. Dá se říct, že jsem jeho záda, on je můj obličej a nohy.“
Dvojice jsou samozřejmě těžší než jednotliví závodníci a startují o něco níž než jednotlivci. I tak ale dosahují rychlostí přes 120 kilometrů v hodině.
„Důležité je zajet dvě jízdy, abychom byli se svým výkonem spokojeni, a aby to časově odpovídalo. Nejšťastnější bych byl, kdyby se nám podařilo být do nejlepší patnáctky,“ plánuje Pěkný.
Kromě závodu dvojic je na Hrách čeká také týmová štafeta, v níž pojedou i Anna Čežíková a Michael Lejsek.
