Dívala se na výsledkovou tabuli a nemohla uvěřit. Trenérka Petra Škábová s plavkyní Barborou Seemanovou ve čtvrtek večer v Budapešti zažila dosavadní vrchol společné cesty – historické zlato z dvoustovky kraulem, první z olympijské disciplíny pro české plavání. „Strašně jsme si přáli medaili, ale o prvním místě jsem ani nesnila,“ říká Škábová.
Barbora Seemanová v dramatickém finiši porazila světovou rekordmanku Federiku Pellegriniovou i evropské šampionky Charlotte Bonnetovou a Freyu Andersonovou, už jste to celé vstřebala?
„Já nevím. Já to asi ještě vstřebávám... Je to prostě super. Čtyři tam byly v lajně, mohlo to být první i čtvrté místo. Strašně jsme si přály medaili, s tím jsme se připravovaly. Já jsem o prvním místě ani nesnila. Je to neuvěřitelné. Zlato je nad rámec, nedovolila bych si o něm mluvit ani s velkým respektem.“
Jak jste prožívala finiš, v němž Seemanová vyhrála o dvě setinky sekundy?
„Strašný... Celý den mi klouzaly myšlenky k finále, celý den jsem to rozháněla. Bára v závodě od začátku strkala ty své dlouhé ruce do popředí. Bonnetová byla odskočená, ale já moc dobře znám Pellegriniovou i Andersonovou.“
V jakém smyslu?
„Bára šla na start s tím, že se bude rozhodovat na třetí a čtvrté padesátce. Obě jsou zkušené, umí to tlačit. Říkala jsem jí: Buď to ustojíš, nebo ne. Bylo jasné, že tohle přijde a přišlo to. Na stopadesátce jsem si říkala: Je vepředu. Ale pak to ty dvě začaly tlačit a na pěti metrech před finišem se srovnaly do lajny. Myslela jsem, že mám infarkt. Když dohmátly, všichni začali strašně řvát. Trvalo mi jednu dvě vteřiny, než jsem začala řvát taky. Uvědomila jsem si, že je tam jednička o dvě setiny. Koučové okolo, které v mých očích uznávám, mi gratulovali. Jeden trenér z Portugalska mě natáčel, jak pořád ukazuju na tabuli a nemůžu tomu věřit.“
Barbora před třemi lety získala dvě zlaté na mládežnické olympiádě a po vítězném závodě v Budapešti si pochvalovala, že jde nahoru postupnou cestou, byl to váš cíl?
„Určitě. Mezi jednadvaceti a čtyřiadvaceti je ženský peak (vrchol), kdy by se tohle mělo dít. Kdyby se to stalo v osmnácti, v jednadvaceti budeme koukat na co? Dlouho jsme šlapali juniorskou cestu, drželi jsme se našich projektů. V juniorech si Bára zažila zklamání, na mistrovství světa byla o setinu čtvrtá, ale povzneslo jí to výš. Nevzdala se a bojovala dál. Teď ví, co chce od života, má ho uspořádaný. Klape jedno s druhým. Už není děcko, které studuje na střední škole.“
Jak se to projevuje?
„Není s ničím problém, ona neřeší zbytnosti. Je opravdu strašně dospělá, dozrála hrozně brzo. Věří tomu, co děláme, je zodpovědná. Nemusím ji kontrolovat, Bára to má v hlavě srovnané.“
Máte vymyšlené, jak se teď Bára srovná s mediálním tlakem před olympiádou?
„Tlak bude asi obrovský, je dost lidí, co mi píše. Chtěla bych, aby se to kočírovalo, vyčerpává to. Nechci to řídit, ale chci o tom vědět a někdy řeknu ne. Ale tohle úspěch přináší, ona se s tím musí naučit pracovat.“
Její vítězný čas je jednoznačně na úrovni olympijského finále, máte ho pro Tokio jako jasný cíl?
„Je to určitě cíl, co bychom strašně rádi. Tlak cítím obrovský. Nerada bych Báře na každém tréninku říkala, že se připravujeme na finále. Ale naším cílem není zúčastnit se olympiády, ale uspět. Pokud zase předvede osobák, ale zůstaneme za osmým místem, tak jsme na to neměli. Hraje nám do karet, že je dvoustovka na začátku olympiády. Nebude tam mít tolik startů, bude odpočatější. Míříme ještě na lepší čas...“
