Jan Železný
Úvodní seriál deníku Sport k letním olympijským hrám v Pekingu s názvem Zlaté vzpomínky končí rozhovorem s legendou z největších.
Poprvé po dvaceti letech se slavný oštěpař Jan Železný nechystá na olympijské hry jako sportovec. Do Pekingu pojede, ale bude se dívat z tribuny jako člen Mezinárodního olympijského výboru nebo jako trenér oštěpaře Vítězslava Veselého.
Ve dvaačtyřiceti letech nedávno ukázal, že olympijský limit by mohl být stále v jeho možnostech. Legendární šampion ale své vítězné umění už hodlá jen předávat ostatním.
Jak berete fakt, že se blíží olympiáda a vy se na ni poprvé od roku 1984 nechystáte jako sportovec?
„Úplně v klidu. Já už nezávodím druhý rok, zase tak mi to nepřipadá. Když se dívám, oštěp nevypadá tak strašně. Nehází se nějak daleko. Říkám si, že kdybych ještě sportoval, na olympiádu bych se dostal. Ne, že bych myslel na medaili. Ale určitě bych tam nehrál poslední housle. To je jediné, co mě napadne. Jinak je to pryč. Nepřemýšlím nad tím, že bych ještě mohl závodit.“
| Jan Železný Narozen: 6. června 1966 Olympijské hry: Trojnásobný vítěz (1992, 1996, 2000), stříbro z roku 1988 Mistrovství světa: Trojnásobný vítěz (1993, 1995, 2001), dvakrát bronzový (1987, 1999) Mistrovství Evropy: Dvakrát bronzový (1994, 2006) Světový rekord: 98,48 metru z roku 1996 |
„Závodit bych mohl. Ale na jaké úrovni… Nemělo by to cenu. Zaházet si ze srandy nebo kdyby nějaký klub chtěl pomoct, to by se dalo. Ale motivaci žádnou nemám. Vůbec se na to nepřipravuju. Možná bych ani nic nehodil a druhý den by to bylo cítit. Ale zkusím někdy takovou srandu, mimo soutěž. Třeba příští rok.“
Závodnická touha ve vás ještě trochu je?
„Teď to nemám. Ale kdybych byl na place, člověk to vždycky najde zpátky. U některých sportovců je to až extrémní. Jdou do toho zbytečně naplno. Na place se člověk zase stane závodníkem a chce hodit co nejdál. Toho bych se nebál. To má člověk v sobě a to mu zůstane celý život.“
Takže příští rok byste se ještě k závodům, aspoň na domácí úrovni, mohl vrátit?
„Hodit bych si mohl. Ale že bych se cíleně připravoval na závody, to ne. To by bylo kontraproduktivní. Stačí se udržovat v solidní kondici. Pak člověk hodí líp, než kdyby se celý rok připravoval. Mně už by hrozily zdravotní problémy.“
Na olympijské hry do Pekingu pojedete spíš jako trenér, nebo funkcionář?
„Musím tam být dva dny před zahájením na zasedání Mezinárodního olympijského výboru. Druhý plán se uvidí. Zatím má hozeno nejdál Víťa Veselý, ale s B limitem může jet jenom jeden. Věřím, že tam pojedu hlavně jako trenér. Jinak by se mi tam nechtělo zůstávat celou dobu. Radši tam budu jako trenér, než abych si to tam jel jen odsedět.“
Jako závodník jste byl na olympijských hrách extrémně úspěšný. Vyhrával jste tam, kde se soupeři psychicky skládali. Dá se tohle vítězné umění předat?
„Je to asi typem závodníka. Pak je tam to období čtyř let. Během toho času se to láme. Na jedné olympiádě jsou lidi nahoře, a za čtyři roky už to není ono. Závodník ví, že už nemá výkonnost a že ho to položilo. Je potřeba to brát jako ostatní závody, akorát že na tyhle se člověk připravuje podstatně déle.“
Co je nutné?
„Věřit sám sobě. Když tam jedu jako outsider, můžu jenom získat. Když je člověk šampion, může dávat najevo, že je nejlepší a ostatní z něho mají pocit… Ne strachu. Ale když hodí daleko, vědí, že bude zase nejlepší. Je potřeba využívat té výhody, kterou člověk má. Nejhorší je, když někdo má na medaili a je od třetího do sedmého místa. Ale vždycky je potřeba si z toho vzít pozitivní věci.“
Vy jste ale na olympiádu nikdy nejel jako outsider. I na své první v roce 1988 jste už měl za sebou bronz z mistrovství světa. V Soulu vám pak sebral zlato Fin Korjus posledním pokusem o pouhých 16 centimetrů. Co vám tahle zkušenost dala?
„Vyrovnal jsem se s tím brzo, protože jsem byl hodně mladej. Když je člověku dvaadvacet, tak nepřemýšlí nad tím, že to je poslední olympiáda. Mrzí vás to. Zlato bylo tak strašně blízko, pár centimetrů. Vzal mi to poslední závodník. Je to hra osudu, která mi to pak vrátila.“
Jak to myslíte?
„Člověk neví, co by se stalo, kdybych to v těch dvaadvaceti vyhrál.“
Co by se mohlo stát?
„Já myslím, že by se toho moc nestalo. Ale přece jen, stát se takhle brzo olympijským vítězem, to s člověkem zamává. Teď je to vidět třeba na skocích na lyžích, kde soutěží velice mladí lidi a pak mají problémy. Začnou se kolem toho točit sponzoři, média. A všichni pak od člověka očekávají jen vítězství.“
Je tenhle tlak olympijskou specialitou?
„Je. Protože olympiáda je mimo fotbalu nejvíc. Fotbal má strašně kvalitní mistrovství světa. Ale v tomhle je to nejvíc. Sportovec si uvědomuje, že když se mu to povede na olympiádě, může z toho žít strašně dlouhou dobu. Je jednoduché říct, kolik máme olympijských vítězů. Lidi si pamatují olympijské vítěze. Ale říct, kolik máme mistrů světa nebo Evropy už tak lehké není. A v jiných sportech, než je atletika, už vůbec ne.“
Kde tohle pravidlo platí?
„Vezměte si vodu. Nikdo nebude vědět, kolikrát Štěpánka Hilgertová nebo Lukáš Pollert vyhráli mistrovství světa. Budou si pamatovat, že vyhráli olympiádu. Je to paradox, protože na vodě je těžší vyhrát mistrovství světa. Jenomže na olympiádu se dívá obrovský množství lidí a všichni ji uznávají. Je to fenomén.“
Fin Korjus byl posledním, který vás na olympijských hrách převezl, když jste byl ve vrcholné formě. Následovaly tři zlaté závody, v nichž jste soupeřům dával najevo psychologickou převahu. Musel jste se to naučit?
„Jasný. Byl jsem mladej a po olympiádě v Soulu jsem měl dost problémů. Nevyhrával jsem a zlomilo se to Barcelonou. Cítil jsem se dobře. Těsně před olympiádou jsem hodil svěťák, který mi sebrali. Získal jsem tím paradoxně sebedůvěru, že to musím zvládnout. Připravil jsem se dobře a tím se to zlomilo. Pak už nikdo neříkal, že jsem super závodník, ale ten největší závod nevyhraju. Od té doby měli ostatní větší strach. Kromě mistrovství Evropy, kde to ovládal Steve Backley, na ostatních soutěžích to bylo dané.“
Dané?
„Ne dané, že bych vyhrál. Ale že jsem měl obrovskou šanci. Trošku jsem je odrovnal předem.“
