Když se kdysi u Záhrobských na chalupě v Benecku rojily včely, Šárka se navlékla do staré lyžařské kombinézy a ulétlý roj dostala zpátky do úlu. „Zatímco já jsem to se strachem sledovala zpovzdálí,“ smála se při vzpomínce Jiřina Záhrobská, maminka bronzové slalomářky z Vancouveru. Lépe dokumentovat, že její dcera je šikovná a samostatná, opravdu nemohla.
Šárku přivedl na svět táta, to je známá věc. V únoru, na chalupě zasypané sněhem. Vám, jako hlavní aktérce, to nepřišlo jako šílený nápad?
„Už jsem nebyla úplně nejmladší, bylo mi třiatřicet... Když se narodil Péťa, byla jsem s ním v porodnici v Jilemnici. Nejen, že tam manžel za námi nesměl, ale ani já tam nesměla mít žádné své věci. Zrovna měli prádlo v prádelně, takže neměli ani župan. Bylo 30. listopadu, zrovna začala sněhová vánice, byla strašná zima a já dostala zápal plic. Péťu mi hned vzali. Vůbec jsem nevěděla, co s ním je. Když jsem se zeptala, co mu dávají za mléko, doktor pohrdavě řekl: No, kravský, ne? Byla jsem z toho zdrchaná a říkala jsem si: Tak tohle už nikdy. Porod doma byla ve srovnání s tímhle úplná pohoda.“
Lékaři ale před domácími porody varují. Co kdyby nastaly komplikace?
„Já jsem prostě byla přesvědčená, že se nic nestane. Chodila jsem předtím k doktorovi, byla jsem na ultrazvuku, všechno bylo v pořádku. To by se tam to dítě muselo na poslední chvíli převrátit, aby šlo nohama napřed. Šárka se krásně narodila, byla veliká. Macík. Ale ani nevím, kolik vážila, váhu na dítě jsme doma neměli. (směje se) A hned měla ty svoje krásný tmavý hustý vlásky.“
Když jste pak volali do porodnice, měli vás prý za cikánskou rodinu.
„Tak tohle si vůbec nepamatuju. Možná muž jen trošku přeháněl. (směje se) Vyjukaní z toho ale byli, protože to bylo hodně neobvyklé. Když k nám druhý den přišel doktor, měl hlavní starost, aby se dobře vyplnily formuláře. Divil se, že všechno i bez nástřihu (tak usnadňují matkám v nemocnicích porod - pozn. aut.) proběhlo normálně.“
„No, trénovali... Připravovali jsme se. Měli jsme vydezinfikovanou ložnici. Hlavně muž na to byl připravenej. Byl i v porodnici podívat se na porody. Pro něj to nebylo nic, co by ho mohlo vyděsit.“
Málokterý chlap by si tohle troufl.
„On je hodně nedůvěřivý člověk. Všechno si nejradši dělá sám. Tak si to i sám odrodil.“ (směje se)
Jak si vy, která se postavila na sjezdové lyže až v osmatřiceti, vysvětlujete, že jste z obou dětí vychovali zrovna špičkové sjezdaře?
„To vyplynulo ze situace. Na Benecko jsme nejdřív jezdili na podnikovou chatu od manželovy maminky, pak jsme tam sháněli něco svého. A když jsme pak neměli po svatbě v Praze kde bydlet, tak jsme se tam i odstěhovali. Vedle chalupy byl vlek, takže tam děti začaly lyžovat. Až když byly Péťovi dva roky, sehnali jsme byt v Praze na Malé Straně.“
Manžel postavil děti na lyže mrňavé, dvouleté. Hned ze začátku to bylo ostřejší?
„Ne, ze začátku je učil jezdit na lyžičkách, zatáčet... Když bylo Péťovi čtyři a půl roku, řekl, že ho přihlásí na závody. Divila jsem se: Proč? Na co závody?“
To už byla Šárka na světě?
„Byla, je o čtyři a čtvrt roku mladší. Na ten první závod jsem ji vezla na sáňkách s dřevěným držadlem, se kterými se dalo jezdit jako s kočárkem. Později chtěla všechno dělat jako Péťa, takže začala taky závodit.“
Kdy jste zjistili, že bude výjimečná? Že udělá díru do světa?
„Manžel jednou v Rakousku pánovi od firmy Atomic, na jejichž lyžích jezdil Péťa, řekl: Počkejte, ještě mám dceru a ta bude ještě lepší. Pak vyhrála neoficiální mistrovství světa žáků.“
Manželův tréninkový dril je pověstný. Nelitovala jste svoji holčičku?
