Bílek: Pití mi snad podá Jarda Bába

V Číně se představí na trati 50 kilometrů. Konečně! Vždyť o účast na olympijských hrách už dvakrát smolně přišel.

„Škoda, že nebudu v Pekingu na zahájení, ale jsem pracující třída, dobře mi tak,“ usmívá se obchodní zástupce tiskárny Ringier Print.

Bílek a olympiády:

SOUL 1988 Splnil nominační limit, ale ve dvaceti letech byl mezi československými limitáři až na šestém místě. V té době zářili Pribilinec, Mrázek a Blažek. "Ti byli jasní, diktovali celému světu, takže tam to bylo férové. Bylo to narvané, přede mnou byli ještě Malík a Sikora, neměl jsem šanci." ATLANTA 1996 Ostrý limit zašel na dvacítce, béčkový na padesátce. "Na dvacítce jsem chodil super časy, s takovými bych dneska na olympiádě bojoval o první desítku. Jet mohli tři, mistrovství republiky mělo být kvalifikačním závodem. Na šampionátu jsem byl druhý na padesátce a třetí na dvacítce a stejně jsem nejel… Přesně vím, kdo za tím stál, ale nechci to už rozmazávat. Už jsme si to vyříkali." Tehdy jej to ovšem natolik zlomilo, že s atletikou na devět let praštil. PEKING 2008 Před třemi lety se z hecu k chůzi vrátil. I díky přestupu do AK Kroměříž se dokázal vrátit mezi českou elitu. Olympijský limit překonal už v roce 2007 v Přerově, ale radoval se z něj jen týden. Závod nebyl na předem schváleném seznamu IAAF. "To byla strašná facka! Pak se mi to povedlo v březnu zopakovat ve slovenských Dudincích." V cíli mu tam gratuloval i Jozef Pribilinec. "Smál se a říkal něco o druhém dílu pohádky Nesmrtelná teta."

„Navíc dovolenou už taky nemám. Tři týdny jsem si vybral na soustředění a poslední dva týdny schovávám na samotný závod. Teoreticky jsem si mohl zkusit na přípravu vzít třeba nemocenskou, ale to bych už hazardoval. Když mě někdo při tréninku vidí na silnici, tak mě hned pozná. Takových blbců tady moc není…“

Čtyřicetiletý chodec z Ostravy trénuje na rušné silnici mezi Ostravou, Mošnovem a Příborem. „Všichni se mi smějí, v tom provozu je to tam často o kejhák, ale mám to tam prošlápnuté. Chodil jsem tam už před pětadvaceti lety, znám každý kilometr. Na téhle trati okamžitě poznám, jak na tom zrovna jsem.“

Na smog je zvyklý
S úsměvem připouští, že si mezi auty alespoň dobře zvykne na smog. Z něj má většina sportovců před odletem do Pekingu největší hrůzu.

"Jenže každý smog je jiný, když běhám v Praze, taky nemůžu dýchat. Ale mluvme objektivně, nemám na to, abych bojoval o první desítku. Takže čím hůř v Pekingu bude, tím víc z toho můžu vytěžit. Špička se bude mydlit. Má tam být tři sta tisíc diváků. Jestli se ti nejlepší nechají vyhecovat a začnou nějak blbnout, tím líp pro mě. Protože já to chci jít zezadu a dojít."

Účastí na olympiádě si neplní jen svůj sen. Ale i sen svého táty Alexandra, který také býval špičkovým chodcem. Na olympiádě v Tokiu 1964 byl Alexandr Bílek 11. na dvacetikilometrové trati a 20. na padesátikilometrové.

"Pro něj to bylo spíš zklamání, v té době patřil mezi absolutní světovou špičku. Před olympiádou držel druhý nejlepší světový čas na desítce a pátý nejlepší na dvacítce. To já bych teď takové umístění bral všemi deseti."

I přes tátovu slávu se Roman Bílek k chůzi dostal širokou oklikou. Hrál volejbal, basketbal, dělal judo, šachy... Doma má dokonce medaili z krajského přeboru ve skoku na trampolíně.

"Zkoušel jsem prostě všechno. Jenže ve třinácti mě chytla učitelka, jak jsem hulil na záchodě. Otec už s námi tehdy nežil, ale přijel, dal mi pár facek a odvedl na atletický stadion. Tam mě předal Oldovi Horákovi, který kdysi trénoval i jej."

Ve Vítkovicích nejdřív začínal běhat, ale postupně došel k názoru, že jsou na něj tratě příliš krátké. Tak se dal na chůzi. Před jedním z prvních závodů sundal ze stěny tátovy olympijské tretry a přestože mu byly o dvě čísla větší, postavil se v nich na start.

"Takové skořápky s neskutečně tvrdou koženou podrážkou. Nechápu, jak v tom mohl na olympiádě těch padesát kilometrů jít. Byla to spíš jen taková rarita a suvenýr."

Koulaři trénují vedle
Kuriózní byl i druhý Bílkův příchod na atletický stadion v Ostravě-Vítkovicích. Když mu dvakrát utekly olympijské hry, přestože měl před Soulem 1988 i před Atlantou 1996 splněné nominační limity, ukončil kariéru.

Na dlouhých devět let s atletikou úplně praštil. Před třemi lety se ale z hecu vsadil s trenérem Augustinem Šulcem, že pět kilometrů by pořád zvládnul pod 25 minut.

"Za těch devět let jsem přibral přes dvacet kilo, kluci si ze mě na stadionu dělali srandu, že koulaři trénují vedle. Báli se, že jim zašlapu tartan do země. Ale já v tom extraligovém závodě dolezl čtvrtý a sázku vyhrál. I když jsem při tom málem umřel. Pak jsem se nechal ukecat na závody veteránů a tam mě to zase chytlo."

Olympijský závod Bílek půjde 22. srpna. Zatím ani netuší, kdo mu bude u trati podávat pití. "Na starost mě má reprezentační trenér pan Piták, pokud bude zaneprázdněný, domluvím se s doktorem. Jenže ve stejný den startuje i Roman Šebrle a ten si na sebe natáhne dvacet lidí. Tak se možná zkusím domluvit s nějakým závodníkem. Jardou Bábou, Denisou Ščerbovou nebo Romanou Dubnovou. Ty znám z Ostravy. Nic moc nepotřebuju, jen podat dvacet pět flašek podle čísel. Jarda je kliďas, nezmatkuje, s ním by to šlo. Ale zase strávit čtyři hodiny na občerstvovačce není žádná sranda, tak uvidíme."