Otec olympijské šampionky Samkové: Eva mi neříká táto, ale Romane!
Co věčně rozesmátou dračici Evu Samkovou dovedlo ke zlatému triumfu v Soči? Talent, tvrdá píle, připravená hlava, klučičí styl jízdy. Také ale podpora rodiny a normální výchova, kterou jí doma ve Vrchlabí poskytli táta Roman a máma Ludmila.
Ludmila Samková je zdravotní sestra, která i po noční ve špitále hobluje od rána sjezdovku v Herlíkovicích. Její manžel Roman kopce už pár let nesjíždí, po operaci nádoru na mozku je v invalidním důchodu. "Eva je po mně, taky si ze všeho dělá srandu," směje se Samek.
Jeho dcera Eva si zlato v Soči vyjela suverénním způsobem, v rozjížďce i následujících třech vyřazovacích jízdách před sebe žádnou ze soupeřek nepustila. Stejně dravá, jako se prezentuje na snowboardovém prkně, byla od mládí.
"Byla nehlídatelná, protože bez nás nikdy nikam nešla. Ani babičky ji nemohly hlídat, řvala jako tur," vzpomíná Ludmila Samková, která byla z rodičů vždy tou přísnější. "Čím jsem Evu dokázala nejvíce zprudit? Asi vším. Když byla malá, pořád po ní někdo něco chtěl. To jsem byla já. Tatínek byl ten hodnej," směje se matka olympijské vítězky.
Soběstačnost a slušnost. To byly dva hlavní cíle, ke kterým rodiče svou dceru směřovali. Výchova probíhala bez problémů, otce naštvala jedinkrát. "Bylo to na ledovci Stubai v Alpách. Měli jsme prkna a ona mi říká: Hele, sejdeme se dole, já se jen trošku projedu. A během pěti vteřin jsem byl sám. Úplně mi zmizela. Nedokázal jsem jet její rychlostí, a to jí bylo dvanáct," směje se Samek, který má s dcerou blízký vztah.
"Je to kámoška. Tak nějak se máme rádi a rozumíme si. Neříká mi táto, říká mi Romane. Mně to nevadí. Naopak, jsem radši. Však taky vypadám spíš jako někdo z její generace," rozpráví a popotahuje za vousy, které mu zdobí tvář. "Mám v nich bílé šediny, takže lidi snad pochopí, že nejsem její brácha."
