Miss reportérka Nikola Vykydalová: Sport je moje vášeň
Tuhle půvabnou blondýnku určitě nepřehlédnete. Tím si můžete být jistí. Akční, cílevědomá a především zdravě zvídavá. Působivý mix. Své přednosti Nikola Vykydalová naplno uplatňuje jako reportérka TV iSport. Přitom moc nechybělo, aby se živila ve světě modelingu. Ten si jí otevřel po triumfu v soutěži Miss aerobik. Brzy však zjistila, že do něj nepatří. „Mojí vášní byl vždycky sport a jsem ráda, že jsem se do svého prostředí vrátila,“ říká sedmadvacetiletá rodačka ze Šumperku.
Mezi reportéry se v posledních letech prosazuje čím dál větší množství žen. Sledujete pečlivě, jak vaše „kolegyně“ svoji profesi zvládají?
„Sleduju, samozřejmě. Ale abych řekla pravdu, nejsem do toho zažraná. Respektuju, co dělají, ovšem třeba kvůli inspiraci se spíš dívám do ciziny. Líbí se mi, jak to tam mají propracované. Na druhou stranu si člověk musí najít cestu, kterou sám půjde. A já neprahnu za každou cenu po nějakém úspěchu. Chci jen dělat svoji práci dobře. Aby lidi věděli, že o sportu opravdu něco vím, a aby také poznali, že mě to baví.“
Dlouho jste se věnovala aerobiku, v němž jste byla velmi úspěšná. Po vítězství na Miss jste dokonce prohlásila, že je to pro vás životní priorita. A nejednou je z vás sportovní reportérka. To je dost velký obrat, nemyslíte?
„Každý člověk přece prochází nějakým vývojem. Ke sportu jsem měla od malička strašně blízko. To jsme měly s mojí sestrou společné, i když jsme šly každá jiným směrem. Když ona začínala s tenisem, rodiče poznali, že já asi úplně tenisová holka nebudu, takže mě dali na holčičí věci. Jako první jsem závodně plavala, jenomže jsem měla problémy s ušima a musela skončit. Teprve pak jsme šla na gymnastiku a na aerobik, u kterého jsem vydržela vážně dlouho. Jenomže přišla střední škola a následně vysoká a já si uvědomila, že v aerobiku není před mnou žádná další meta, kam bych se mohla posunout. A vzhledem k tomu, že jsem se celý život pohybovala kolem sportu, práce v novinách a navíc jako reportérka mi přišla jako hezká příležitost. Prošla jsem menším konkurzem a dostala se do deníku Sport. Pro mě to tedy zase tak velký obrat nebyl.“ (usmívá se)
| Nikola Vykydalová |
Narozena: 26. července 1986 v Šumperku Profese: sportovní reportérka Zajímavosti: vystudovala Českou zemědělskou univerzitu v Praze anglický obor economics and management, absolvovala kurz media studies na americké univerzitě v Lansingu, vítězka Miss aerobik 2005 |
Vedle aerobiku jste si ale zkusila i práci fotomodelky. A soudě podle dostupných snímků to vypadalo hodně nadějně. Proč jste tedy u modelingu nezůstala?
„Nikdy jsem nebyla uznávaná modelka. Dalo by se říct, že jsem do toho spadla náhodou. Celý život jsem sportovala, cvičila, takže nic neobvyklého. Lidi se o mě začali zajímat až po Miss aerobik. V té době mi to přišlo normální, že když přišla zajímavá nabídka na focení, tak jsem ji vzala. Byla jsem studentka a neměla žádné peníze. A tohle byla šance, jak si něco vydělat.“
Právě tak přece začíná řada dívek, které se dnes procházejí po molech a jsou tvářemi různých světových značek.
„To nepopírám. Jenomže já se nikdy neviděla na dráze modelky. Za prvé jsem si myslela, že na to nemám. Těch holek je totiž strašně moc a já se nemůžu pochlubit správnou výšku. Navíc moje postava je sportovnější, čímž se také od klasických modelek liším. Proto jsem si říkala, že touhle cestou nepůjdu. Dalším důvodem bylo, že mě modeling jako takový nikdy nelákal. Občas jsem se někde objevila, ale jen na akcích spojených s Miss aerobik. A k tomu focení… Když vám někdo nabídne hezké peníze, tak proč byste toho nemohl využít. Ale to už je minulost.“
A teď byste na focení odvážných snímků kývla?