„Litovala. Hlavně když jsem viděla trénink v létě na chaloupce v Krkonoších, to bylo fakt hrozný. Měli třeba vyjížďky na čas na kole do kopce, asi kilometr a půl. Když přijela nahoru, bylo mi jí fakt líto. Byla strašně vyřízená, ale bez toho se to nedalo.“
Taky tahala pneumatiky...
„To taky. Běhali s nimi kolem chaloupky po silnici.“
Mohla jste nějak zasáhnout? Alespoň pofoukat bebíčko?
„Tak to jsem jediné mohla. Být na ni hodná. (směje se) Muž by si stejně nenechal nic vymluvit.“
Určitě jste jí taky uvařila něco dobrého!
„Má ráda bramborový salát nebo nějaké dobré masíčko.“
Žádné zákazy od táty kvůli zdravé výživě?
„Tak to nikdy. Lyžaři můžou jíst, co chtějí, stejně tu energii ze sebe dostanou. Když jsou trošku těžší, tak to vůbec nevadí. Naopak Petra muž neustále nabádal, že musí ztloustnout na sjezdy.“
Vy jste ale nechtěla, aby vaše děti sjezdy jezdily, je to tak?
„To mně muž slíbil, že je jezdit nebudou, protože mi to přišlo nebezpečné. Ale pak, kvůli kombinaci... Alespoň nějaký lehčí, kombinační sjezdík... (směje se) Fakt je, že ty nejtěžší nikdy nejezdili. Nikdy to nemohli natrénovat tak, jako třeba Rakušani.“
Největší obavy jste zažívala u sjezdařské trati?
„Když kdysi Péťa jel sjezd na finále Evropského poháru ve Francii, i muž z toho byl vyděšenej. Měl hrůzu, aby se mu něco nestalo. Časem ale člověk otrne. Těžký úraz se může stát i při slalomu. Byli jsme zrovna v Kvitfjellu, když se tam zranil Rakušan Lanzinger, který pak přišel o nohu. Péťa jel po něm, v té chvíli jsme netušili, že je to tak hrozné. Vždycky se mi strašně uleví, když je v cíli. Ať je kolikátý chce.“
Ženy jsou více citlivé. Jak prožívá Šárka, když se stane něco kolegyni?
„Holky si většinou poraní koleno, mají sice po sezoně, ale není to zas taková tragédie. Vždycky jí říkám: Jeď opatrně a pomalu! (směje se) A Šárka odpovídá: Jo, jo. To víš, že jo. Ona ty sjezdy nejede na úplné riziko, nemá odpovídající trénink.“
Byla odmalička ctižádostivá? Chtěla být slavná, být mistryní světa?
„Že se dostane takhle daleko, to ji ze začátku asi ani nenapadlo. I v dětských závodech ale chtěla být na bedně, v tom určitě ctižádostivá byla. Až když se jí hned v prvním závodě Světového poháru podařilo být pátá, tak mě začalo napadat, že by mohla být opravdu dobrá.“
Paní Sáblíková dávala dětem na závody do ciziny prkýnko a nůž, aby si tam mohly nakrájet salám. Jaké bylo vaše cestovatelské know-how?
„My jsme si vozili vařič. A prkýnko vlastně taky. Nádobí, příbory v taštičce. Ne vždy jsme bydleli v apartmánu, kde byla kuchyňka, to už byl luxus. V pokoji jsme si dali vařič na židli a na něj hrnec. Teď už mi to připadá strašný, když si na to vzpomenu.“
Co vás utvrzovalo v tom, abyste vydrželi?
„Hlavně to byla mužova ctižádost. Já jsem jim v tom pomáhala.“
Mohla jste do něčeho mluvit?
„Do tréninku ne, tomu jsem ani nerozuměla, ale do něčeho jo. Když už byly peníze, muž chtěl pořád šetřit, ale já tvrdila, že si děti zaslouží lepší bydlení třeba i s jídlem.“
Pohádali jste se někdy kvůli tomu?
„To víte, že ano.“
To, že manžel uměl vždycky nějak sehnat peníze, byla velká výhoda, že?
„V tomhle byl muž šikovnej. Dokázal lidi přesvědčit, že se úspěchy dostaví. Sponzory jsme měli hned od začátku. I když jeden čas jsme pronajímali byt na Malé Straně a bydleli u maminky.“
Šárka se nechala slyšet, že je po tátovi. V tu chvíli si ho asi každý představil, jak vybuchuje jako sopka...
„V tomhle asi po něm nebude. (směje se) Určitě má po něm pevnou vůli, dokáže si jít za svým. Po mně má povahu introverta.“
Svěří se se svými radostni a strastmi alespoň mamince?
