Rodina Fuksů je v Nymburce dobře známá. S kanoistikou tu před lety začal děda Josef, který k ní později přivedl i svého syna Petra a vnuky Martina s Péťou. I oba nejmladší příslušníci rodinného klanu Fuksů zůstávají Nymburku stále věrní. V rodinné loděnici na břehu Labe se pod vedením dědy a táty připravují na olympijské hry v Tokiu.
Dvojnásobný mistr světa, osminásobný evropský šampion a držitel sedmi medailí z letošního mistrovství České republiky. Rychlostí kanoista Martin Fuksa patřil k velkým medailovým aspirantům i na letošní olympiádě v Tokiu. Kromě individuálních závodů se tu měl představit na deblkanoi, na které mu dělá parťáka jeho o pět let mladší bratr Petr. „Samozřejmě mě přesunutí olympiády mrzelo, ale všechno zlé je pro něco dobré. Péťa bude za rok zase rychlejší a více se sjedeme. Naše umístění na deblu může být o to lepší,“ říká s optimismem Martin Fuksa.
Nechybělo přitom mnoho a oba talentovaní kanoisté dnes mohli dělat úplně jiný sport, než v jakém se na olympiádu nominovali. Nebýt souhry osudu, Martin by dnes možná hrál hokej a Petr dával góly v dresu fotbalistů Nymburku.
Jak se to stane, že kluci z kanoistické rodiny, začnou dělat jiný sport než kanoistiku?
Petr: „Když jsem byl malý, rodiče mi říkali, že jsem byl docela líný a nechtěl jsem dělat žádný sport. Jediné, co je tehdy napadlo, že mě přihlásí na fotbal a budu dělat brankáře.“
Martin: „To jsi začal teda dobře.“
Petr: „No ale nakonec jsem v bráně vůbec nebyl. Byl jsem útočník, takže jsem pořád jenom běhal. Pak mi to ale přestalo dávat smysl. Pořád jsme hráli tady v Nymburce, který nehrál žádnou velkou ligu. Rodiče a děda mi tenkrát říkali, jestli bych místo toho nechtěl zkusit kanoistiku. Máťa už to nějakou dobu dělal a byl v tom dobrej, tak jsem se rozhodl, že to zkusím.“
Vy jste zase Martine začínal s hokejem, že?
Martin: „Je to tak. Bruslení jsem měl rád už odmala. Jednoho dne za mnou přišel hokejový trenér Pavel Bičiště, dal mi hokejku a řekl, ať přijdu na trénink. Hrozně si mě tím tehdy koupil. Od druhé do deváté jsem chodil dokonce do hokejové třídy. Od devítky jsem pak začal střídat hokej s kanoistikou. Od střední jsem se nakonec věnoval jenom kanoistice. Do hokeje jsem byl opravdu hodně zapálený a viděl jsem se někde v NHL. Naopak kanoistiku jsem ze začátku vůbec rád neměl. Ale ta parta lidí kolem vody byla hrozně fajn, a právě i díky nim jsem u kanoistiky nakonec zůstal.“
Očima trenérůJosef Fuksa: „Máťa byl opravdu velký hokejový talent. Hrál v Mladé Boleslavi a kanoistiku dělal spíše okrajově. I přes to se v ní ale dostal na velkou mezinárodní soutěž dorostu do Szegedu. Kvůli závodům nemohl tenkrát od čtvrtka do pondělí na hokejový trénink. Když byl pak zápas, trenér ho postavil jen na minutu dvacet. To jsem si stopnul. Poslal jsem snachu, ať se trenéra zeptá, proč nehrál. Bylo to kvůli tomu, že čtyři dny netrénoval. Máťa hrál neustále s o dva roky staršími, byl dobrej a oni ho nepostaví, protože čtyři dny vynechal? Přitom měl na ostatní kluky natrénováno. Tak jsem řekl zabal si věci, končíme.“ |
Oba jste zažili ještě aktivní kariéru svého táty. Přitáhli vás ke kanoistice i jeho úspěchy?
