Až do letoška sbírala stříbrné medaile. V evropských ligách skončila devětkrát na druhém místě. Michaela Mlejnková se vytouženého titulu dočkala až během angažmá ve Francii, které se vydařilo po všech stránkách. S týmem Volero Le Cannet ovládla nejvyšší soutěž i domácí pohár, sbírala individuální ocenění. Stala se nejlépe hodnocenou smečařkou a rovněž členkou ideální sestavy Ligue A. „Získat double je skvělý úspěch. Byla to sezona snů,“ ohlížela se reprezentační kapitánka.
Čtyřikrát skončila stříbrná s pražským Olympem, čtyřikrát obsadila celkové druhé místo v bundeslize se Stuttgartem a jednou také v polském v Rzeszówu. V uplynulé sezoně prokletí prolomila v týmu z městečka na předměstí Cannes. Klub Volero je ve Francii pojem vzbuzujícím emoce. „Finále bylo pořádně vypjaté. Přišlo mi, že nás nikdo neměl rád, každý nás chtěl porazit,“ líčila Michaela Mlejnková.
Po sezoně získala popáté v řadě ocenění pro nejlepší českou volejbalistku a nyní se plně věnuje reprezentačním povinnostem. Na konci léta povede tým poprvé na mistrovství světa. Chystá se taky na nové angažmá v turecké Ankaře. „Cítím se připravena, že bych to měla zvládnout,“ hlásila pětadvacetiletá hráčka.
Michaela Mlejnková |
|
Narozena: 26. července 1996 (25 let) Výška: 185 cm Pozice: smečařka Kariéra: Liberec (2010-2011), Olymp Praha (2011-2015), Stuttgart (2015-2018), Rzeszów (2018-2020), Stuttgart (2020-2021), Volero La Cannet (2021-2022), SigortaShop Ankara (2022-?) Zajímavosti: Letos se po devíti druhých místech dočkala prvního titulu z ligové soutěže. V seniorské reprezentaci působí od roku 2013 a letos si poprvé zahraje na mistrovství světa, které se odehraje na přelomu září a října v Polsku a Nizozemsku. |
Počítala jste si sama, po kolika druhých místech máte konečně zlato?
„Popravdě jsem to nepočítala, ale někdo napsal, že to bylo po devíti. Já tvrdím, že všechno se děje kvůli něčemu. Asi to tak mělo být, že jsem si na zlato musela počkat až doteď.“
O to víc tedy musel být zisk titulu cenný.
„Rozhodně. Poslední zápas jsme vedly 23:18 a před závěrečnými dvěma balony jsem si říkala, že už to prostě musí vyjít, že už to musíme doklepat. Nebylo možné, aby to zase nevyšlo. Spadl mi velký kámen ze srdce, že se to podařilo.“
Neměla jste vzhledem k vaší dosavadní bilanci v sobě během play off pochybnosti?
„Loni ve Stuttgartu mi to hlavou projelo, ale letos vůbec. Věřila jsem, že tým je tak silný, že to zvládneme. Jakkoliv. Play off jsme hrály dobře, a i když byl třeba nějaký problém, tušila jsem, že to dokážeme překonat.“
Pravdou je, že jste od únorového vyřazení z CEV Cupu ani jednou neprohrály. Čím to, že jste chytly takovou formu?
„Byla to otázka celé sezony, kdy šla forma stále nahoru. Trenér (Ital Lorenzo Micelli) vybral takový tým, že to do sebe začalo vše zapadat. Soupeři na to možná trochu dojeli, jejich hráčky neodevzdaly v tu danou chvíli nejlepší výkony a selhaly. U nás byl vždy někdo na lavičce, kdo to případně mohl zachránit. Rozhodly naše varianty střídání.“
Finále proti Mylhúzám skončilo 3:0 na zápasy. Ovšem druhý domácí souboj byl dost na hraně, že?
„Soupeřky na rozdíl od prvního bídného zápasu hrály neskutečně. Už to s námi vypadalo špatně, že prohrajeme, ale v těžkých chvílích jsme si zase pomohly. Publikum k tomu taky přispělo, měly jsme asi nejvíc fanoušků za celou sezonu a atmosféra byla neskutečná. Našlo by se dalších dost vypjatých momentů s challengemi. Bojovali mezi sebou i zástupci obou týmů, štěkali na sebe i kluboví prezidenti, protože tam byly sporné balony. Na konci to bylo neskutečné a po třech hodinách jsme vybojovaly další vítězství.“
A po následující venkovní výhře jste slavily zasloužený titul. Jaká vás čekala atmosféra v Mylhúzách?
„Věděly jsme, že bude vyprodáno a narvaná hala 5000 lidí. Trenér nás na to upozorňoval. Přišlo mi, že nás nikdo neměl rád, každý nás chtěl porazit. Lidi bučeli a bylo to dost nepříjemné. Ale zůstaly jsme v naší bublině, šly jsme si za společným cílem. Řekly jsme si, že nám fanoušci bučením nemůžou nic zkazit. Přehodily jsme si to na svoji stranu v pozitivním slova smyslu a ještě nám to nakonec pomohlo.“
Čím to bylo, že se váš klub ocitl v takové nelibosti?
