Končící Hradilek: S medailemi si hrají děti. Já a showbyznys? Ne primárně
S vodou se rozloučil jako profisportovec. Kajakář Vavřinec Hradilek ale od ní rozhodně odejít nechce, i když živit už ho bude nejspíš něco jiného. Trenéřina ho totiž neláká. Při oznamování konce kariéry připomněl také primární důvod, proč si zamiloval pádlování. „Původně to nebylo kvůli touze po medailích,“ zdůrazňuje stříbrný muž z OH 2012. A co showbyznys, kterému se také začal věnovat?
Je vám sice už 37 let, ale konec kariéry jste oznámil v dost netypickou a nečekanou dobu uprostřed nominačních bojů o reprezentační tým. Proč?
„Měl jsem ambice zabojovat v nominaci. Cítil jsem se relativně dobře, ale dva týdny zpět jsem začal cítit slabost v levé ruce. Pak se to začalo zhoršovat, ruka nefungovala, tak jsem začal intenzivně cvičit. Bohužel se potvrdila souvislost s krční páteří, která od roku 2010 byla mým slabým článkem. Pocit z ježdění minulý víkend ve Veltrusech mě přesvědčil, že jsem se teď v průběhu týdne rozhodl skončit. Ale nominaci teď o víkendu dojedu, chci si to užít, postoupit do finále a předvést co nejlepší výsledky. Oficiální rozlučka pak bude, doufám, v rámci nějakého vloženého závodu na Světovém poháru v Troji v červnu.“
Proč právě teď, když v závodech hodláte ještě pokračovat?
„Nechci odpovídat na dotazy, co bude, když si reprezentaci nevyjedu. Navíc je to olympijská nominace, je to velký souboj ve všech kategoriích, teda kromě té naší (v K1 už má místo jisté Jiří Prskavec), tak chci, aby mediální pozornost i pozornost lidí, kteří to sledují, byla na ty, co závodí a ne na mě, že končím. Je zajímavé to prožívat, mě to svým způsobem baví. Je blbé říct, že si to užívám, ale přináší to ulehčení hlavě a tělu.“
Je to váš definitivní konec s pádlováním?
„Je to konec se závoděním ve slalomu v roli profesionálního sportovce. Můj vztah k vodě je velmi intenzivní, k vodě obecně, ať je to sjíždění řek, nebo komunita okolo vody. Takže nekončím s pádlováním, nepřestanu chodit do loděnice v Troji. Ale potřebuju si to odškrtnout tak, že už nebudu slalomářem na plný úvazek. Co se závodění, i když už ne jako profesionál, týká, teď dojedu nominaci, pak o prázdninách mistrovství republiky na Lipně. Příští rok asi na závod ČP jezdit budu. Určitě od vody neodcházím, chtěl bych pokračovat ve svazku s divokou vodou pořád. Kvůli závodům jsem vždycky trénoval, ale vyhrávat je nebylo to primární, co mě k vodě táhlo. Motivace vyhrávat přišla až později.“
Co tedy vaše další práce? Je třeba showbyznys, kterému jste se v poslední době dost věnoval, tím, kam byste se chtěl vrhnout dál? Hrajete teď v seriálu, máte za sebou film, StarDance…
„Showbyznys je pro mě hrozně zvláštní slovo. Seriál pokračuje, mě hraní baví od dob, kdy jsem se čistou náhodou dostal k hlavní roli v celovečerním filmu, zážitek to byl intenzivní. Teď když přišla nabídka, tak jsem ji vzal. Do konce roku mám plán na natáčení, něco je tam i na příští rok. Není to věc, kterou bych chtěl primárně dělat, ale je to příležitost jak se udržet ve veřejném prostoru. Protože, i když to mnohdy není úplně příjemné, tak vím, že to přináší příležitosti a možnosti v nějakém stylu pozitivně působit na veřejnost. Ale i tím, že mám za sebou poměrně intenzivní zkušenost se showbyznysem, i když to slovo mě teda vůbec neláká, to bylo StarDance, ta pozornost tam ještě je a asi ještě chvíli bude a já se jí nějak nebráním.“
Jak o víkendu pojmete závody v pražské Troji? Bude to už volnější s tím, že zamáváte divákům?
