Pořád umí. Slovenský trenér Jaroslav Brečka, který před 29 lety vyhrál Velkou pardubickou v sedle Quirinuse, se blýsknul při nečekaném záskoku v Pardubicích. Během druhé kvalifikace na překážkový vrchol sezony se vyšvihnul do sedla desetiletého Rui Faleira (HWS Tellus Equinus) místo indisponovaného Marcela Nováka. Na poslední chvíli. A vyhráli před tandemem koní trenéra Čestmíra Olehly Giovannim (Sendy Kovy Ostrava) a Christianem (Cross Club 52). „Krásné vítězství, odměna za tvrdou práci pro mě i pro majitele,“ radoval se Brečka. „Vyhrát v padesáti pěti letech v Pardubicích je paráda! Boží dar.“
Jaroslav „Čiko“ Brečka už je především dostihový trenér, ale v kondici se stále udržuje. Podobně jako Josef Váňa je v sedle během tréninků v Javorci nedaleko Senice každý den. Jezdeckou licenci si stále drží. A oprašuje. V aktuální sezoně startoval pošesté, podruhé vyhrál.
I do Pardubic si dostihové věci vezl, s Kaizerwalzerem (DS Millennium) se totiž chystal na Červnovou cross country Válečníka. Skončili v ní čtvrtí. O tři hodiny později se do dresu Brečka oblékal znovu. To už byla rychlá „improvizace“.
„Marcel Novák mě upozorňoval, že mu není dobře, že to hrozí,“ líčí Brečka. „Říkal, že to zkusí a uvidí. Nešlo to, tak jsem musel do sedla já. Jezdci prostě nejsou! U nás, ani na Slovensku. Hodně kluků bylo o víkendu v Meranu a mladí nejsou. Někteří trenéři museli koně škrtat, protože jezdce na poslední chvíli už nesehnali.“
Porazili Železníka
Brečka patří k ostříleným matadorům. S Quirinusem vyhrál Velkou pardubickou v roce 1992. Předčil tehdy mimo jiné i Železníka. Legendární ryzák tehdy s Josefem Váňou doplatil na zmatky, které vyvolali demonstranti a skončil na Taxisu. Ve čtrnácti letech to byl jeho poslední dostih v kariéře. Brečka startoval v elitním překážkovém dostihu devětkrát, naposledy v roce 2014 s Cardamem. Skončili třináctí.
A pozor, o Velké pardubické stále sní. „Ještě bych si ji chtěl zajet,“ neskrývá Brečka. „V tréninku mám tři potencionální koně pro Velkou - Rui Faleira, Kaizerwalzera a bělouše Stara (MPL Racing). Pokud budou v pořádku a v tréninku se předvedou, rádi bychom zkusili třetí čtvrtou kvalifikaci. Pardubickou bych rád jel se Starem, pořád je to můj sen.“
S kondicí sice Brečka problém nemá, ale na rovinu přiznává, že daleko horší je to s váhou. „Trénuji patnáct koní, jsem i traktorista, řidič dodávky, manažer... všechno. Energii potřebuji, jíst musím. Navíc s váhou jsem míval problémy už od učňáku, kdy jsem jezdil 54 kilo. Teď mám kousek přes sedmdesát a prostě už nemám z čeho hubnout.“
Během pandemie mu navíc chyběl pohyb a aktivity, na které byl roky zvyklý. „Zima byla těžká,“ popisuje. „Ne, že bych se přejídal, ale býval jsem zvyklý si přes zimu třikrát týdně zahrát hokej. V létě fotbal, florbal, plavání... Nic z toho nešlo, těžko se váha držela. Sice furt běhám a do sauny do Senice chodím pěšky. Je to cesta na dvě hodiny, ale i tak je váha problém.“
Pokuty za váhu? Nesmysl
Mrzí ho, že na tuzemských dostizích jsou jezdci a žokejové za nedodržení stanovené váhy stále pokutováni. „Na Slovensku a v Česku jsme asi poslední,“ krčí rameny. „V Anglii, v Irsku teď už dokonce i v Polsku od toho upustili. Máš o kilo víc? Je to tvůj problém. Tady se k tomu ještě přidá pokuta, i tohle může jezdce odrazovat.“
Podle Brečky navíc chybí mezi mladými lepší dostihová „osvěta“. Náborové akce mezi nejmenšími. „Děcka je třeba podchytit už ve školách, probudit v nich zápal, naučit je mít koně a dostihy rád. Probudit v nich vášeň – jo, chci být žokej!“ naznačuje trenér. „Já už na to nemám sílu, abych chodil a povídal po školách, ale tohle nám chybí.“
Za příklad dává nevyužitou euforii po vítězství Lukáše Matuského. Na podzim vyhrál s Hegnusem Velkou pardubickou. Posledním slovenským žokejem, kterému se to povedlo, byl v roce 1992 právě Brečka. Velká věc. „Lukáš u mě jako mladý začínal, bylo mu dvanáct, možná méně. Po víc než čtvrt století se ve Velké parduické prosadil slovenský žokej a nic. Když tuhle euforii u dětí nevyužijeme, tak mladé jezdce mít prostě nebudeme.“
Související články
