Hroznou veslařskou dřinu už Ondřej Synek nemohl snášet dál. Po vynechané olympiádě v Tokiu si užil dříve zapovězené běžné radosti léta. A zjistil, že zpátky do lodi už se mu své bolavé tělo soukat nechce. I proto pětinásobný světový šampion svou velkou kariéru ukončil.
Už se učíte, jak nakládat se svým časem poté, co po 21 letech ve vrcholovém sportu nemusíte trénovat?
(úsměv) „Musím se přiznat, že jsem byl v létě poprvé v životě na dovolené, na prodlouženém víkendu. Jel jsem na kole, dal jsem si dvě piva a krkovici a byl jsem úplně spokojenej a nemusel jsem se nikam hnát. Protože doteď jsem byl zvyklý jet na kole naplno tři hodiny, jel jsem na běžky a šel jsem naplno tři hodiny. Vlastně všechno naplno. Teď jsem zjistil, že můžu i trochu zvolnit, užívat si to, pokecat s kamarády, zajít na pivo. Takže na tohle se hrozně těším a doufám, že si to užiju i v druhé fázi toho života.“
Podle vašeho trenéra Milana Dolečka obavy z podobného vývoje stály i za vaším rozhodnutím nejít cestou vašeho novozélandského soupeře Mahého Drysdalea, který kariéru prokládal přestávkami a končil s dvěma zlatými olympijskými medailemi…
„Já jsem to věděl, že když bych tu sezonu vynechal, tak bych do tohohle spadnul a měl bych strašně těžký návrat. Proto jsem to nikdy neudělal. Strašně moc lidí mi říkalo: Dej si rok volno, odpočiň si, bude to lepší. Já jsem se toho hrozně bál, a proto jsem to nikdy neudělal.“
Měl jste úžasnou kariéru, snad jediné, co chybí je olympijské zlato, jak moc vám to vadí?
„Když jsem koukal teď na olympiádu, tak to pro mě byly těžké chvíle. Říkal jsem si, že jsem tam mohl být a bojovat o to. To jsou ale kdyby… Myslím si, že i bez olympijského zlata jsou výsledky dobré. Byl jsem k tomu třikrát relativně blízko. Je to sport, tak to chodí. Někdo nevyhraje žádnou olympijskou medaili, někdo vyhraje vše.“
Vaši cestu charakterizoval letitý souboj s Drysdalem, jak vás obohatil?
„Já si myslím, že jeden bez druhého bychom to nedotáhli, kam jsme to dotáhli. On byl trošku úspěšnější na olympijském poli, na mistrovství světa jsem já byl trošku úspěšnější, medailí mám víc, titulů mistra světa máme stejně. Ale jeden bez druhého bychom nebyli… A bez těch soupeřů. To si spousta lidí neuvědomuje, že bez těch soupeřů nejsou vítězové. Já jsem to vždycky tak vnímal, a myslím si, že i on. A posouvalo nás to dál a dál.“
Jaký teď máte vztah?
„Psali jsme si, když ukončil kariéru. Těšíme se, až se někde potkáme, uvidíme. Doufám, že přijede do Evropy, nebo si já udělám výlet na Zéland. Myslím, že se potkáme se všemi. Vždyť to víte, ve veslování jsme všichni parta velkých kamarádů a nemáme problém se potkat a sednout si do jedné lodi, i když jsme soupeři, říct si nějaké poznatky z tréninku, ze závodů. V kontaktu jsme, s některými závodníky víc, s některými míň. Jsem za to rád, že jsem během kariéry získal spoustu kontaktů, kamarádů po celém světě. Když se rozhodnu, že pojedu do Anglie, tak vím, že můžu napsat Alanu Campbellovi a vím, kde mám přespat. To samé oni, když budou chtít jet do Čech.“
Teď nemám myšlenku na žádný sport
Když Drysdale končil, dal jste mu vědět o vašich plánech?
„On se mě ptal, jak to bude se mnou. Říkal jsem, že je to tak padesát na padesát, ale že už se to chýlí ke konci. Kdybych se rozhodoval, že budu pokračovat dál, stejně bych vydržel maximálně rok. Do Paříže by to nebylo, maximálně do těch Račic. Opravdu jsem cítil, že už to nejde.“
Na co budete nejraději vzpomínat?
„Nejradši na to budu vzpomínat jako na celek. Veslování mi strašně moc dalo, formovalo mě a víceméně mě vychovalo k úctě, odpovědnosti, disciplíně. Budu na to vzpomínat jako na krásnou etapu života. Vesluju dvacet šest let a hrozně mě to baví, bavilo a doufám, že ještě bavit bude.“
Tak řekněte aspoň váš nejkrásnější závod, byl to při vašem prvním titulu mistra světa v roce 2010 na Novém Zélandu?
„Byl to zlomový okamžik. Byl jsem první v České republice, kdo dokázal vyhrát mistrovství světa v olympijské disciplíně, a ještě na skifu. Byla to pro mě hrozná euforie. Poté přišly i další úspěchy na olympiádě nebo mistrovství světa. Jeden z největších úspěchů je to, že jsem byl osmnáctkrát v řadě ve finále na mistrovství světa a z toho patnáctkrát v řadě na bedně. Dlouhověkost a to, že jsem se každý rok dokázal připravit, že se mi vyhýbala zranění, to je největší úspěch.“
Nastupujte jako trenér na Dukle, půjdete se někdy projet, až se budete vracet z kanceláře?
„Teď na to nemám jedinou myšlenku, ani na žádný sport. Ale věřím, že to zase přijde, nevím, jestli konkrétně veslování. Těším se, až budu hrát hokej nebo se projet na kole. Teď mi tělo opravdu dalo jasný signál, že si chce odpočinout. Veslování je sport něco jako cyklistika, když si na to sedneš a jedeš, nezapomíná se to. Jestli to přijde za dva roky, za pět let, za deset… Nevím. Třeba to už nepřijde nikdy… Nebo za rok na Primátorkách za Brandejs…“ (smích)
