Mazoch v Polsku vzpomínal na pád i dědu Rašku: Když fouká, mám strach
Vůbec poprvé od osudného pádu v Zakopaném se bývalý reprezentant Jan Mazoch (38) vrátil jako divák pod polský můstek. Na den přesně po sedmnácti letech. S mladším bratrem Jiřím, který také skákal na lyžích, si ve stejný den připomněli i dvanáct let od úmrtí svého dědy – olympijského vítěze Jiřího Rašky. „Na dědu vzpomínáme každý rok, nostalgie pořád je,“ říká Mazoch v rozhovoru pro deník Sport a web iSport.cz.
Byl to nejúspěšnější a zároveň i nejhorší den jeho skokanské kariéry. Dvacátého ledna 2007 byl Jan Mazoch po prvním kole Světového poháru v polském Zakopaném na výborném patnáctém místě. Ve druhém kole měl ale ošklivý pád, v bezvědomí ho odváželi do nemocnice. Lékaři mladého skokana několik dní udržovali v umělém spánku, bojovali o holý život.
Jan Mazoch se dokázal vrátit do života, i na můstky. Zkoušel znovu závodit, rok po těžkém pádu dokonce startoval i v Zakopaném. Nešlo to, kariéru ukončil v roce 2008. Od té doby se pod osudný můstek nevrátil. Až o víkendu. I díky kamarádovi Adamovi Malyszovi. Polská legenda mu pomáhala zajistit lístky.
Poznávali vás polští fanoušci v Zakopaném?
„Někteří ano, i když je to už fakt sto let, co jsem se tam takhle „proslavil“. (usmívá se) Třeba jsme nasedli do taxíku a řidič hned hlásil - jé, vy jste Jan Mazoch a okamžitě zmínil i dědu. Samotného mě to překvapilo, protože jsem přibral nějakých dvacet kilo a vizáž mám přece jenom jinou.“
S Adamem Malyszem jste se potkali?
„Přímo v Zakopaném ne, jen jsem Adamovi dodatečně psal a děkoval za lístky. Právě díky němu jsme se na závody dostali, oslovil jsem ho, jestli by neměl možnost nám pomoct s lístky. Velký dík, bylo to perfektní. Já jsem v Zakopaném rok po pádu závodil, ale jako divák jsem tam byl vůbec poprvé. Světový pohár jsme si opravdu užili, byla to paráda. Vyrazili jsme s bráchou Jiřím, kamarádem Davem, který s námi ve Frenštátě také dřív skákal, s manželkami. Nádherný víkend. Konečně jsme si i prošli město, sedli do dobré restaurace, dali dobré jídlo. To během kariéry nešlo.“
Několikrát jste mluvil o tom, že z osudového pádu si prakticky nic nepamatujete. Přesto, co se vám honilo hlavou, když jste se pod můstek po letech vrátil?