„Největší problém byl ten, že jsme nehrály s jedinou Francouzkou na hřišti.“
Jak jste si mohli dovolit porušit tohle pravidlo soutěže?
„V týmu byly blokařky z Holandska a Srbska – pak dvě z Francie. A rozdíl v kvalitě mezi nimi byl velký. Klubové vedení se s trenérem rozhodlo, že chtějí vyhrát za každou cenu, kouč tedy nechal obě Francouzky na lavičce. Asi za to bylo nějaké penále, ale my chtěli hrát s nejlepším týmem, co máme. Klub se rozhodl, že to zaplatí. Všechny týmy z France nás kvůli tomu neměly rády.“
Negativní emoce pak ale rychle vyprchaly. Příjemný život na Francouzské riviéře jste si užívala ještě pár dnů po sezoně, že?
„Byly to krásné chvíle. Každý den jsme měly nějakou akci se sponzory, zástupci města nám připravili oslavy. Pořád bylo něco, nenudily jsme se. Užily jsme si to i na pláži, nechybělo ani dobré jídlo. Byla to taková menší dovolená.“ (usmívá se)
Stala jste se nejlepší smečařkou ligy, nechyběla jste v ideální sestavě. Popáté za sebou jste navíc získala ocenění pro nejlepší hráčku České republiky. Byla pro vás sedmá sezona v zahraničí tou dosud nejlepší?
„Řekla bych, že jo. Sezonu jsem si velmi užila. Jednak co se týče volejbalové stránky, ale i podle té životní, jaké lidi jsem poznala a jaké jsem měla zážitky. Byla to taková sezona snů. Měla jsem možná dva tři zápasy, kdy se nedařilo. Jinak jsem hrála na dobrém levelu.“
V čem nejvíc cítíte výkonnostní progres?
„Rozhodně bych řekla, že v mentální stránce. Poznávám na sobě rok od roku, že všechno je o hlavě. Když jdu na trénink a nechce se mi, řeknu si, že se musím kousnout na hodinu a půl a potom mám volno. Ne že tam půjdu a po tréninku si budu říkat, proč jsem nezabrala víc. Myslím, že v mentálním nastavení a ve schopnosti stmelovat tým na hřišti i mimo něj.“
Další výzvou v kariéře je turecká Ankara a klub Sigorta Shop. Jak se těšíte na dosud neznámou soutěž?
„Půjde zas o něco jiného, liga bude mít úplně jiný level. Jiné spoluhráčky, jiný tým, všechno nové. Ale já potřebuji novou výzvu. Cítím se připravena, že bych to měla zvládnout.“
Váš nadcházející tým skončil v minulé sezoně v tvrdé konkurenci bez play off. Bude to těžší úkol, než co jste zažila nyní v La Cannet?
„Cíle budou jiné. Teď byly jasné ambice vyhrát titul, tam asi budou třeba v podobě postupu do play off. To je na klubu, jak určí, a pak na nás na hráčkách, jak se s tím vypořádáme.“
Povězte, nebude se vám po Francii stýskat?
„Určitě bude. Říkala jsem, že jsem byla ráda, že jsem tam nezamířila hned první rok, kdy jsem odcházela z Česka do zahraničí, protože bych už asi nikam jinam nešla. (usmívá se) Bylo to neskutečné. Bydlely jsme v jednom hotelovém resortu, deset minut pěšky k moři. Užívala jsem si teplo po celý rok, i v lednu jsme se šly koupat. Stýskat se mi asi bude...“
S reprezentací jste už úspěšně rozehrály Zlatou Evropskou ligu. To hlavní vás ale čeká v kvalifikaci na mistrovství Evropy a především na mistrovství světa. Jaké jsou ambice?
„Opravdu velké. Dostat se na mistrovství Evropy je jeden z hlavních cílů léta. A obrovská výzva je mistrovství světa, což pro nás všechny bude velký zážitek.“
Vy jste si světový šampionát ještě nezahrála. Jste připravena na významnou roli, kterou budete mít?
„Pozice bude samozřejmě zase jiná. Jsem o rok starší, hráčky postupně odcházejí a já tam budu jedna z nejstarších. Budu muset předávat zkušenosti mladším, takže mě čeká trochu jiná role, než na kterou jsem zvyklá z předchozích let. Ale těším se na to. Aspoň můžu nabrané zkušenosti předat dál.“
Co říkáte na soupeře ve skupině MS? Na turnaji, jenž startuje na konci září, narazíte na Brazílii, Japonsko, Argentinu, Čínu a Kolumbii.
„Když jsem koukala na los, byla jsem ráda, že nemáme žádný evropský tým, protože s těmi hrajeme pořád. Takhle je to super, že si můžeme zahrát zase s někým jiným. Nikdy jsem nehrála proti Brazílii… Ale skupina je hratelná, máme třeba Kolumbii a Argentinu, přes které se bude určitě dát přejít.“
