Legendě Duchkové komunisti údajně postavili hrob: Nenašla jsem ho
Byla jednou z hrdinek, která dala národu sílu v trudném podzimu 1968 po okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Tehdy teprve šestnáctiletá skokanka do vody Milena Duchková-Neveklovská na Hrách v Mexiku získala na desetimetrové věži olympijské zlato a porazila Sovětku Lobanovovou. Je to perla v koruně její kariéry, za niž bude při čtvrtečním vyhlášení Sportovce roku (21.35, PP ČT1) oceněna Cenou Emila Zátopka pro sportovní legendu, kterou vybírá Klub sportovních novinářů.
Dodnes je nejmladší českou olympijskou vítězkou. A možná i nejmenší, protože Milena Duchková-Neveklovská v době zlaté mexické olympiády měřila 157 centimetrů. Její větu, jíž komentovala své oficiální zařazení k českým sportovním legendám, je tak třeba brát jako vtipný bonmot: „Myslím, že mnohým z nich nešahám ani po kolena…“
Dnes žije v kanadském Vancouveru, kam přesídlila v 80. letech poté, co už nemohla snášet život pod jhem totalitního režimu. Traduje se, že komunisté jí pak za to postavili hrob, ačkoli v televizním archivu důkaz chybí.
Co říkáte na to, že budete uvedena do síně slávy českého sportu k Emilovi a Daně Zátopkovým, Věře Čáslavské a dalším?
„Toho si strašně vážím. Na Emila vzpomínám často. Teď už jsem jakžtakž schopná mluvit, ale když jsme v šestnácti chodili na besedy, dělalo mi potíže něco ze sebe dostat. Jednou jsem seděla mezi Emilem a Danou. Emil začal povídat. Říkala jsem si: ´To bude dobrý, řeknu dvě věty, on to domluví.´ Najednou vidím, že jako ve škole chodily taháky. Šly tam, za chvíli zpátky. Pak jsem viděla, co je tam napsáno: Přestaň mluvit! On to šoupal zpátky a dlouho nepřestal. Pro mě bylo velice výhodné, že nemusím mluvit…“
Jak dnes vzpomínáte na svůj zlatý závod z Mexika?
„Určitě vzpomínám líp, vážím si toho víc než v šestnácti letech. Bylo to krásné, ale v šestnácti si člověk myslí, že všechno je samozřejmé. Později si člověk uvědomí, že to není jenom další závod, že to něco znamená.“
A jaká byla olympiáda pro šestnáctiletou dívku?
„Samozřejmě jsem byla poprvé v zámoří. Byla jsem nejmladší v družstvu a samozřejmě nejmenší. Mám fotku. Nemůžu si vzpomenout, který basketbalista to byl. Jsem mu po pás, jako jsem často lidem...“
Svou zlatou jste v Mexiku vyhrála ve stejný den jako gymnastka Věra Čáslavská individuální soutěž…
„My jsme bydlely ve stejném bytě, v zásadě jsme na naše soutěže odcházely najednou. Popřály jsme si, aby nám to oběma dopadlo dobře, pak jsme skoro současně přišly zpátky, oběma to dopadlo dobře. Bylo to moc krásné. Věra mě vzala pod svoje křídlo. Byla o něco starší, všechny gymnastky se ke mně moc hezky chovaly.“
Tehdy jste triumfovala díky tři a půl překotům napřed skrčmo, jak by byl tenhle prvek hodnocený nyní?
„Byla jsem jediná na světě, která dělala tenhle skok. Teď to dělá každá malá holka. Ke všemu, co jsme dělávaly my, se přidalo jedno salto. Moje sestava byla nejtěžší. Teď by byla jedna z nejlehčích, ale dalo by se to přijmout na olympiádu.
