Půl druhého století Velké pardubické. Co všechno se od roku 1874 změnilo?

Letos si připomínáme 150 let od konání prvního ročníku Velké pardubické. Jsou si dostihy konané v listopadu 1874 a říjnu 2024 podobné? Skoro vůbec. Dostih si za jedno a půl století prošel velkými změnami, zde je jejich krátký přehled.
Kurz dostihu
Při prvním ročníku se běželo na distanci okolo 6000 metrů, na trati bylo 24 překážek. V už roce 1877 došlo ke změně kurzu a překážek, ve třicátých letech minulého století došlo k přeměření distance a průměr byl stanoven na 6900 metrů. Teprve v padesátých letech minulého století byl zrušen oblouk vedoucí za tribunami. Proto skok, na kterém se v roce 1932 zabil Rudolf Popler, najdeme dnes na jednom z parkovišť. Poslední změna kurzu dostihu nastala v roce 1998, kdy byl doběh otočen, jiná trať je od překážky číslo 28.
Překážky
Velkým vývojem prošla sama nejslavnější překážka kurzu Velký Taxisův příkop. Na úvod se jmenoval Hlavní příkop, byl pět metrů široký a dva metry hluboký, ani ne dvě dekády před ním byla pouze proutěná překážka. V počátcích byl součástí více dostihů než jen Velké pardubické. Později se před příkop dostal 150 centimetrů vysoký i široký živý plot, který byl v některých letech i vyšší. V roce 1994 byl příkop snížen na jeden metr a po posledních událostech byl ještě doskok zmírněn, aby byl pro koně přívětivější. V první polovině devadesátých let minulého století došlo k podstatným změnám u všech vodních překážek, které již nejsou tak hluboké.
Handicap
V úvodních ročnících se Velká pardubická konala jako handicap, stejně jako Velká národní v Aintree u Liverpoolu. Koně nesli hmotnost podle jejich výsledků, nejlepší byli nejvíce zatíženi, proto v dávné historii nenajdeme mnoho vícenásobných vítězů. Těch přibylo až po změně na cenu a všichni koně nesou stejnou hmotnost bez ohledu na výsledky. Pouze klisny mají dva kilogramy úlevu. V minulosti měli úlevu ještě polokrevní koně, ta byla ale zrušena.
Pády a nasednutí
V minulosti bylo naprosto běžné, že jezdci v průběhu dostihu padli, ale podařilo se jim ještě koně zachytit, znovu naskočit a v dostihu pokračovat. Ve dvacátých letech minulého století bylo několik dvojic, které dokázaly vyhrát i s vícery pády v průběhu dostihu. Po pádu zvítězil i Josef Váňa s Železníkem v roce 1991. Krátce poté už začala platit pravidla běžná jako v dostihově vyspělých zemích – pád jezdce nebo koně znamená konec v dostihu, stejně jako vybočení na některé z překážek. Diskvalifikací může skončit i neobjetí jednoho z pevně stanových točných bodů na trati, viz případ Amant Grise v roce 2008.