Prožívá životní období. Plavkyně Kristýna Horská v prosinci získala bronz na mistrovství Evropy v krátkém bazénu na trati 200 metrů prsa v rumunské Otopeni. Šlo o její první velkou medaili a satisfakci za těsné čtvrté místo v této disciplíně o dva roky dříve. Tento úspěch přišel v sezoně, v níž přišla o účast na MS v dlouhém bazénu poté, co dočasně přestala vidět na jedno oko. Zároveň jí dělá radost magisterské studium, které dokončuje na Pedagogické fakultě UJEP v Ústí nad Labem. Nyní byla hostem pořadu Přes Příkop, který moderují Zdeněk Haník a Matěj Machytka.
Za hranicemi by byla sportovní celebritou. V Austrálii, USA, ale třeba i Itálii je plavání fenoménem, to v Česku jde spíše o minoritní sport, na který do místních bazénů diváci prakticky nechodí. Přitom v rámci olympiády jde o druhou nejvýznamnější záležitost hned po atletice.
V čem vězí, že plavání u nás není tak populární?
„U nás na plaveckých závodech moc diváků neuvidíte, ale když jsme na velkých mezinárodních akcích, jsou tam obrovské stadiony a tribuny plné. To vás pořádně nabudí. A například loni v Itálii na mistrovství Evropy, by moji rodiče závody ani neviděli, kdyby si nekoupili vstupenky hodně dopředu. Tam lidé stáli i v okolí stadionu a koukali na to ze silnic v okolí. Zrovna v Itálii je plavání významným sportem.“
Co s vámi dělá vědomí, že se olympijské hry nezadržitelně blíží, jsou tady už za půl roku?
„Hlavně bych se na olympiádu chtěla kvalifikovat. Na té předchozí v Tokiu to nebylo takové, když byla za covidu bez diváků. To nebyly Hry, jaké jsem si vysnila. Přitom se tam nacházel nádherný stadion. Vážně jsem z něj byla v šoku.“
Co vám chybí k účasti?
„Jsem sice medailistkou z evropského šampionátu, jenže ten byl v krátkém bazénu a olympiáda se plave v dlouhém. Proto musím ještě zaplavat olympijský limit. První pokus budu mít za dva měsíce na mistrovství světa.“
Byla jste v Tokiu. Už jste ale mohla startovat v Riu v roce 2016. Proč k tomu nedošlo?
„Sice jsem splnila limit, ale až jako třetí Češka. Pořád, i když už méně než tehdy, mě mrzí, že jsem tam nebyla. Byla jsem mladá a přišlo mi, jako kdybych přišla o všechno. Říkala jsem si: Dřu tady, povede se mi zaplavat limit a nakonec tam stejně nejsem. Byla jsem zlomená, až neprofesionální a nechtěla už plavat. Přitom jsem věděla, že za čtyři roky přijde další šance. Dala jsem si pauzu, věnovala se škole, odmaturovala a získala novou chuť a motivaci s novým italským trenérem.“
Váš největší úspěch přišel nedávno. Jak se ohlížíte za bronzem z prosincového šampionátu?
„Znamená to pro mě strašně moc. Někdo sice říká, že krátký bazén není ceněný, pro mě to ale je jako vítězství na mistrovství světa. Medaili jsem si celý život přála. Na téhle vysoké úrovni jsem už nějakou dobu a párkrát mi placka utekla.“
Absolvovala jste operaci srdce. Jak tento zákrok ovlivnil vaši kariéru?
„Nejdřív to pro mě byl šok. Nepociťovala jsem totiž žádné problémy. Šla jsem na klasickou sportovní prohlídku. Druhý den mi volal doktor, že musím jít na operaci srdce, jinak mi nedovolí závodit. Po operaci jsem to měla složité. Pořád jsem se kontrolovala, a když mi bušelo srdce, bylo mi to nepříjemné. Naštěstí jsem se s tím pak naučila žít. I tak to pro mě bylo stresující.“
Měla jste i problém s okem. O co šlo?
„To bylo složitější. Doteď nevím, co se vlastně stalo. Po mistrovství České republiky, kdy jsem si dala hodně disciplín a hodně závodila, protože jsem to brala jako trénink, jsem přišla domů, pustila si televizi a najednou jsem měla mlhu přes jedno oko. A když to nepřešlo ani druhý den, šla jsem k lékaři. Tam mi řekli, že neví, co s tím a že tam žádný problém nevidí. Takhle to trvalo další dva až tři dny. Pak mi řekli, že jsem přetížená a že si musím odpočinout. Je fakt, že po týdnu to zmizelo. Měla jsem ale různé myšlenky, nikdo mi nedokázal pomoct a říkala jsem si, co bude, když už neuvidím.“
Využíváte sportovního psychologa?
„Spíš bych jej nazvala mentálním koučem. Jedná se o Vojtěcha Hačeckého. Snaží se mi zvednout sebevědomí. Tolik si nevěřím, spíš se ponižuji a říkám si, že něco nezvládnu. Vnitřně vím, že na to mám, ale pak mám pocit, že to nedám.“
Plavat jste začala v jedenácti letech. Byl to ideální věk?
„Už předtím jsem dělala akvabely. To mě bavilo, ale vadilo mi, že pokud na tréninku nebyl kompletní tým, trénink zkrátka nebyl stoprocentní. Nemohla jsem se spolehnout sama na sebe. A když jsme na tréninku plavali, tak jsem všem uplavala. V páté třídě jsem chodila na plaveckou základní školu, v tu chvíli jsem dělala oba sporty naráz. Zároveň jsem se později dostala na juniorské mistrovství Evropy v plavání a současně na mistrovství světa juniorek v akvabelách. To jsem si řekla, že obojí už nezvládnu. Nakonec jsem se rozhodla pro plavání, protože tam je všechno na mně. Myslím, že to byla dobrá volba.“
Začínala jste v plavecké skupině s Barborou Seemanovou. Jaké to bylo?
„Byla jsem ráda za sparing, přestože mě to rozčilovalo. Ona je dobrá na kraul, a když jsme plavaly polohovky, což byla moje disciplína, stačila mi a občas mě dokonce i porážela. To bylo hrozný. Byla jsem zvyklá, že jsem první a že mi nikdo nestačí. To mi vadilo. Na druhou stranu jsem za to ráda - teď trénuji sama, na což jsem zvyklá. Přesto bylo zpestřením, že jsme se mohly tahat na tréninku a nebyla jsem tam sama.“
Na Instagramu sdílíte s fanoušky pikantní fotografie. Jak chcete, aby vás svět viděl?
„Pro mě je přirozené být v plavkách. Proto fotky v plavkách, které tam mám, mi nepřijdou nijak vyzývavé. Lidé, kteří nejsou se mnou na bazénu, se diví a říkají: Ty jsi tam pořád v plavkách, to je takové vyzývavé. Mně to tak ale nepřijde. Asi ani nemám žádný systém, co bych chtěla publikovat, prostě to míchám.“
CO DALŠÍHO ZAZNĚLO V ROZHOVORU:
- Jaké jsou rozdíly mezi krátkým a dlouhým bazénem
- Jak se u ní projevuje nervozita
- Jak pracuje se sebevědomím a strachem ze selhání
- Detaily operace srdce
- Jak začínala mezi akvabelami a rozdíly mezí tím a plaváním
- Jak vnímá svou trenérku Petru Škábovou
- Kam chodí nakupovat
- Co ji baví, když neplave a oblíbené knihy
- Co studuje
Podívejte se na VIDEO.
