Titul po 73 letech? Největší zlato je dcera, říká Fuksa. Manželce ale dluží
Se stoprocentním nasazením vyhlášeného dříče šel kanoista Martin Fuksa za zlatou medailí z mistrovství světa v olympijském kilometru marně celou kariéru. Uspěl až poté, co se jeho manželce Anně v květnu narodila dcera Emily. Na vodě pak vystřihnul sezonu bez jediné singlové porážky a na kilometru získal pro českou kanoistiku první zlatou medaili od titulu Josefa Holečka z roku 1950. „Myslím si, že je náhoda, že se Emily narodila a měl jsem takovouhle supr sezonu,“ usmívá se.
Životní vítězství? Zlato z kilometrového závodu na mistrovství světa v Duisburgu v generálce na olympijské hry v Paříži by jím pro Martinu Fuksu mohlo být. „To bylo v květnu přece… Moje dcera!“ usmívá se však čerstvý otec.
Na vodě jste mistr světa, ale jak zvládáte rodičovskou péči o dceru Emily?
„Já si myslím, že není co nezvládat. Určitě nedělám nic v noci. To bylo jasné, že když se malá bude budit, tak se o ni bude starat Aný. Já to mám jak hračku. Přijdu z tréninku, jsem na gauči, odpočívám, chvíli si s ní pohraju a starosti oběhává Áňa a ostatní členové rodiny. Dokážu všechno, přebalovat, ale oni pomáhají a já mám prioritu trénink.“
Oddychnete si při tom?
„Je dobré, že jsem přišel, navečeřel jsem se a koukal jsem na televizi, nebo jsem byl na mobilu. Teď nejsem na mobilu vůbec, to odpadne. A na televizi se koukáme s Áňou, když jde malá spát. Do té doby se malé věnuju. V tom je to hezké, že úplně zapomenu na kanoistiku a věnuju se něčemu jinému. Je hezké na kanoistiku na chvíli zapomenout a odpočinout si jak fyzicky, tak psychicky. Ale myslím si, že je náhoda, že se Emily narodila a měl jsem takovouhle supr sezonu.“
Jak manželku za pomoc odměníte?
(úsměv) „Áňa si vždycky tak nenápadně řekne, co by chtěla… Tak to udělám. Žádnou dovolenou v zahraničí neplánujeme, jí stačí jezdit po Čechách. Ona to má ráda, stačí jí se někam podívat, zajít si na dobré jídlo. Doufám, že nepotřebuje každý den nosit kytky. I když, ty má hodně ráda. Teď mi došlo, že jsem jí nedal nic k výročí… To budu muset doplnit. Ale je v pohodě. Myslím, že mě bere takového, jaký jsem. Já na ni myslím ve všem, když někde jsem. Chápe to, jsme dospělí.“
Budete brát dceru s sebou na soustředění?
„Byla s námi v Livignu v létě na dvouměsíčním soustředění. Hrozně rád bych ji měl v Kolumbii, ale tam to asi bude těžké. Takhle dlouho letadlem asi nepoletíme. A pak to zázemí… Že by tam byla hezká místa na procházení se s kočárkem, to tam úplně není. A aby tam skoro dva měsíce byla jenom na pokoji, potažmo u bazénu, je takové naprd. Toho se bojím, že ji dva měsíce skoro neuvidím. Ale ještě to nějak vyřešíme.“
Jak si zvykáte na oslovení mistr světa, na které jste si v Duisburgu vybojoval právo po šesti letech?
„Samozřejmě, slyšel jsem to teď párkrát. Je to hezké ale teď už zase dostat a jdeme dopředu.“
Na pětistovce máte světové tituly už dva, ale teď jste konečně zvítězil na olympijské trati, je to pro vás přelom?
„Prostě vím, že každého kluka, který proti mně závodí, dokážu porazit, protože jsem ho už někdy v minulosti porazil. Takže už nemám strach, že je někdo extrémně lepší, protože extrémně lepší jsem, doufám, já. Teď to všechno sedlo, že jsem byl v cíli nejrychlejší. Není to tak, že bych byl v hvězdné formě, ale prostě jsem jenom předvedl svůj standard a konečně to klaplo.“
V cíli jste se přitom radoval jen velmi střídmě…
„Odpoledne nás čekalo semifinále, hrozně důležitý závod na deblu, takže já jsem si to, upřímně, ani neužil. Ani to vyhlášení, ani tu radost potom. Ale odpoledne nám to skvěle sedlo. Ten den, na který jsme se soustředili celou sezonu, vyšel skvěle.“
Přesto, byl to pro vás emotivní zážitek?
