AKTUALIZOVÁNO - Už to vypadalo, že se jeho košatá kariéra smutně a v zapomnění sesune ke dnu. Legendární veslař Václav Chalupa si připadal jako odpad, ale nic nezabalil.
A vyplatilo se mu to. Teď se ve čtyřiceti letech, navíc jako čerstvý otec, chystá na šestou olympiádu! "Připadám si jako nováček," říká. Poprvé se totiž představí v nepárové disciplíně, na dvojce bez kormidelníka.
V minulých letech si tolik radosti neužil. Při tréninku se mučil, výkonnost měl pořád špičkovou. Ale výsledky nepřicházely. "Jako bych měl na sobě batoh, který mě pořád tížil," vzpomíná.
V posledních týdnech jeho duše dostala dvě nádherné povzbuzující injekce – narození druhého syna a dodatečnou pozvánku do Pekingu. "Ale ten malej je samozřejmě výš," usmívá se.
Co vám během té nejistoty dávalo sílu k tréninku?
"Navzájem jsme se s Kubou (Makovičkou – druhým členem posádky) povzbuzovali, prožívali jsme to stejně. Oba jsme věřili, že šance je. Tréninky v tu dobu byly těžké, dávali jsme si do těla. A z hlavy to vypustit nešlo. Pořád jsme nosili telefon u sebe, abychom nic nepromeškali."
Měli jste ho i v lodi?
"Kuba ho zezačátku vozil, ale to bylo v době, kdy se blížil termín porodu (Makovičkovi se pár týdnů poté, co se rozrostla Chalupova rodina, rovněž narodil potomek – pozn. autora). Potom už ne. Ale měli jsme ho v loděnici a po každém tréninku jsme fofrovali, jestli na něm není nějaké zpráva."
A jednou byla…
"Byl to nádherný okamžik. Ihned se mi rozzvonil telefon a dvě hodiny jsem neustále s někým mluvil, každý se vyptával. Ale já se s každým rád o radost podělil."
Na olympiádu míříte díky divoké kartě, účast jste si nevyjel přímo. Štve vás to?
"Kdybychom s Kubou spolu jezdili už loni, úplně v pohodě bychom se tam kvalifikovali sami. Sedm osm z jedenácti lodí, které si účast zajistily v minulém roce, teď porážíme. Takže do Pekingu patříme. Je pravda, že o to větší motivaci máme, abychom všem ukázali, že jsme si to zasloužili. A nejedeme tam jen tak za zásluhy."
V minulých letech jste ale prožíval chmurné chvíle – střídal jste posádky, trenéry. Skoro to vypadalo, že nikdo nevěděl, kam s Chalupou… Jak jste to snášel?
"V poslední době si všechno zkouším v hlavě zanalyzovat. A říkám si, že ten olympijský cyklus po Aténách byl nějak promrhaný, zbytečný. Pořád jsem se snažil ze všech sil, ale k ničemu to nevedlo. Jenže ono to padá i na mou hlavu – jsem častokrát měkký a nejdu si tvrdě za tím, co bych chtěl. Najednou mi před dvěma lety došlo, že jsem se stal odpadem při tvoření párové čtyřky, což mě hrozně mrzí. Tak jsem se šprajcnul, řek jsem si: ´Vy mě nechcete, já tedy jdu na dvojskif a dokážu, že na to pořád mám.´"
Jenže ani s Milanem Dolečkem to nebylo ideální.
„Bohužel ne. Dřeli jsme jako o život, trénovali. Ale scházela lehkost, trápili jsme se. Zlom nenastal. Jsou prostě typy lidí, kteří se veslařsky nejsou schopní dát dohromady. Když se Milan vrátil do párovky, trhnul jsem se do dvojky s Kubou. A spadnul ze mě obrovský batoh.“
Jak to myslíte?
„Najednou jsem se dostal k lidem, kteří si váží, že jsem s nimi. Kuba by udělal první a poslední jen proto, abych s ním seděl v lodi. Abychom byli úspěšní. Což v té párové skupině nebylo. Mohl jsem se postavit na hlavu, ale když si řekli, že mě nechtějí, tak jsem tam prostě nebyl. I když jsem makal naplno, abych si místo zasloužil. Ale bohužel bylo všechno jinak.“ (posmutněle)
Říkal jste si, jestli to máte vůbec zapotřebí?
„Přiznávám, že ten batoh se neustále plnil a táhnul mě ke dnu.“
Byl jste něco jako legenda na obtíž?
„Proto jsem se trhnul a šel na ten dvojskif. Ale tam mě zase trápilo, že i když jsem měl výkonnost, nešlo mi to.“
Bál jste se, že vaše úžasná kariéra tak nějak vyšumí do ztracena?
(kýve souhlasně hlavou) „Jo jo. Už jsem to pochopil během svěťáků. Jenže pořád jsem věřil, že se to zlomí. Ale nešlo to.“
Takže spolupráce s Makovičkou na dvojce s kormidelníkem vám vlastně zachránila kariéru.
„Dá se říct. Nechtělo se mi vyskakovat z rozjetýho vlaku. On by frčel dál a já bych jen koukal To by mi bylo hrozně líto. Takže jsem akorát přehodil výhybku, přepřáhnul vagony a jedu dál. (usměje se) Začal jsem od začátku, neuvěřitelně mě to chytnulo. Jako bych byl na začátku kariéry. Mám z toho velkou radost. Hlavně z toho, jak mě to všechno teď baví, těším se i na tréninky. Natož na olympiádu!“
