PŘÍMO Z OBERHOFU | Na loňském mistrovství světa slavila Tereza Voborníková velké úspěchy, když získala dvě zlata. Jenže to šlo o šampionát juniorů. Teď už je dvaadvacetiletá biatlonistka na tom pro dospělé a rozhodně se nemá za co stydět, ba naopak. Po počáteční nervozitě před smíšenou štafetou, kterou i tak zvládla velmi dobře, následovalo 18. místo ve sprintu. A ještě mnohem lepší výsledek přihodila v neděli ve stíhacím závodu. Sedmá příčka je zatím jejím nejlepším umístěním mezi dospělými. „Je to skvělý výsledek, jsem za to fakt moc ráda.“ Teď si hlavně přeje zůstat zdravá.
Po sprintu jste použila na svou adresu hanlivý výraz kvůli poslední chybě. Teď se pochválíte?
„Ano, můžu říct, že jak při první, tak druhé stojce jsem se na poslední ránu pokaždé trochu zastavila a chtěla jsem se vyvarovat chyby, abych tu poslední ránu trefila. Dnes jsem byla vůbec ráda, že jsem vůbec nějaký terč viděla, takže jsem se soustředila, abych je rozeznala a nemusela jsem se tak soustředit, že bych tu ránu měla zase nějak odsápnout.“
Jak moc to bylo v takové mlze těžké?
„Stojky zase tak náročné nebyly, protože terč je přeci jen trochu větší a člověk to vidí lépe. Vleže jsem ale střílela téměř stereotypně, že jsem najela a vystřelila. Bylo to fakt náročné.“
Máte životní výsledek, ale kousek od rozšířeného podia. Nemrzí to?
„V tuhle chvíli asi ne. Pro mě je i sedmé místo určitě krásné. Absolutně bych si nepředstavila, že toho jsem schopná dosáhnout. Zvláště tady na mistrovství světa. Přestože je to sedmé místo, pro mě je to super výsledek. Jsem za něj moc ráda.“
Přestože jste dvojnásobnou juniorskou mistryní světa, ještě nemáte tolik zkušeností. Co se honí takové mladé holce hlavou při poslední střelbě, kde šlo o páté místo?
„Ani jsem nevěděla, že tam jsem ve skupince o páté místo. Snažila jsem se jen to trefit. Věděla jsem, že i za mnou je to hodně nasázené a tam člověk bojuje o každou pozici. Za to, že jsem to ale odstřílela takhle dobře, mám radost. Nebylo to v té mlze fakt jednoduché. V hlavě se mi jen honilo, abych to odstřílela a byla co nejdřív na trati.“
Posouváte si zde pořád životní výsledky, půjde to takhle dál?
„Kéž by tomu tak bylo. Jsem ale vůbec ráda, že jsem to takhle načasovala a takhle se to povedlo. I kdyby se žádný závod už nepodařil, tak to, co jsem si tu sama dokázala, je pro mě nad očekávání. Budu se snažit takové výkony podat i v dalších závodech, ale když se to nepovede, tak už se to nepovede.“
Čeká vás ještě vytrvalostní závod, štafeta a velmi pravděpodobně i závod s hromadným startem. Kolik na to zbude sil?
„Vytyčila jsem si takový cíl, že bych byla strašně moc spokojená, kdyby se mi alespoň jednou podařilo dostat do hromaďáku, a teď k tomu mám hezky nakročeno. Doufám, že to klapne a v něm uvidíme. Teď nedokážu říct, jaký příští týden bude. Hlavně bych chtěla zůstat zdravá, protože jsem se dočetla, že tu spousta závodnic už zase s něčím marodí. Primární pro mě bude zůstat zdravá a jít poté do každého závodu jako každého jiného a porvat se tam.“
Když s vámi mluvíme, pokaždé se usmíváte. Co vás dokáže zakabonit?
„Teď se asi usmívat můžu, ale po nepovedených závodech se určitě neusmívám. Teď ale důvod k úsměvu mám.“
Jste na prvním mistrovství světa dospělých a hned takový výsledek. Je to skok od juniorů?
„Nevím, co na to mám říct. Asi to není nic, co by se stávalo velmi často, teď se to povedlo poprvé, takže z toho mám fakt velkou radost. Pro mě je to furt ještě neuvěřitelný, co se dneska stalo. A doufám, že si ten hezký pocit odnesu i do dalších závodů.“
Kdy nastal zlom po prosinci, kde se vám moc nedařilo a dokonce jste ani nejela před Vánoci na SP do Annecy?
„Já vlastně sama vůbec nevím. Stejně jako loni jsem strávila hodně času ve výšce, moje rozhodnutí bylo jet i na Evropu, která byla taky v nadmořské výšce. A myslím, že teď z toho zase těžím, že jsem strávila tři týdny ve výšce a teď se mi tady v nížině jezdí dobře.“
Zmiňovala jste obtížnou střelbu vleže. Bylo to téměř jako střílet poslepu, nebo k čemu se to dá přirovnat?
„Ležka byla zajímavá. Fakt jsem střílela jenom stereotypně, musela jsem dokonce jednou zvednout hlavu, abych věděla, který terč spadl a který ne, na který mám dál střílet. Fakt to nebylo jednoduchý.“
Běžecky vám to na trati chutná?
„Z běhu jsem po stíhačce překvapená, protože v prvním kole se mi nejelo dobře. Ale postupem jsem se do závodu dostala a překvapivě mi v posledním kole ani síly nedocházely. A dneska mě v závěru závodu i podržely lyže, takže jsem ráda, že se to takhle sešlo a stačilo to na takový výsledek.“
Když najednou utíkáte Hanně Öbergové, Linn Perssonové, Dorothee Wiererové, říkáte si: Kde to skončí?
„Vůbec jsem nad tím nepřemýšlela, věděla jsem, že poslední kolo je dlouhé a jenom se pokusím zůstat v této skupince a pak mi kdyžtak ujedou. Spíš jsem nechtěla, aby mě ještě předjel někdo zezadu. Věděla jsem, že když tam zůstanu, mohlo by to tak nějak slušně dopadnout. A že jsem je ještě předjela, to vůbec vlastně nechápu.“ (smích)
Dorazili i vaši rodiče. Věděla jste, kde jsou?
„Většinou naši bývají na tribuně, ale teď snad poprvé byli na trati, tak mi fandili tady v tom nejprudším kopci. Už ale odjíždí domů.“
Vnímala jste je na trati?
„Musím říct, že taťku vnímám vždycky, fandí mi a vždycky slyším, že mě osloví jménem, ten jeho hlas poznám, takže z toho mám vždycky radost, pokaždé mě to nakopne dál.“
Vaše jméno začne být známější i těm, co se detailně nezajímají o biatlon. Neptají se vás někdy lidi, jestli nemáte něco společného s tou slavnou zpěvačkou Miluškou Voborníkovou?
(smích) „Možná Jířa Holubec (asistent trenéra) na to občas narazí, ale jinak ne. Není v přízni.“
Dáte si něco za odměnu? Je o vás známo, že máte ráda sladké? Je tady prostor dát si něco?
„Jo, na pokoji mám spoustu sladkostí, takže určitě si něco dobrýho dám.“
Musí držet hodně váhu?
„Když je během závodů takovýhle výdej, tak je potřeba mít cukrů co nejvíc, takže se naopak snažím to do sebe ládovat, co to jde. Teď v závodním období určitě dieta není potřeba.“
