Kanoista Fuksa: Makám stejně jako Vémola. Odložení olympiády mě vzalo
Rok 2020 pro něj bude vždy znamenat odloženou olympiádu. Přesto Martin Fuksa nežehrá na osud a těší se na nový termín. Jen trochu opatrně, stát se může ještě všelicos. „Soustředím se proto hlavně na samotnou cestu, na trénink den za dnem,“ říká nejlepší český rychlostní kanoista. Navíc prozradil, proč má rád MMA nebo co by chtěl jednou dělat, až nadobro odloží pádlo.
Jeho sport je pořádná dřina, přesto by neměnil. Martin Fuksa přitom začínal s hokejem, po tom se mu ale nezasteskne nikdy. Co by jej však jednou lákalo zkusit, jsou tréninky zápasníků v kleci, i když nikdy neholdoval rvačkám. „Co mě na tom sportu baví, není samotné zápasení v kleci, ale spíš sledování cest bojovníků,“ prozrazuje sedmadvacetiletý olympijský reprezentant.
V současnosti jste na soustředění v bulharském Belmekenu, jaký tam máte program?
„Jezdíme tu na běžkách, posilujeme, plaveme, jezdíme na kanoistickém trenažéru a běháme jen ve vyšší nadmořské výšce. Jsou tu takové podmínky, že si tu vždy připadám trochu jako Rocky, když se připravoval na Sibiři na Draga. Je to tu podobné, velké tréninkové centrum, okolo není vůbec nic, jenom se tu maká.“
Před Vánoci jste byl na skok i v Livignu, kam kanoisté jezdí na soustředění často, ale vy jste tam byl poprvé. Je to tak?
„Ano. Vůbec jsme původně neměli v plánu tam jet. Většinou trávíme čas před Vánoci v Jizerkách, v Bedřichově. Ale tím, že tam letos nebylo tolik sněhu a nechtělo se nám běhat po svých, tak jsme vymysleli tuhle alternativu, protože máme rádi vysokohorskou přípravu. Navíc jsem si to vlastně vysnil…“ (usmívá se)
Vážně?
„Jo, zdálo se mi, že jsem v Livignu, takže jsem to hned druhý den zkusil zařídit a jeli jsme.“
Můžete přiblížit, proč jsou pro vás vysokohorské přípravy tak důležité?
„Jednoduše řečeno, sportovec tam nabírá rychleji červené krvinky, které okysličují krev, a tím pádem je to takový, když to řeknu trochu blbě, povolený doping. Vlastně něco jako je EPO, ale tohle je legální, čistým způsobem. Ale aby to mělo nějaký účinek, tak je třeba být na místě alespoň tři týdny, my byli týden. Nicméně i to se počítá, člověk se tam při tréninku víc zadýchává, laicky řečeno víc maká, čehož jsme docílili.“
Předtím jste byl i v Turecku, odkud jste dával na sociální sítě krásné fotky. Bylo to tam tak perfektní, jak to vypadalo?
„Tak nebyli jsme tam na dovolené, moře, pláž a sem tam nějakou palmu jsem vyfotil spíš výjimečně, ve chvílích volna. Byli jsme tam kvůli tréninku, takže můj den začal už před snídaní, kdy jsme měli minimálně půlhodinový výběh. Potom snídaně, chvíli odpočinek, pak jsme do oběda trénovali na vodě. Následně jídlo, spánek, odpoledne posilování, strečink, na vodu, a pak večeře. Ubíhalo to rychle.“
Rok 2020 byl pro každého atypický. Pro vás o to víc, že jste čekali olympiádu, která se odložila. Bylo znát, že vás to dost vzalo. Jak to vnímáte teď s odstupem času?
„Samozřejmě že když jsem se to v březnu dozvěděl, tak mě to vzalo hodně. Sport, kanoistika je pro mě všechno, dávám tomu naprosté maximum, chci v tom být nejlepší. A když jde člověk za nějakým cílem a najednou mu ho pár měsíců předem zruší, tak si myslím, že by byl z toho každý smutný. Nejenom sportovec, ale i třeba podnikatel, který plánoval velký projekt. Bylo však třeba to hodit za hlavu, věnovat se novým věcem a naplánovat si novou cestu. Co bylo, bylo. Teď máme nový termín v tomto roce a to je to, co mě teď zajímá. Na druhou stranu se k tomu úplně neupínám, protože vím, co se vše může ještě stát. Soustředím se proto hlavně na samotnou cestu, na trénink den za dnem, tomu se snažím věnovat a nemyslet nějak extra dopředu.“
V čem COVID-19 ještě zasáhl do vašeho sportu?
