Dobrodruh Hradilek: U vody jsem se nejvíc bál, když se topil můj brácha

Ovšem když má čtyřiadvacetiletý kajakář příležitost, divokou vodu si vychutnává i jinak než v kanále s brankami – třeba v pustině na Novém Zélandu nebo při mistrovství světa v extrémním kayakingu jako o posledním víkendu. „Když tam člověk stojí na startu a vidí ten kopec dolů, má adrenalin napumpovaný,“ říká „Vávra“, který v rakouském Ötztalu skončil čtvrtý.Šampionát jste okusil už loni, jaký to pro vás byl zážitek letos?
„Velký, protože úroveň celého závodu se od minulého roku hrozně zvedla. Řeka byla trochu změněná, teklo víc vody, takže to bylo zase trochu těžší. Závod byl vyrovnaný, bylo nás asi osm v jedné vteřině, což dost často nezažijete ani na vodním slalomu. Celý týden jsme navíc jezdili i jinde, nejen na závodní trati, sjeli jsme malé vodopádky, bylo to dobré.“

Extrémní kayaking je asi docela jiná záležitost, než olympijská disciplína v kanále, že?
„Závodí se v údolí na ledovcové řece, je to strašný sešup dolů. Člověk se musí sklouznout do vody z osmimetrové skály. Podobné je to v tom, že máme pádlo, kajak a vodu. Tím, jak nejsou branky, můžete se vrátit jinudy, když uděláte trochu chybu. Ale taky to stojí čas. Nejel jsem tam a ambicemi, seznam jmen byl neuvěřitelný – ze světového slalomu, z prostředí kajakářů, kteří se věnují spíš sjíždění a natáčení klipů nebo filmů o kajaku a bojují proti zastavění řek přehradami.“

I vás baví sjíždění divokých řek. Kam jste zatím vyrazil nejdál?
„Na Nový Zéland, na Jižní ostrov, to byl neuvěřitelný zážitek. Zavolali jsme si místnímu farmáři, který pro nás přiletěl helikoptérou, a nechali jsme se vyvézt nahoru pětadvacetiminutovým letem v údolí kaňonu, který jsme pak sjížděli. Shora jsme si prohlédli řeku a jeli jsme dolů. Pocit toho, že jsme se někde nechali vysadit z helikoptéry a široko daleko nebyla vůbec žádná civilizace, byl naprosto neuvěřitelný. A řeka sama o sobě byla fantastická. To byla nejexotičtější destinace. Jinak jsme sjeli nějaké řeky v Rakousku, Česku, Švýcarsku, Francii. Moc toho zatím není, chystám se do toho šlápnout trochu víc.“

Snowboardista Martin Černík, který se věnuje sjíždění hor po vysazení z vrtulníku, vždycky mluví o tom, jak důležité je prohlédnout si horu předem. U vody to platí stejně?
„Stoprocentně. Možná je to ještě markantnější. Řeky tečou v místech, kam se lidé vůbec nedostávají, vyžaduje to hodně scoutingu, prohlížení. I když je člověk na vodě, před každým vodopádem nebo kataraktem musí vystoupit, podívat se, najít si optimální dráhu sjetí. A musí k řece mít velký respekt. Sjet něco bez toho, aniž bych se na to podíval, to je hrozně velký risk.“

Kdy vám bylo na vodě nejvíc ouzko?
(Dlouho přemýšlí.) „U vody nejvíc, když se topil můj brácha. To bylo před dvanácti lety, byl jsem se na něj podívat na tréninku v Tróji, převrátil se, byl patnáct minut pod vodou. Přežil to bez následků. To mi bylo nejvíc ouzko. Bylo mi jedenáct let, to bylo naprosto šílené.“

Takže ve srovnání s touhle zkušeností je pro vás ledacos překousnutelné.
„No. Nedokážu si vybavit moment, kdy mi bylo opravdu ouzko. Teď na Zélandu, když jsme jeli kaňon, si jeden kluk vyhodil rameno. Museli jsme ho tam nechat s dalším klukem a ve dvou dojet pro pomoc. Podle průvodce nám zbýval tříhodinový sjezd řeky, my jsme ho zvládli za hodinu a půl. To znamená, že jsme si to úplně tolik neprocházeli, i když nejtěžší věci samozřejmě ano. Ale kombinace, kdy si to člověk musí namyslet a přitom pospíchat, byla nepříjemná. To mi bylo špatně. Pořád jsem myslel na toho kluka, jak má vyhozené rameno, nemyslel jsem na možné nebezpečí.“

Jak to dopadlo, když jste dojeli za záchranáři?
„Oni byli takoví lemplové, že jsme museli ještě hodinu čekat na vrtulník. Setmělo se, takže tam přespal, rameno měl dvanáct hodin vyhozené. Když ho ráno helikoptérou vyzvedli, dali mu morfium. Když otevřeli helikoptéru, byl vysmátý. Teď už se tomu směju. Ale vyhozené rameno se může stát i tady na kanále.“

Máte cestovatelský sen? Kde byste si chtěl sjet řeku nebo vodopád?
„Na vodopády nejsem, to si člověk představí Niagaru. Rekordní skok je asi šedesát metrů, což je moje noční můra, to bych nikdy nechtěl zažít. Pád do neznáma nechci. Postupem času si chci vytvořit partu lidí, se kterými bych mohl jezdit po světě na lodích, poznávat různé kouty. Zauvažoval jsem, že bych příští rok chtěl jet do Chile, kdyby všechno klaplo. Na to musí být prostředky a čas. Je spousta míst. Takže nemám konkrétní cíle a sny, ale přál bych si být zdravý a dokázat si s vodou hrát.“