150 let Velké pardubické. Váňa a Faltejsek: Rekord spolu oslavíme!
Hrdá tradice Velké pardubické slaví úctyhodných 150 let a v té předlouhé historii nejsou úspěšnější žokejové než tihle dva. Josef Váňa je s osmi jezdeckými vítězstvími živou legendou překážkového dostihu, o němž se traduje, že je nejtěžší na evropském kontinentu. Když se v sedle Tiumena před deseti lety loučil, jeho bilance se zdála nepřekonatelná. Právě ovšem začínala éra jeho nástupce. Jan Faltejsek vyhrál vloni už pošesté, jako jediný v dějinách na čtyřech různých koních.
Půldruhého století. Jen si to představte! K prvnímu tréninku fotbalové Slavie zbývalo 21 let, do prvních novodobých olympijských her ještě o rok víc. V dávném roce 1874 se poprvé konala Velká pardubická steeplechase. U jejího zrodu stáli šlechtici z Pardubické honební společnosti v čele s hrabětem Oktaviánem Kinským, knížetem Emilem Fürstenbergem či hrabětem Maxem Ugartem. Jelo se o dotaci 8000 zlatých a vyhrál šestiletý francouzský hřebec Fantome s anglickým žokejem Georgem Sayersem.
Po 150 letech se dva nejúspěšnější žokejové historie dostihu sešli v západočeských Mlýncích v místnosti, kde na okenním parapetu leží hromada dostihových trofejí. Na gauč se vedle sebe posadili Josef Váňa a Jan Faltejsek.
Rekordman legendární steeplechase se čtyřmi zářezy s Železníkem, jedním s Vronským a třemi s Tiumenem. A muž, který se k jeho bilanci nebezpečně blíží díky hattricku s Orphee des Blins a dalšími triumfy s Charme Lookem, Tzigane du Berlais a Sacamirem. Faltejsek si ale nepřijel jen povídat, právě mu skončil trénink Váňova lotu.
Když jste vyhrál naposledy s Tiumenem, končila vaše éra. Napadlo by vás, že vás za pár let bude Jan Faltejsek takhle honit?
Váňa: „Proč ne? Já jsem mohl Velkou pardubickou vyhrát patnáctkrát a smál bych se tomu, kdo mě dohoní. Bohužel jsem byl xkrát druhej, někdy jsem neměl to pověstné štěstí, které k tomu je třeba. Honza je ještě mladej kluk. Jestli bude jezdit do šedesáti jako já…“
Faltejsek: (směje se) „To určitě ne!“
Váňa: „…pak může Velkou pardubickou vyhrát desetkrát. Každý rekord je tady pro to, aby se překonal. Akorát paní Kratochvílové se to pořád daří držet a nikdo na světě ji nechce předběhnout. (směje se) V jiných sportech je to tak, že jak běží léta, tak přibývají vítězové a sem tam se stane, že i ty, kteří měli to štěstí, že vyhráli nejvíckrát, někdo předběhne. Já Honzovi samozřejmě držím palce. Jsme kamarádi a dost jsme spolu zažili. Když mě předběhne a dožiju se toho, tak to spolu oslavíme. Hotovo, tak to je!“
Vy jste v roce 2012 při svém prvním triumfu ve Velké pardubické měl v sobě ambici jednou ohrozit Váňův rekord?
Faltejsek: „Já to neberu jako ohrožování rekordů. Je to o dennodenní práci. Dneska jsem sem přijel a jel jsem koně, kteří směřují úplně někam jinam, nemají tu kvalitu a nikdy se do té Velké nedostanou. Ale je to jedno, člověk se snaží vyhrát každý dostih. To, že měl člověk štěstí na to, že potkal takové koně, jako je Orphee, jako je Tzigane, jako je Charme Look, jako je Sacamiro, za to člověk může být vděčný. Ale je to spíš o těch koních než o mně. Že bych honil nějaké rekordy, to ne.“
Ale dobré koně dostáváte, protože máte jako dobrý žokej důvěru majitelů a trenérů…
Faltejsek: „To je možné, že za ty roky něco málo umím…“ (směje se)
Jaký má Jan Faltejsek kredit u dostihových trenérů?
Váňa: „Honza má to štěstí, že jezdí pro stáj doktora Charváta, a ten má dobré koně, dobrého trenéra a Honza je jeho stájový žokej. Že Honza vyhrává hodně dostihů, je zásluhou téhle štace. Ale pravda je ta, že Honza je schopen vyhrát i s koněm, který není favorit. Takový jsem byl i já. Za svou kariéru jsem vyhrál spoustu dostihů s outsidery. Dobrej žokej se tím může blýsknout a padnout do očí majitelů, trenérů. Je asi dobrej…“
Vaše éry se protnuly, ale od posledního dostihu Josefa Váni už uplynulo skoro desetiletí. Vyvíjí se nějak žokejské umění?
Váňa: „Já
