Záhrobský jde do voleb: Všichni se mě bojí

Má pověst náročného a někdy až arogantního muže, který jde svou cestou bez ohledu na ostatní. Přesto se Petr Záhrobský pustí v sobotu do sjezdařského volebního souboje.

Co vás vede k tomu, že kandidujete na šéfa úseku alpského lyžování?
„Lyžování je na rozhraní. Moc mladých už nepřichází a ti, kteří jezdí dobře, se jim pořád vzdalují. Výkonnostní propast je strašná. Kdyby se pro mladé vytvořil motivační systém, mohlo by se jim pomoct. Také si myslím, že kdybych se stal předsedou, v čele úseku by stála osoba, která má mezinárodní prestiž, něco dokázala. I zastupování navenek by přinášelo určité profity.“

Ale na druhou stranu jste pro spoustu lidí neprůchozí osoba, ne?
„Určitě, protože tyto osoby mají strach. Předchází mě pověst člověka arogantního, neúplatného, proti kterému nelze vytáhnout, že za peníze něco udělal. Naopak dokázal peníze získat. Další kandidáti jdou jednou doprava, dvakrát doleva a zase třikrát doprava podle toho, která klika je silnější. Není to lajna, nemá to směr. Já jsem prostě jel svou dráhu a ta se vyplatila.“

Nikdy jste to ani nevyvracel – mluví se o vás jako o muži, který si svou cestou šel bez ohledu na ostatní.
„Tohle s vámi jde, je to normální. Je potřeba zvážit, zda v čele budou mít autoritu, po které najednou volají a na druhou stranu se jí bojí. To je jejich starost. Řada lidí se mě ptá: Proč se o to pokoušíš? Ukáže mi to, jestli ti lidé chtějí něco změnit, nebo ne. Pokud si budou volit staré vedení nebo lidi, kteří tam jsou, dávají jasný signál, že nemají zájem o změny. Že se lyžování prostě nikam odebrat nemůže, protože výsledky, které v něm jsou – ať už je mají Šárka, Bank, Krýzl, Záhrobský – nejsou úspěchy systému. Vznikly na základě individualit, které měly nějakým způsobem vybojovaný prostor. Ten jsem vybojovával já.“




Vy jste vždy razil cestu individualismu. Jak jde dohromady s motivačním systémem pro mladé?
„Jde a hodně. Nechtěl bych někoho násilím tlačit do skupinového trénování, cesta individualismu je v tomhle sportu nevyhnutelná. Motivační systém je také o tom, že lidem vytvoříme určité finanční podmínky. Že když dítě třeba vyhraje v nějaké kategorii, ví, že na konci má určitou cílovou prémii, která mu umožní další rozvoj. Prachy tím vládnou, bez nich to prostě nejde. Mohou způsobit, že otec nebo individuální trenér, který dítě vede, si vezme knížku a začne něco studovat, něco dělat, aby této prémie v závěru dosáhnul.“

To vše by však stálo peníze. Kde je vzít v nelehké době? Na svazu asi ne.
„Tam je z pohledu zahraničního málo peněz, ale z pohledu hospodaření je tam peněz dost. Vhodným rozdělováním se může dostat na lidi, kteří dneska nemají, a důslednou kontrolou a neplýtváním na zbytečné věci, jako jsou cesťáky a jezdění po bezvýznamných závodech, by se peníze našly. Nehledě na to, že by se mohlo stát, že by se mnou přišla určitá sponzorská skupina, která se o nás starala. Kdybych se tam objevil, mohla by mít pocit, že se třeba už něco mění a mohla by se začít o alpské lyžování zajímat. To je všechno na rozhodnutí Valné hromady. Tam je taková stařecká sešlost lidí, kteří lyžování dělali před x lety a jsou třeba šťastní, že mohou jednou za rok vyjet na žákovské závody a v tom vidí svůj smysl. Pro tyhle lidi třeba Záhrobský nebude přijatelný. Ale když prohraju, nic se neděje. Mám ještě jiné aktivity.“

Mluvíte o stařecké sekci, o tom, že vaši protikandidáti nedrží lajnu. To nejsou zrovna lichotivá slova. Jak byste si představoval spolupráci s lidmi, o kterých tak mluvíte?
„Já jsem si vybral k sobě mladé lidi, kteří mají zkušenosti z vrcholového sportu. Nepotřebuju tam stávající garnituru. Ta už nemůže alpskému lyžování dát vůbec nic. Předseda nedojednává kontrakty, nezúčastňuje se důležitých jednání. Je to takové rozplizlé zastoupení. Já bych měl představu, že bude konkrétní. Dojednávání smluv, velice razantní činnost vůči svazu, dbaní na to, aby finance přicházely. V rozdělování peněz musí být určitá korektnost. Dneska je alpské lyžování minimálně na stejné úrovni jako klasické, a přesto se jejich rozpočty liší o sto procent.“