„Že by mi všechno pověděla, to určitě ne. Máme ale hezký vztah. Loni jsme spolu chodily na koncerty, do divadla, před dvěma lety jsme byly na dovolené na Krétě.“
Nežárlil Petr trochu na Šárku? Je slavnější, táta se jí hodně věnoval...
„Ale muž dlouho jezdil s Petrem a já se Šárkou, vyměnilo se to, až když začala závodit ve Svěťáku. Myslím, že to nijak nedramatizoval. Teď je asi rád, že měl tuhle sezonu tátu pro sebe.“
Kdysi byl Petr Šárčin vzor, napodobovala ho. Jaký mají vztah v dospělosti?
„Teď už se moc nevidí. V pubertě se dost hádali. Byli jsme u moře, šli pět metrů za mnou a ještě pět metrů od sebe a pořád se hádali.“
Šárka prozradila, že potřebovala, aby se na ni v pubertě přitlačilo. Co si pod tím představit?
„Dítě ještě neví, co chce. Rodič ho trošku přinutí a ono poslechne. Dneska je určitě ráda, že to vedení měla. Kdyby se měla sama rozhodnout, třeba by se na sport i vykašlala.“
Předvedla v tom období vzdor, revoltovala?
„Byli s Petrem úspěšní, tak je lyžování i bavilo. Kdyby jezdili pořád na chvostu a táta je nutil, tak by z toho byli otrávení. Takhle ne.“
Nevadilo jí, že nestihla taneční?
„Ona to ještě dožene, přece jsou i taneční pro dospělé. A že přišla o diskotéky, to ji ani nemrzí.“
Na jaké práce je šikovná?
„Na všechny. Když jsem nervózní, že mi něco nejde, tak jí to předám. Třeba rozmotat řetízek. Já bych ho samou netrpělivostí roztrhala, ona ho pěkně trpělivě rozmotá. Všechno si chce dělat sama, teď třeba účetnictví. Má sice účetní, ale všechno jí to připraví. Má ráda přehledy, barevné tužtičky. Strašně ráda chodí do papírnictví. U mě v práci viděla kalkulačku, která tiskne. Tohle jsem si vždycky přála mít, byla nadšená. Taky včelaří. Je schopná i usadit roj.“
„Když byla menší, byly jsme samy na chaloupce. Muž říkal, že kdyby se vyrojily včely, nesmíme roj nechat uletět. Musíme dát pozor, kam to letí, dát pod roj rojáček (přenosný úl), sklepnout je tam a vrátit zpátky do úlu. Z toho jsem měla hrůzu. Říkala jsem si, že když tam budu sama, budu dělat, že jsem nic neviděla. (směje se) Jenže tam byla zrovna Šárka, vzala si teplou lyžařskou kombinézu, včelařský klobouk, rukavice a ten roj usadila. Já jsem se jen - zpovzdálí - koukala. Ona se opravdu žádné práce nebojí.“
Školu ale přerušila. Vrátí se ke studiu ekonomie?
„Dokonce tam ani nenastoupila a myslím, že už tam nepůjde. Spíš by ji bavila psychologie nebo fyzioterapie. Až skončí s lyžováním, nějakou školu si asi ještě udělá.“
Zatím nám Šárka vychází jako veskrze kladná hrdinka. Neexistuje nic, co by ten obraz alespoň trošku nabouralo?
„Já jsem s ní fakt nikdy problém neměla. Je pozitivní a láskyplná, snaží se vyjít vstříc. Že by si ale nechala všechno líbit, to určitě ne. Šla by si za svým.“
Jako teď, když se zcela odpoutala od otce. Co jste tomu říkala?
„Bylo to po tak dlouhé době, že už to chtělo změnu. Myslím, že jí to hrozně moc prospělo. Úplně rozkvetla, když si teď může o všem rozhodovat sama.“
Poznali jsme to i my, novináři. Je komunikativní, žertuje, směje se. A na olympiádě vždy vážná Šárka skákala na stupních radostí.
„Táta chtěl o všem rozhodovat sám, ona ten prostor neměla. Teď si může udělat rozhovor, jaký chce, a nikdo jí do toho nemluví.“
Ve vztahu táty, který přivedl dceru k úspěchům velkým drilem, vždycky nastane okamžik, kde se dítě vzepře. Zamiluje se, hledá vlastní způsob života. Musí to tak být?
„Myslím, že jo. Byla s ním přes dvacet let, už je dospělá. Prospělo to všem, i Petrovi.“
Jen to pan manžel trošku nemohl rozdýchat, že?
(usmívá se a chvíli nic neříká) „Asi ho to mrzelo, ale nedá se nic dělat. Takový je život. Teď se přece může realizovat v mužském lyžování, i to je přece výzva.“
