ROZHOVOR - V cíli mohl vítězně zatínat pěst a pak ukazovat na prstech vítězství s číslem osm, ale letošní Velká pardubická nebyla pro Josefa Váňu v sedle Tiumena zrovna jednoduchá. Musel dohánět ztrátu z Taxisova příkopu a sám se zranil na Hadím příkopu, kde si narazil nohu. „Ale chodím, zlomené to není,“ říkal osmapadesátiletý Váňa.
Co se přihodilo na obávaném Taxisově příkopu?
„Musel jsem volit šipku doleva, cestu nám křížil kůň, který měl problém držet stopu. Tiumen dopadl na hranu, podařilo se mu z toho vylézt, já jsem naštěstí nespadl. Ale musím se podívat na záznam, jak to vlastně probíhalo, zatím to nemám úplně ujasněné.“
Jak těžké pro vás bylo tohle vítězství ve srovnání s předchozími?
„Pravda je, že to zaváhání na Taxisu nám trochu zkomplikovalo situaci, protože jsem se propadli hodně dozadu. Jak jsem prosil kluky na startu, ať skočíme šestou překážku rovně, bylo mi pak úplně jedno, jak ji skáčou, protože já byl skoro ještě na irské lavici (pátá překážka). Ale podařilo se mi postupně Tiumena dostat dopředu.“
Neobával jste se, jestli jste tempo nepřehnal?
„Po zahrádkách začal trochu vadnout. Říkal jsem si: To je průser, moc jsi ho hnal. Ale nakonec jsme proběhli kolem lesa a přišla jeho parketa. Když jsem na Havlově příkopu byl na stejné pozici jako loni a předloni, říkal jsem si, že to asi nebude tak špatné. Ale měl jsem pořád v pravém oku tu naši bílou potvoru (Sixteen). Napadalo mě, že ji asi nedoženu, protože měla dostih úplně bez problému, šla jako z praku, jako vyměněná. Ale Tiumen je na téhle distanci zřejmě náš nejlepší překážkový kůň.“
I proto jste byli největší favorité. Bál jste se tedy v průběhu dostihu, že vítězství může být fuč?
„Říkal jsem si, že aspoň někam dojedu, bylo blbý to na Taxisu vzdávat. Ale bylo by horší, kdybych spadl a nasedl. I když dřív bylo normální, že se dojížděly několikasetmetrové ztráty, viz Železník, když spadl na Poplerově skoku a podařilo se mu dostih vyhrát. Nevzdal jsem to, ale spíš jsem musel udržet nervy na uzdě, abych nezpanikařil a nepřehnal to.“
Skvěle běžela Sixteen v sedle s Josefem Bartošem. Věřil jste, že jezdce a koně ze své stáje ve finiši předčíte?
„Ještě jsem dojezd neviděl. Jak jede finiš Pepča Bartoš a já, mezi tím asi nějaký rozdíl bude. Ale Tiumen nemá v práci se Sixteen problémy v závěrečných momentech těžkého tréninku, takže jsem věřil, že to dá.“
Stihli jste se už s Josefem Bartošem pobavit?
„Hned po doběhu jsme si popřáli. Už si myslel, že tam je, tak sklopil ramena. Ale u nás ve stáji je soudržnost taková, že platí: Jeden za všechny, všichni za jednoho. Já bych byl zrovna tak nadšený, kdyby vyhrál on, jako když jsem vyhrál já.“
Budete závodit na Velké pardubické i příští rok? Jaká je percentuální šance?
„Teď mě bolí noha tak, že říkám žádná. Ale uvidíme, jak přezimujeme.“
To mluvíte o zranění, které jste si způsobil před dostihem?
„Ne. To bylo vyloženě křečového původu z bruslení. Ale po Hadím příkopu jsem se tak naremploval o falešnou bariéru, že jsem si málem urazil nohu. Nebylo tam místo, někdo mě tam tlačil, do té díry jsem musel, protože jsem se potřeboval posunout co nejdřív dopředu. Tak holt to bude pár dnů bolet. Zlomené to určitě není, protože bych nemohl chodit.“