„Na nás to ani velký dopad nemělo. Když se vše zastavilo, tak jsme byli právě v Portugalsku, v půlce třítýdenního soustředění. A tím, že se zrušila olympiáda, jsme si našli nějaký let a dostávali jsme se hrozně složitě domů. Normálně jsme z Lisabonu v Praze, dejme tomu, za čtyři hodiny, tehdy jsme ale museli letět do Londýna, tam jsme přespali a dostávali se domů až druhý den. Pak jsme museli podstoupit čtrnáctidenní karanténu, takže jsme byli zavření doma u rodičů, kde mají menší posilovnu a trénovali jsme tam. A když jsme z karantény vyšli, začali jsme normálně jezdit na vodě. Nic se pro nás tedy ani nezměnilo, jen byly zrušeny všechny závody. Absolvovali jsme tak jen mistrovství republiky, žádný mezinárodní závod. To byla asi největší změna.“
A taky jste neletěli v rámci přípravy na Hry v Tokiu do Japonska, že?
„Ano, poslední roky jsme tam byli zvyklí na podzim létat, ale tam nám cestu bohužel zrušili. Pak nám nevyšla ani cesta do Ameriky. Nakonec jsme proto zvolili Turecko, se kterým jsme byli nadmíru spokojeni a jsme rádi, že jsme tam byli.“
Co se týká vaší sportovní kariéry, dříve jste býval vnímán hlavně jako sólista. Teď se čím dál víc stáváte vlastně sportovní dvojicí s bratrem Petrem. Jste za to rád?
„Pro mě je stále jako hlavní disciplína ta singlová, protože jsem s ní začal a dál se jí věnuju. Na druhou stranu, tím, že brácha už dospěl a podařilo se nám vyjet místo pro Tokio, tak je to naprostá paráda a jsem ohromně rád, že jsme v tom spolu. Teď, když jsme na nějakém soustředění, oba trénujeme pro náš společný cíl, což je super. A navíc, jak brácha stárne, zlepšuje se, což nám v tréninku jenom pomáhá, protože se různě hecujeme, špičkujeme, a to nás oba posouvá ohromně dopředu. Doufám, že nám to vydrží takhle co nejdéle, že nás to bude bavit a půjde nám to.“
Nějaká zdravá bratrská rivalita mezi vámi tedy funguje.
„Myslím, že jo. Někdy to není až tak zdravý. (směje se) Někdy se i chytneme, ale pak se dokážeme, myslím, brzy usmířit, protože víme, na čem makáme. Víme, co máme dělat, abychom uspěli. A určitá rivalita je důležitá.“
Takže se občas nevyhnete ani ponorce?
„Jo. A já jsem na tom asi ze všech kluků, s nimiž trénuju, nejhůř, protože mě ponorka chytne asi nejčastěji. Když jsem hodně unavený, uzavřu se do sebe ještě víc než normálně. Moc s lidmi nemluvím, spíš se soustředím jen na trénink. Není v tom přitom nic špatného, ale věřím, že to kluci berou trochu hůř. To je prostě můj styl, nedá se nic dělat. Nicméně musím říct, že poslední rok bylo vše mezi mnou a bráchou v pohodě a nepřišel snad žádný den, že bychom se nějak extra pohádali. Myslím, že to opravdu teď zvládáme dobře. Ale čeká nás ještě hodně soustředění, tím pádem asi něco přijde, nějaká minihádka. (usmívá se) Navíc máme novou mladou krev jako sparingpartnera, což nám pomáhá, protože díky tomu nejsme pořád jen sami.“
Rozhodně působíte jako sehraná dvojka.
„Je to tak. Brácha mě pořád bere jako staršího, takže co řeknu, to většinou udělá a za to jsem hodně rád. Fakt nám to funguje. Komu by to mělo fungovat lépe než bráchům, zvlášť když je trénuje táta s dědou. Většinou to v rodině funguje nejlíp.“
O vaší společné cestě na olympiádu se natáčel dokument, jak to s ním v současnosti vypadá?
„Je víceméně hotový a měl by vyjít ven plus minus v květnu. Na nějakých devadesát devět procent. Dolaďovaly se teď titulky a já jsem tam chtěl upravit nějaké záběry.“
Když říkáte, že jste chtěl nějaké úpravy… Z vašich sociálních sítí se zdá, že si poměrně hodně dáváte záležet na obrazové stránce věci, že vám na tom záleží. Je to tak?
