SPORT MAGAZÍN: Emoce vs. rozum. Jak se vidí Kiki a Maki?
Kiki a Maki. Ze spojení plážových volejbalistek Kristýny Kolocové a Markéty Slukové se začíná stávat známá značka. I kvůli tomu, že dobře vypadají. Jak ale prozradily v rozhovoru pro páteční Sport Magazín, rozhodně se nechtějí spokojit s tím, že si je budou všichni pamatovat jen jako pěkné dívky, které pobíhají po písečném kurtu. Rozdílné povahy, které se na kurtu výborně doplňují, míří co nejvýš. Třeba i za olympijskou medailí.
Po loňské sezoně a triumfu na grandslamu se řadíte do nejužší světové špičky. Co musíte udělat, abyste patřily mezi absolutní elitu?
S: Třeba vyrůst o deset centimetrů? Ne, to by bylo moc jednoduché…“
K: „Kdybychom věděly, co nám chybí, tak už jsme šampionky. Takhle to ale nefunguje. Nejlepší jsou hráčky všeho druhu. Proto je náš sport fascinující. Jedna je menší, další svalnatější, jiná trochu při těle, nebo naopak hubeňoučká. Naopak zdaleka ne všechny vysoké hráčky, které mají 190 centimetrů, jsou ve špičce. Zasmečovat nebo dát přesný lob umí každý, ale jde o to, aby se to skloubilo na správném místě, aby to mezi parťákama klaplo a byla dobrá harmonie na kurtu.“
S: „Ještě bych dodala, že je to míčový sport, takže faktorů, které ovlivní výkon, je strašně moc. Počasí nebo los. Když schytáme pár, který nemáme rády, tak můžeme mít super formu a zničit ostatní, ale ty jedny prostě neporazíme. Z možného úspěšného turnaje se stane neúspěch. Hranice je tenká. Poslední kola se hrají K. O. systémem, a když prohrajeme, končíme. Simon vždycky říká, že když se nám v zápase nepovedou dvě minuty, tak to rozhodne minimálně o průběhu setu. Stačí prohrát tři balony a jsme poslední ve skupině.“
Váš trenér Simon Nausch říká i to, že jste dva protiklady, které dávají dohromady dokonalost. Souhlasíte?
K: „Jsem asi realističtější a racionálnější než Markéta, která je větší snílek. V tom se lišíme. Maki dává víc na pocity, já na fakta. Jakmile nemám vše podložené detaily, tak nevěřím. Já na kurtu říkám, že to přeci bylo takhle a takhle. Markéta se mě ptá, jestli jsem necítila nějaký moment. Obě to máme jinak, takže je to na kurtu prospěšné.“
S: „Jedna emocionální, druhá racionální.“
K: „Nejsme ale úplné extrémy.“
S: „Jsme spolu dlouho a za ty roky jsme se s tím už naučily žít. Byly chvíle, kdy nám to nevyhovovalo v soukromém životě, ani na hřišti. Tíhly jsme k tomu, abychom některé věci cítily stejně. Nějakou dobu nám trvalo pochopit, že je naše vnímání trošku jiné. Na něco jsme rezignovaly, protože to nepadne na úrodnou půdu. Další věci jsme si vyjasnily, abychom spolu mohly na hřišti fungovat. Řekla bych, že dlouhodobě vidíme pozitivně, že jsme každá jiná. Plusy si předáváme, s minusy jsme se musely naučit žít. Hledáme pohodu a harmonii, abychom mohly podávat supervýkon.“
K: „Té nejvyšší jakosti!“
Poprvé jste se potkaly na základní škole v deseti letech a volejbal spolu hrajete už jedenáct let. Prospívá sportu, že se tak dobře znáte?
S: „Výhod je víc. Konkrétně na hřišti o sobě víme. Jsem schopná odhadnout, kde za mnou Kristýna stojí a co tam zhruba dělá. Je to cítění herní reakce. Ale to, že se známe, nese i spoustu nevýhod. Poznáme, jak se druhá cítí. Na hřišti máme možná až moc zbytečných informací. To nás někdy vyvádí z koncentrace. Řešíme, že se jedna nějak podívala a asi má problém. Kdybychom hrály s někým, koho moc neznáme, tak to neřešíme. Jsme ale kamarádky a záleží nám na tom, co má ta druhá za problém.“
KOMPLETNÍ ROZHOVOR S KOLOCOVOU A SLUKOVOU ČTĚTE V PÁTEČNÍM SPORT MAGAZÍNU!
Co dalšího v čísle najdete:
Světový fotbal: Proč Gareth Bale nezáří v Realu Madrid tak jako v Tottenhamu?
Téma: Co má společného hokej kanadských mistrů světa s fotbalovou Barcelonou?
Vysoká hra Zdeňka Haníka: O tom, jak české hry nezachytily fenomén rychlosti.
Uniklo z Facebooku: Miroslav Koubek