„To ne, chtěl bych fakt závodit, ne mávat lidem. Což se může změnit, když neprojedu druhou, třetí bránu. Chci se dostat do finále a tam sjet co nejlepší jízdu. Budu mít hodně klidnou hlavu, ostatní pojedou o mančaft a možnost závodit na SP a Evropě. Když bych se jednou dostal na bednu, byl bych rád. Větší rozlučku chci udělat až při SP se světovými závodníky, které bych chtěl zahrnout i do exhibičního závodu. Měl by být vtipný, a když by se ho účastnily i osobnosti mimo sport, bylo by to hezké. Ale konkrétní obrysy ještě nemám. Teď na to bude čas a energie to zorganizovat. A hlavně to musí povolit mezinárodní federace.“
Když se za svou kariérou ohlédnete, jaké jsou vaše největší vzpomínky?
„Napadá mě hrozně moc věcí. Nejsignifikantnější byla věta, díky které jsem vyhrál MS 2013: Pytlák (trenér Miloslav Říha) mi řekl, že už na startu mám 2 sekundy navíc. A já jsem na startu bouchnul hned asi druhou bránu. Kdyby mi tohle neřekl, tak bych ten závod asi tak nedokončil. Ale na celou tu dobu mám krásné vzpomínky. Když jsme začínali, byli jsme černé ovce, celá ta naše skupina. Možná to bylo i tím, že jsme na závody jezdili z toho důvodu, že jsme chtěli vyjít na Kleť a různé pamětihodnosti. Byli jsme spíš takový turistický oddíl, ony nám to i ty skupiny, které to prožívaly víc, říkaly.“
Olympijské stříbro ale dokazuje, že jste to pak začali brát vážně.
„Olympiáda, ta byla krásná. Ale na tu první 2008 se mnou Pytlák nemohl jet, což bylo paradoxní. Výkony šly nahoru, vyhrál jsem svěťák, vyjel jsem jednoznačně olympiádu, ale pro mého trenéra nebylo místo. Přijel jsem na olympiádu, měl jsem pocit, že by to měl být vrchol sportovcovy kariéry, ale neměl jsem tam Pytláka. Pak další roky mezi olympiádou jsme makali společně, Pytlák se mnou i běhal, byl takový sparing partner. A možná na tu další olympiádu tohle byla i taková motivace, že tu první prošvihl a druhou jsme mohli být spolu, to bylo fajn.“
Co považujete za největší úspěchy své kariéry?
„Pro mě je úspěch, že tady teď sedím a že jsem si kariéru fakt prožil, myslím si, že s přidanou hodnotou, nejen z toho sportovního hlediska. Olympiáda je sen a jsem vděčný, že jsem tam získal medaili. Tam člověk opravdu prožije to, že je hrdý, že to dokázal v českém týmu, pro Českou republiku. Lidí, kteří ji sledují, je neuvěřitelné množství a reálně to sportovec pocítí, až když je na olympiádě a má medaili. Mně se navíc poštěstilo, že v Londýně jsem byl první, kde medaili získal, což je trochu výhoda našeho sportu, že je na začátku programu. Ale taky to má nějakou přidanou hodnotu. Nicméně sportovně je pro mě větší zážitek zlato z mistrovství světa, protože konkurence tam byla větší. Ale medaile si nijak nevystavuju, jde spíš o to, co je za nimi, ta cesta. S medailemi si teď hrají děti, takže ani pořádně nevím, kde jsou. Ale jednou je určitě posbírám a někam schovám.“
Hodně zmiňujete svého trenéra. Co vy a tato pozice?
„Ne, i z toho důvodu, že chci mít ten sport rád ještě další desítky let, tak se nechci věnovat trénování. Nechci to nijak hanit, obdivuju trénéřinu a Pytláka. Nechtěl bych to nikdy dělat jako práci, ale když bude potřeba, na loděnici pomůžu, když mi to čas dovolí. I když možnosti se mi otevíraly, nejen tady, ale i v zahraničí. Jedině si dokážu představit nějaký výlet na Nový Zéland, kde zájem byl. Že bych tam nějakou dobu pomohl, je to i ve hře, že bych na následující měsíce odjel, ale spíš by to byla práce v nějakém menším oddílu. Je to teď i šance, jak vrátit čas rodině, dokud děti nebudou chodit do školy, že bychom tam odjeli všichni. Tak uvidíme.“