Záhrobský, Záhrobská • Jaroslav Legner SPORT

Proč tedy nezkusíte kandidovat rovnou na šéfa Svazu lyžařů?
„O to se můžu pokusit taky, to je ještě otevřené, volby jsou později. Pro mě by nebyl problém bojovat za sjezdaře stejně jako za akrobata, skokana, běžce. To mi nikdo nemůže vyčíst – já jsem vždycky a za všech okolností bojoval za závodníka. A jestli to bude skokan nebo někdo jiný, musí dostat prostor. Závodníci mají právo na svou osobní reklamu, aby se zabezpečili, speciálně ti, kteří riskují život.“

Kdy se rozhodnete, zda do toho půjdete? Až po sobotní valné hromadě úseku?
„Ano. Ale neúspěch mě vůbec nebude mrzet. Ti mladí fotrové, kteří vedou své děti, musejí jít zrovna tou samou cestou jako já. A pokud budou volit proti, sami si ji zavírají.“

Nemohla by pro vás ovšem funkce šéfa úseku být i cestou, jak vrátit ústrky lidem, kteří vám na vaší neotřelé cestě za úspěchem házeli klacky pod nohy? Kdysi jste mi říkal, že nejste pomstychtivý, ale občas jste si do nich rýpnul.
„Víte, oni se toho strašně bojí. Slyšel jsem to. Běhají zvěsti, že když tam bude Záhrobský, neuskuteční se Světový pohár ve Špindlu nebo někteří závodníci nedostanou peníze. Ale to jsou jen hloupé pomluvy. Nikdo si neuvědomuje, že právě Záhrobský díky své práci ten Světový pohár do Špindlerova Mlýna přitáhnul. Teprve když vychoval takovou závodnici, tak Špindl mohl požádat, aby se tam svěťák uskutečnil. Nebýt Záhrobské nebo Záhrobského práce, tak by na Mezinárodní federaci řekli: Co tam budete dělat, nemáte žádnou závodnici. Dneska se tito lidé bojí, že by Záhrobský řekl: z pořádání Světového poháru ve Špindlu dáme deset procent na mládež, abychom z toho něco měli. Protože kde má svaz v tomhle srabu získat peníze? Záhrobský byl u toho, když se vymýšlel individuální systém, na základě kterého dostávají peníze všichni závodníci. Zboural teorii, že všichni máme stejné žaludky, tak budeme mít stejné peníze. Udělal jsem to pro svoje závodníky. Ale když pro ně, tak i pro ostatní. Ať se vám to líbí, nebo ne, žádná pomstychtivost v tom není.“




Když jsme spolu domlouvali tenhle rozhovor, naznačoval jste, že nemusí zůstat jen u svazu, ale že byste mohli zamířit hodně vysoko s rychlobruslařským trenérem Petrem Novákem. Co jste tím měl na mysli?
„Záleží, jak dopadnou volby. S Novákem si občas voláme, jsme sofistikovaní praktici, tak bych to nazval. Prošli jsme tou poutí odzdola až nahoru a víme, kde jsou úspěchy, kde je možnost získávat peníze, a dovedeme ocenit, když se sportovec někam dostane vlastní dřinou. A státní představa, je potřeba dát nejvíc peněz do mládeže, je z mého pohledu nesmyslná. Je to největší černá díra, kde se peníze ztratí a nemá to žádný účinek. Tady stát selhává. Je to přesně tak, jak říká Novák. Do doby juniorů se musí starat rodiče, potažmo kluby. Tam se tvoří morální hodnoty závodníka. Všimněte si, že se většinou prosazují závodníci, kteří neměli dost prostoru, financí, dřeli. Když vám potom dítě vyroste do juniorů a má výsledky, které vznikly z píle, měl by nastoupit stát. A ne obráceně.“

Ale ne všichni rodiče mají peníze nebo jsou ochotni je investovat. Stejně jako čas.
„Tak se nedá nic dělat. Když rodiče nemají peníze, ať nedávají děti na lyžování, ale na atletiku nebo něco jiného. Prachy budou vždy limitovat a bude to čím dál tím horší.“

Takže když děti nebudou mít vše, budou si toho víc vážit?
„Byl jsem na závodech někde ve Špindlu, děti měly super lyže, ale mrskly je na zem, osekaly hrany. Z takového závodníka nic nebude. Taky jsem byl šílenej fotr, ale chtěl jsem od dětí výsledky. Když byly, koupil jsem lepší lyže, kombinézu. Dneska je to obráceně. To je ten rozdíl.“

Jak byste potřeboval, aby dopadly volby, abyste mohli s koučem Novákem zamířit výše?
„To si skutečně netroufnu říct. Ono je to ve své podstatě jedno, protože jde o to, aby se na správné posty dostali odborníci. Ti by nastartovali změny.“

Takže byste mířili třeba na ministerstvo?
„Kdyby nás tam někdo chtěl, proč ne. Ale zase je to o určité odvaze tam ty lidi dát. Chce to tvrdého člověka, řezníka, který je schopný s sebou přivézt lidi a začne je vyměňovat. To byl celý můj život v lyžování.“