„Spíš to emotivně prožívali taťka s dědou. Když jsem přijel, tak brácha brečel, pak mi ostatní říkali, že taťka s dědou taky brečeli. Ale když jsem přijel, tak to bylo v pohodě. Bylo to emotivní, ale já jsem takový, že si nedokážu užít ten okamžik. Chtěl jsem na to zapomenout a soustředit se na toho debla. Ale uvědomuju si, že jsem dokázal něco po 73 letech, což je skvělé, ale nepos… se z toho. Já mám rád ten proces, co dělám. Vyhrávat závody mě extrémně baví a doufám, že to bude pokračovat. Ale jedeme furt dál.“
Kam si medaili vystavíte?
„Já to mám tak, že přivezu medaili, dám ji na jídelní stůl, a dokavaď nepřivezu další, tak je furt na tom jídelním stolu. Takže teďka bych měl dát tu světovou pryč a měla by tam být ta z toho svěťáku (Fuksa minulý týden přivez stříbro z deblu ze SP v Paříži – pozn. red.) Ale je trošku speciální, takže jsou tam obě dvě. Doufám, že nějakou získám na mistrovství republiky, tak už je zase posunu do prádelny na věšák. A až jednou dokončíme dům, tak si je tam pověsím na stěnu, jako to má taťka u sebe.“
Co vám po závodě říkal dlouhodobý král disciplíny Sebastian Brendel, který bral bronz?
„Ten byl hrozně šťastný. Říkal mi, že mi to strašně přeje, kdo jiný by měl vyhrát než já. A on byl šťastný, že byl třetí. On ani kilometr jet neměl, ale nakonec se řeklo, že pojede a předvedl takovýhle výsledek. V pětatřiceti být třetí na světě je super. On už má zlaté časy za sebou, tak je potřeba to dát mladším.“
K nim patří i mladý Rumun Catalin Chirila, kterému jste sebral loňský titul. Jak se znáte s ním?
„Vůbec, on asi neumí anglicky. Podáme si ruku: Dobrej závod… S ním se vůbec nebavím. Mně to nevadí, nepotřebuju se se svými soupeři nějak extrémně bavit. Nejvíc jsem si sednul s Brendelem, s tím si občas pokecáme. Ale radši se soustředím na sebe, nepotřebuju si tam dělat kamarády. Všichni musíme předvést, co jsme natrénovali. Když tak po závodech můžeme být kamarádi.“
Jak se vám líbil olympijský kanál ve Vaires-sur-Marne, kde jste závodil minulý týden?
„Je specifický v tom, že to není uměle vytvořený kanál. Myslím si, že to bude ne úplně spravedlivé kvůli větru, je to jezero hodně otevřené na jednu stranu. Bude foukat vítr ze strany, ale je to otevřené na správnou stranu, lepší pro mě, horší pro bráchu. Přijela i manželka, s bráchou jsme si to tam prošli, aby nás to příští rok nelákalo. Nikdy jsem v centru Paříže nebyl, tak jsem si to prošel. Viděl jsem poprvé na vlastní oči Eifellovku a další turistické kuriozity.“
Jak se vám za rok pojede na olympiádu jako úřadujícímu mistru světa?
„Budu se snažit to určitě neřešit. Víme, že každý závod je jiný. Je to zase za rok, nic to neznamená. Já jsem člověk, který určitě neusne na vavřínech. Prostě mě to strašně baví, budu to dělat dál a pojedu na olympiádu jako na každý jiný závod. Je to konečně v Evropě, je to blízko České republiky, takže tam pojedu těsně před tím. A budu se snažit ze sebe vydat to nejlepší. Důležité je aby se příprava povedla, abych byl zdravý, neměl žádné zranění, a mohl jsem dělat na sto procent to, co mám rád.“