Martin: „První moment, který si z tátovi kariéry pamatuju, je výhra na mistrovství světa na čtyřkánoi v roce 2006. Všichni jsme to tehdy sledovali v televizi. Ten závod mě opravdu pohltil a tehdy jsem si řekl, že bych to chtěl taky dělat. Jak tenkrát dojeli do cíle a bylo jasné, že jsou první, kopli loď a spadli do vody. Jako malí jsme si pak půjčovali loď pro čtyři, vždy jsme ji kopli a spadli do vody, přesně jako oni. Hrozně nás to bavilo a celé léto jsme tenhle jejich kousek z mistrovství světa předváděli.“
Petr: „Tohle je snad jediný závod, na který si taky pamatuju. Bylo mi sice jen osm, ale už jsem to dokázal vnímat. Spíš jsem se ale chodíval dívat na Máťu. Pamatuju si, že jsem byl na mistrovství světa juniorů, kde zrovna vyhrál. To mě tehdy opravdu hodně motivovalo.“
Martin: „To bylo v roce 2011.“
Jak jste spolu vycházeli jako malí?
Martin: „Já si toho z dětství zase tolik nepamatuju, ale utkvělo mi, jak jsme si vždy po koupání dávali s bráchou sraz u rodičů v ložnici, kde jsme se prali.“
Petr: „Zrovna jsem chtěl říct, že mám pocit, že jsem celé dětství od staršího bráchy dostával šikanu. Pamatuju si, jak mi dával snad úplně každý den pěstí do ramene. Od té doby mi připadne, že mám to rameno snad ze železa. Myslím, že to ale byla taková zdravá sourozenecká rivalita, kdy dominoval ten starší, který mladšího šikanoval.“ (smích)
A jak je to teď?
Martin: „Je to furt to samý.“
Petr: „Dominance staršího, šikana mladšího.“
Martin: „Ne, samozřejmě je to teď o dost dospělejší. Nominovali jsme se na olympiádu, což je strašně velká věc. Nemůžeme se už chovat jako děti. Někdy se tomu ale neubráníme. Jsme spolu úplně každý den, takže někdy je to opravdu o nervy. Na závodech ale vždy víme, co máme dělat a přistupujeme k tomu profesionálně.“
Petr: „Ano, tam už pěstí do ramene nedostávám.“
A co vaši trenéři – táta s dědou, s těmi jste také v denním kontaktu. Nelezete si občas na nervy?
Martin: „Nejhorší to bylo v pubertě. Rodiče byli úplně ti nejhorší a hrozně mě štvali. Ale teď je to všechno už jinak. Teď vidím to, jak na mě byli občas přísní pozitivně. Dělali to jen pro moje dobro a jsem jim za to vděčnej. I díky nim jsem to dotáhnul, kam jsem to dotáhnul. Beru jako hrozné plus, že mě trénují blízcí členové rodiny, protože se dobře známe a v tréninku to funguje.“
Petr: „Někdy jsme si s nimi možná lezli na nervy, ale to, že nás trénují děda s tátou má i řadu výhod. Můžeme mít kdykoliv nějakou připomínku. Musím se přiznat, že když jsem hrál fotbal, nikdy jsem si k trenérovi nedovolil tolik, co k dědovi a tátovi.“
Martin: „Jo, tak to mám i já. Je to smutný, ale k cizím si člověk nedovolí tolik, co k vlastním. Jsem celkem výbušný a potřebuju, aby mi pořád všechno šlo, takže jsem jim schopný někdy i trochu vynadat, ale za pár minut už je to zase dobrý.“
Petr: „Někdy fungují jako hromosvody pro naše nervy.“
Martin: „Za což jim patří velké díky. Známe se ale natolik, že už si to nikdo nebere nějak špatně.“
Očima trenérůPetr Fuksa starší: „Představte si, že jste měsíc ve třech na soustředění. Nic tam není jen bouda, ve které spíte, a hory. Od rána do večera navíc neděláte nic jiného, než že trénujete. To jsou opravdu občas nervy.“ |
Jaké role mají přesně děda s tátou ve vašem týmu?
Martin: „Taťka je náš hlavní trenér. Je to zaměstnanec Dukly, za kterou jezdíme, takže je s námi i na všech soustředěních. Děda, ale taťku dokáže ve všem zastoupit.“
Petr: „Děda je takový mozek týmu. Píše tréninkové plány, které pak dodržujeme pod vedením táty.“
Martin: „To je pravda. Děda je mozek celého Fuksič Týmu. Vymýšlí plány, čte knížky, studuje a táta to pak s námi praktikuje.“
Pomohlo vám v něčem to, že byli Fuksové ve světe kanoistiky už známým jménem?
