Janek Ledecký o dceři Ester: Po Soči jí hrozil konec, v cizině je slavnější
Ve světě snowboardingu ho neznají jako slavného českého zpěváka a skladatele, ale prostě jako Ester’s daddy - tátu Ester. Janek Ledecký pomohl vytvořit legendu o sněhové obojživelnici Ester Ledecké svou otcovskou láskou i rodinnými investicemi v milionech. Přímo v Koreji na olympiádě prožije dosavadní vrchol kariéry své dcery. V rozhovoru pro deník Sport vzpomíná, jak velké české naději vážně hrozil po Soči úplný konec se sportováním kvůli zdraví, čím podle něj olympijské závody zaostávají za Světovým pohárem a jak se jeho dcera vyrovnává s popularitou, která je za hranicemi podle něj větší než doma.
Nebude to jeho první tatínkovská olympiáda. Už před čtyřmi lety Janek Ledecký se svou dcerou prožíval slzavý a bolavý příběh. Ester odjela do Soči s vyhřezlou ploténkou, s níž vybojovala dvě čtvrtfinále. Jakékoli výsledky ale tehdy byly nedůležité, protože se ukázalo, že její zranění vážně ohrožovalo její další kariéru.
V Soči to byl pro Ester drsný příběh. Mohla mít medaili, ale nakonec byla ráda, že na olympiádu odjela a bojovala s krutými bolestmi vyhřezlé ploténky. Jak na to vzpomínáte?
„Měsíc po olympiádě v Soči jsme byli u fyzioterapeuta Pavla Koláře na takzvané dynamické magnetické rezonanci. Pavel mě potom pozval na večeři a tam mi na rovinu řekl, že je to konec.“
Jak konec?
„Nejenom s vrcholovým sportem, ale se sportem vůbec, s tímhle nálezem, co Ester má. Nabídl tu alternativu rehabilitační sestavy, kterou částečně vynalezl, částečně zdokonalil. Nicméně mně hnedka zkraje řekl, že ta šance je kolem patnácti procent, že by to mohlo pomoct.“
To musela být rána…
„Ale Ester, ta to viděla jinak. Takže se do toho zakousla tak, že chodila na rehabilitaci pětkrát týdně na hodinu a půl. Sedmkrát týdně ještě tři hodiny cvičila doma. A ještě před prázdninami, zhruba dva a půl měsíce poté se dostavila na kontrolní rezonanci.“
Proč?
„Pavel ji tam poslal, protože se chtěl přesvědčit, jestli se neplete. Pak mi volal, že ještě takový výsledek u žádného svého pacienta neměl. Já jsem mu říkal, že to je asi tím, že žádný pacient to nebral takhle vážně. Chtěl bych Pavlovi poděkovat. Ten paradox je v tom, že to jeho cvičení spočívá v posílení svalů korpu, těch vnitřních svalů, které jsou naprosto zásadní pro rovnováhu.“