„Ne. Vůbec. Ani náhodou. Já bych chtěla, aby mě lidi uznávali za to, co dělám, co umím a ne jak vypadám.“
Počkejte, kdyby před vámi ležel kufřík s milionem korun, stejně focení odmítnete?
„Ano. Já jsem asi skromný člověk. Necpu se do toho. (směje se) A znovu opakuji, baví mě to, co zrovna teď dělám. Pro mě je sport velká vášeň.“
Kdo chce uspět v soutěžích Miss, musí být svým způsobem exhibicionista. Vlastně jste měla před vstupem do novinářské branže dobrý základ. Mám pravdu?
„Sice jsem byla spíš živel, ale to neznamená, že bych potřebovala být za každou cenu středem pozornosti. Ráda jsem si ze všeho dělala srandu a lidi mě tak brali. Nikdy by mě nenapadlo, že bych se zařadila mezi missky nebo nějaké krásky. Mně vždycky přitahovalo sportovní prostředí, což se mi splnilo. Znovu se opakuju, ta práce mě strašně mě a chci se v ní zdokonalovat.“
Nicméně Miss jste se nakonec stala, takže zase tak tuctová jste nebyla.
„Ano stala. Ale jen díky sportu, aerobiku. A jedna za soutěží, kterou jsem tehdy absolvovala, byla právě Miss aerobik. To mi bylo mi čtrnáct. Právě tehdy si mě vyhlídla ředitelka soutěže a říkala: Ty jo, ty máš potenciál, zkus to za čtyři nebo pět roků v hlavní soutěži. Pomyslela jsem si: Ok, budu se soustředit na školu i na sport a uvidíme. No a vyšlo to. Samozřejmě, snadné to nebylo. Strašně jsem se snažila, dost jsem zhubla, jedla zdravě. A taky jsem všechny holky očíhla, jestli jsou dobré a co proto mám udělat, abych měla šanci uspět.“
V té době byl vaším partnerem hokejista Jakub Kindl, který to dotáhl až do prvního týmu slavného Detroitu. Nepřipadá vám to jako ukázkový příběh, jak si úspěšná modelka našla úspěšného sportovce?
„No je to tak. Nemůžu k tomu říct vůbec nic, prostě to tak bylo. Tedy jen s tím dovětkem, že my jsme se s Kubou znali už od základky. On byl můj soused, oba jsme byli ze Šumperka a tak jsme začali spolu chodit. Vydrželo nám to spolu osm nebo devět roků. To, že se v NHL prosadil, mu moc přeju. Pořád zůstane mým nejlepším kamarádem. Mně se na něm totiž vždycky líbilo, jak byl cílevědomý. Věděl, co chce a šel si za tím. Spousta klukům kolem patnáctky až dvacítky se rozhodne jít jiným směrem, včetně nočního života. Kuba nebyl takový, že by propil celou noc.“
Nedělní Sport Křížovky právě v prodeji
Vy jste ale také ambiciózní. Skoro by se dalo říct, že jde o šumperský rys, protože odtud pochází řada úspěšných sportovců i umělců.
„To je pravda. (směje se) Šumperk mám strašně moc ráda, mám tam rodinu, rodiče, kteří mi dali všechno, co mohli. Ale v Praze jsem si už taky zvykla.“
Sledujete televizní show Partička?
„Nesleduju. Ale asi vím, kam míříte.“
To doufám. Jedním z protagonistů je totiž vás krajan Ondřej Sokol. Znáte se dobře?
„Potkali jsme se a dokonce dvakrát. Ale to je všechno. Myslím, že to co dělá, dělá dobře a je za to uznávaný. Přiznám se ale, že dřív, kdy jsem ještě bydlela v Šumperku, jsem o něm vůbec nevěděla. A s tím, že se u nás rodí hodně ambiciózních lidí, to asi sedí. Možná je to proto, že je Šumperk malé město, že je to tam takové schované. A ti lidé touží po větších příležitostech, touží něco dokázat. Třeba moje ségra. Prošla si špatným životním obdobím a teď je v Americe, kde a snaží hrát tenis. Už tři roky je tam úplně sama. Tím jsem chtěla navázat, že my ze Šumperka asi chceme od života víc. Já k tomu jen dodám, že je důležité, aby člověk při tom zůstal skromný a pokorný. Někteří lidé totiž neumějí přiznat chyby a chtějí za každou cenu ukázat, že mají pravdu. A to opravdu nemám ráda.“
Jak vaše životní přerody brali rodiče?