Martin: „Osobně jsem to nějak nepociťoval. Když jsem začínal já, byl tu hlavně Martin Doktor, který vyhrál dvakrát olympiádu. Já jsem ho ale skoro vůbec neznal. Ten sport jsem viděl především doma u táty, který pro mě byl vzorem. Martina jsem si pak začal studovat až v pozdějším věku, kdy mě to začalo zajímat. Trénování mě hrozně bavilo, a to dokonce tak, že jsem nechtěl ani chodit do školy, abych mohl trénovat.“
Petr: „Já známé jméno beru jako výhodu i nevýhodu, ale to především kvůli Máťovi. Díky tomu, že je tak dobrej, mám lépe vyšlapanou cestu. Můžeme trénovat doma v Nymburce, i když jezdíme za Duklu Praha. Je to ale zároveň hrozný tlak. Jakmile mám stejné příjmení, musím mít podle některých úplně stejné výsledky, takže já to beru padesát na padesát.“
Jak snášíte, Petře, taková srovnání?
Petr: „Někdy je to horší. Někteří by si měli uvědomit, že Máťa je hrozně dobrej a ne každej může být jako on. Kromě toho máme i trochu rozdílný styl jízdy a úchopy - já pádluju nalevo.“
Martin: „Já napravo, což je důležité pro to, abychom spolu mohli jezdit v jedné lodi.“
A co povahově, tam jsou mezi vámi také rozdíly?
Martin: „Já potřebuju mít všechno nalajnované.“
Petr: „A já jsem zase myšlenkově volnej.“
Martin: „Přesně. Já potřebuju mít všechno dané. Pro mě je super stereotyp, protože vím, co mě čeká a jakmile to mám změnit, tak je to problém. Péťovi je to všechno u zadku.“
Petr: (smích) „No zas takhle to teda není. Jsem prostě víc v klidu.“ Martin: „Řekl bych, že mám prostě větší zodpovědnost.“
Nedělají tyhle rozdíly problém na lodi?
Petr: „Snažil jsem se přeučovat, ale pak jsem si řekl, že je to blbost. Musel jsem si v hlavě říct, že jsme každej jinej. Tak to prostě je a jiné už to asi nebude.“
Očima trenérůPetr Fuksa starší: „Když se třeba řekne, že je na devět hodin trénink, Máťa je tu v 8:45 a Péťa přijde za minutu devět. A to už Martina nastartuje. Je to opravdový profík a ke všemu přistupuje opravdu hodně zodpovědně. Ten dokáže vynadat i nám dvěma (trenérům), když přijdeme o fous později. No a Péťa je spíš takovej free. Kvůli tomu se občas pohádají, ale rozhodně nejde o nic fatálního.“ |
Společně jste se měli představit také na deblkánoi v Tokiu. Jak vnímáte odložení olympiády?
Petr: „Když jsem se dozvěděl, že se bude olympiáda odkládat, říkal jsem si, že to snad ani není možné. Za celou historii se odložila snad jednou a když tam mám jet já, odloží se podruhé. Ale říkám si, že třeba stihnu víc natrénovat.“
Martin: „Byl jsem z toho hodně smutnej, protože naše letošní příprava byla suprová a myslím, že jsme natrénovali opravdu dobře. Hrozně jsem se těšil, až to budu moc v létě prodat. Mám dobrej věk a moje forma je aktuálně možná nejlepší, co může být. S bráchou na deblu je to ale možná dobře, že pojedeme až příští rok. Brácha bude za rok zase rychlejší, na deblu se víc sjedeme a bude to pro nás lepší.“
Očima trenérůPetr Fuksa starší: „Člověk se tomu dlouhou dobu věnuje, je hodně pryč a pak se to takhle zkazí." |
Na olympiádu jedete jako tým, ale oba závodíte taky v singlu. Je mezi vámi i rivalita?
Martin: „V první řadě musíme říct, že si sice myslíme, že do Tokia na 99,9 % pojedeme, ale potřebujeme příští rok potvrdit, že jsme nejlepší v České republice. Nicméně pevně věříme, že to tak bude. Nově na olympiádě navíc zavedli, že na singlu můžou závodit dva lidé za stát. U nás se tedy nabízí, že bychom mohli nastoupit v singlu já i brácha. Myslím si, že poslední roky je mezi námi určitě rivalita. Brácha začíná být rychlejší, což mě hecuje, protože se musím zlepšovat. Na druhou stranu nejsem zvyklý, aby mě někdo porážel. Samozřejmě vím, že to jednou přijde a někdo mě porazí. Nikdo jinej než brácha to, ale určitě nebude. Bude to jenom on.“
Petr: „No a já se ho snažím pořád předjet, ale zatím se mi to ještě nikdy nepovedlo, tak uvidíme.“
Kdo je kdo?Martin Fuksa
Petr Fuksa mladší
Petr Fuksa starší
Josef Fuksa
|
