Mami, mám tě, jásala dojatá Soukalová. Stříbro věnovala nejbližším
PŘÍMO ZE SOČI | Na tuhle chvíli čekala. Po dvou "bramborách" se Gabriela Soukalová v Soči konečně vyšvihla na stupně vítězů. Olympijským stříbrem vyrovnala svou maminku, které v běžecké štafetě před 30 lety vybojovala stejný úspěch. Šťastná a dojatá biatlonistka po závodě těžko hledala slova. "Je to něco neskutečného," zářila blonďatá kráska české výpravy.
Spadl vám veliký kámen ze srdce?
"No... Teda... Já vůbec nevím, co mám k tomu říct. Mně to přijde pořád hrozně neskutečné. Když jsem přijížděla na poslední položku, jen jsem si říkala: A jéje. To zas bude. Tady na mně koukají z tribuny..."
Kdyby jen z tribuny. Dívaly se i dva miliony lidí v Česku...
"No právě. A já si říkala: Zas tam dám dvojku a budu čtvrtá. Vůbec jsem nevěřila, že bych mohla dojet za Darjou (Domračevovou) druhá."
Co jste si říkala po té první ráně vedle?
"To jsem si pomyslela: A už je to tady! Ale pak si povídám: Ne, pro Ondru Rybáře prostě musím ty čtyři rány dát a hotovo. On mi říkal, že každý závod byl jak na trní, že jsem vždycky jela o medaili a pokaždé si jí prohrála střelbou. Teď jsem se uklidňovala tím, že za mnou byla docela mezera, takže když udělám jednu chybu, mohla bych stříbro udržet."
Vnímala jste, když na poslední střelbě chybovala i Domračevová?
"Ne, vůbec jsem si toho nevšimla, nesledovala jsem jí. Věděla jsem, že s ní stejně nemá cenu závodit, protože to bych tam pak dala ještě víc chyb. Snažila jsem se pohlídat aspoň to, co šlo. Protože Darja tu běhá a střílí úplně božsky."
Přesto se jednou netrefila.
"Já pak přijela na trestné kolo a byla jsem udivená, co tam dělá. To mě překvapilo. Ale říkala jsem si, že i kdyby běžela dvě kola a já jedno, tak mě stejně dojede a porazí, takže to je jedno."
Užíváte si stříbrné euforie?
"To se nedá k ničemu přirovnat. Je něco úplně neskutečného, co se mi podařilo. Asi mi teprve všechno dojde za pár dnů nebo až se vrátíme domů. Zatím mi přijde, že se mi to jenom zdá."
Je to váš nejhezčí den v životě?
"Určitě. Vážně, jsem hrozně ráda. Při položkách jsem myslela i na svoji rodinu, jak bych jim tu medaili hrozně ráda přivezla domů. A hlavně při poslední střelbě na našeho trenéra. Ono se říká, že nikdo není nenahraditelný, ale já myslím, že v tomhle případě by Ondru někdo nahrazoval opravdu jen velmi těžko. Takové schopnosti vést mančaft, dávat do práce celé své srdce do té práce a navíc, když jde o charakterově perfektní osobnost. Takoví lidé se hledají lupou."
Těšíte se, až zavoláte mamince?
"Řeknu a mám tě. Před několika měsíci jsem v legraci říkala, že budu dělat ten sport tak dlouho, dokud nedorovnám mamku. Teď už jsem jí vlastně dorovnala, ale zároveň je to pro mě nová motivace do další práce. Myslím, že bude letos hodně těžké ukončit sezonu."