„Ti hlavně chtěli, abych vystudovala. Nejsem z nějaké strašně bohaté rodiny, ale od malička nám dávali se ségrou všechno, co mohli. Ségra objížděla tenisové turnaje, já cvičila. Oni nás ve sportu podporovali. Neřekla bych, že u mě to bylo takové, že by chtěli, abych byla nutně profesionální sportovec. Navíc v aerobiku to ani nešlo. Teď mojí práci vnímají dobře. Podporují mě ve všem, co dělám. Někdy jsou kritičtí a někdy až moc. Jak žijí v Šumperku, tak spoustu věcí vidí zkresleně. Snaží se mě tedy nejen podporovat, ale i radit.“ (směje se)
Kdo z nich nejvíc prožívá vaše reportáže? Tipnul bych si, že zřejmě tatínek.
„Ten právě moc ne, on je flegmatik. To spíš mamka. Ale taťkovi někdy po hokeji nebo po fotbale zavolám a ptám se ho na jeho názor. On mi ho řekne a já si pak připadám chytřejší.“ (směje se)
Trpíte při natáčení trémou?
„Určitě. A nejsilnější to bylo hlavně v době, kdy jsem začínala. Někdy se dokonce o reportážích i zdá.“
Velmi sledované jsou vaše reportáže „Den se sportovcem“. Je to formát, v němž byste se ráda realizovala?
„To mě hodně baví. Přijde mi, že v dnešní době chtějí lidi vidět, jak ten který sportovec žije normální život. Vím, že všichni to mají v podstatě stejné. Ale přece jen diváky může zajímat, co dělá ráno, jestli jí vajíčka, jogurt, nebo si dá radši rohlík s marmeládou. Oni se tím dostanou někam dál, než když jen sledují sestřih ze zápasu. Snažím se čerpat z toho, že jsem byla v cizině a viděla, jak tam ty věci fungují. Nevím, jestli se to chytne. Může se stát, že lidi u nás na to ještě nejsou naladění. Přesto je dobré to zkusit. Ovšem nechci, aby to bylo až moc bulvární. Nemám totiž moc ráda to nakrucování se a předvádění se.“
Je těžké přesvědčit sportovce, aby vás pustil do soukromí?
„Snažím se naladit na jeho notu. Dávám si dohromady informací, kde se pohybuje, jak se baví, jaký má smysl pro humor. A když vidím ze začátku, že to moc nejde, snažím se ještě jednou. A když vidím, že to vůbec nejde, tak si pro sebe říkám: Jen počkej, až to bude trochu populární, ještě budeš rád, že budu chtít jít k tobě do bytu. (směje se) Ne, to byl vtip. Není to vždycky snadné. Pořád na sobě musím hodně pracovat.“
A umíte taky vypnout?
„Je to těžké. Čím déle to dělám, tím víc zjišťuju, kolik nových věcí bych si měla získat a naučit. Člověk musí být v akci nonstop. Ale s tím problém nemám, jsem akční člověk. Když nic nedělám, tak cvičím, chodím i na jógu. Tím se skvěle odreaguju a zapojím hlavu jinak. A hlavně chodím běhat, do Stromovky.“
NEJ NIKOLY VYKYDALOVÉ |
Sport„Jednoznačně hokej a tenis. A chystám se vniknout do světa biatlonu.“ Sportovec„Jarda Jágr. Ale ne kvůli nočním tréninkům. Mě na něm baví nejvíc to, že se snaží dělat něco navíc. Přijde mi, že spousta sportovců a hokejistů má jen ten svůj sport. Kdežto on vymýšlí spousty věcí, čím by mohl bavit lidi. A taky nesmím zapomenout na Petra Čecha. Ten se mi líbí jako člověk.“ Sportovní zážitek„Finále Stanley Cupu. Když jsem byla v Americe, zrovna o něj hrály na Detroit s Pittsburghem. Z českých zážitků je to zimní olympiáda a hokejový zápas se Slovenskem.“ Reportérská výzva„Podívat se pracovně do ciziny. Ráda bych udělala rozhovory, získala kontakty a podívala se hlavně na to, jak to dělají uznávaní reportéři, co si o tom myslí, jak ten sport vidí. Baví mě ale i sledovat české komentátory.“ Televizní tvář„Líbí se mi Jaromír Bosák díky jeho hláškám a vůbec jeho stylu komentování. Z nesportovního prostředí pak Jan Kraus. Hlavně tím, jak je trochu sarkastický, jak umí rýpat do lidí. Přiznám se, já to taky někdy dělám. Když jsem ve svém prostředí, okolí trochu pošťuchuju. Není úplně dobré, ale mám ráda humor, baví mě dělat vtípky.“ |