„Myslím, že to tak fakt je. Chápu, že kdybych tam dával každou fotku nebo video, tak je to hodně autentické. Ale já se to spíš snažím dávat do podobných barev nebo jen pěkný fotky. Nechci tam mít prostě každou blbost. Hrozně se mi líbí kreativní věci, jako fotka nebo video, takže když je nějaká možnost jít fotit nebo natáčet, tak jsem za takové nabídky rád a přijímám je.“
Stává se vám někdy, že byste měl kanoistiky plné zuby a říkal si, že jste se měl dát na jiný sport?
„Samozřejmě jsou dny, kdy je toho hodně, jsem unavenej a dal bych si nejraději pár dní pauzu, ale pak přijde třeba nějaká nemoc, kdy musím doma ležet tři čtyři dny, někdy i týden. A už po dvou dnech jsem hotovej z toho, jak mi vše ubíhá, protože nemůžu trénovat. V tu chvíli mi vždy dojde, že musím být fakt rád za to, že můžu jít každý den na trénink a odmakat to. Není opravdu nic horšího, než když musím být celý den doma a nemůžu nic dělat. Určitě bych sport neměnil, dělával jsem předtím hokej, ale po tom se mi nikdy nezasteskne. Že bych se chtěl vydat jinou cestou, než kterou jsem se vydal, to určitě ne.“
Jaké sporty máte rád jako divák?
„V zimě se vždycky těším ohromně na biatlon. Když před lety začala éra, kdy se Čechům dařilo, tak jsem se na to namotal a pořád mě to baví sledovat. V létě mám rád atletiku. A celoročně se rád podívám na MMA zápasy.“
A bavilo by vás zápasení zkusit?
„Já jsem tedy nikdy nebyl tím, kdo by se třeba na základce rád pral. To mě nikdy nelákalo. Ale co mě na tom sportu baví, není samotné zápasení v kleci, ale spíš sledování cest bojovníků, jak makají. Vždy se v tom vidím, protože taky tak makám. Baví mě to sledovat, motivuje mě to. Samotná rvačka v oktagonu je pak spíš taková třešnička na dortu, show.“
Čí cesta vás baví nejvíc?
„Určitě Karlose Vémoly. On je typ člověka, a určitě není jediný, který ohromně maká, což mi imponuje a líbí se mi to. Vydávám se totiž tou samou cestou. A když to má člověk takhle nastavené v hlavě, může dokázat všechno.“
Kdo by podle vás mohl snáz přejít ze sportu do sportu? Kanoista do klece, nebo bojovník do kanoe?
„Fyzicky dobře jsou na tom obě strany. Upřímně si myslím, že lehčí přestup bych měl asi já. Dejme tomu, že vytrvalost a sílu makat mám, takže by mi v uvozovkách mohlo stačit naučit se nějaké chvaty, taktiku a podobně, což by se mi asi učilo snáze, než kdyby si MMA bojovník měl kleknout do kanoe, protože si myslím, že by to na první dobrou nedal. Trvalo by to možná i několik týdnů, měsíců, než by vůbec udržel balanc na lodi. A pak vůbec aby mohl jet trochu rychle. Proto si myslím, že bych to měl snazší.“
Teď jste byl i hostem Karlos show, jaké to bylo? Co jste říkal na Terminátora v roli moderátora?
„Mně se to ohromně líbilo. Je super, že se sportovec vrhne do vody, ve které neplave každý den a dokáže takhle spatra mluvit. Docela jsem koukal, jak to zvládá. A co jsem si z toho hlavně odnesl, že bylo fajn, že jsme tam byli jenom takhle ve třech s panem Pohlreichem. Myslím, že jsme se doplňovali a docela jsme si i dobře pokecali.“
Obdivujete, že sportovec začal moderovat. Dokážete si něco takového jednou sám představit?
„Snažím se žít hlavně tím, co aktuálně dělám, makám na sto procent a dávám tomu vše. Ale vždy jsem říkal, že by mě bavilo dělat něco v televizi. Třeba moderovat sportovní zprávy nebo něco takového, nejlépe prostě okolo sportu. Tak uvidíme.“ (směje se)
V roce 2020 sice nedošlo na olympiádu, ale měl jste jiný velký životní moment, a to svatbu. Jak se cítíte jako „ženáč“?
„Měli jsme svatbu naplánovanou po olympiádě, brali jsme se 20. srpna, olympiáda měla končit devátého, takže jsme měli být v klidu doma. Když se termín blížil, tak jsme se báli, aby nebyla moc přísná opatření kvůli covidu, ale bylo to ještě v klidu, takže jsme si to užili na sto procent. Což jsem rád. Přece jen to beru tak, že je to poprvé a naposledy. A tím, že nebyl žádný stres ze závodů, bylo to naprosto perfektní. Jsem rád, že se to povedlo, ale jinak jsem jako ženáč nezaznamenal změnu, krom toho, že nosím prstýnek.“
