TOP VIDEA
Jankto: Pod Jarolímem to byl trochu chaos. Hráči občas nevěděli, kam běhat Jankto: Pod Jarolímem to byl trochu chaos. Hráči občas nevěděli, kam běhat
Sporťákovo KO: Antonín Ramos, rugby místo fotbalu a zákaz Češek Sporťákovo KO: Antonín Ramos, rugby místo fotbalu a zákaz Češek
VŠECHNA VIDEA ZDE

To si tak jednou vylezete na skálu v Americe a už vás v Česku zastavují na ulici a volají vám celosvětová média. Jenže Adam Ondra nevylezl na jen tak ledajakou skálu. Zdolal v dosud nejkratším čase jednu z nejtěžších vícedélkových stěn světa Dawn Wall v Yosemitském národním parku. O rok později, aby nezahálel, navíc jako první na světě vylezl cestu obtížnosti 9c. „Vycucala mě natolik, že i po téměř čtyřech měsících na to rád vzpomínám,“ říká lezec. 



Olympijské hry v Tokiu 2020 a příprava na ně jsou pro něj ještě daleko, a tak si může Adam Ondra testovat své schopnosti a jedinečnost na jiných výzvách. Vloni to byla nejobtížnější cesta na světě, v letošním roce by rád přidal další medaile z mistrovství světa. A může si i užívat úspěchy, kterých dosáhl. Jedním z nich bylo i umístění v nejlepší desítce ankety Sportovec roku, která se vyhlašovala před Vánoci. 

Mezi nejlepší desítkou českých sportovců jste podruhé za sebou. Předloni to pro vás bylo překvapení, co jste na to říkal nyní?
„Bylo to pro mě možná ještě větší překvapení, protože jsem nečekal, že jenom na základě toho, že jsem vylezl „nějakou těžkou cestu na skalách“, jsem byl potom nominován mezi závodní sportovce. Za uplynulý rok jsem vlastně ani na žádné závody nejezdil a byl jsem druhý na mistrovství Evropy. Mistrovství světa máme jen v každém sudém roce.“ 

Znamená to, že jste si vybudoval jméno?
„Asi ano. Bez předcházejících úspěchů v předloňském roce, kdy to bylo mistrovství světa a ty Yosemity, by tenhle úspěch neměl takový mediální ohlas. Ale jsem tomu strašně rád. Protože já osobně to považuju za dosud největší milník kariéry.“

V mé dosavadní kariéře nic víc není

Je něco víc než vylézt cestu obtížnosti 9c, kterou jste zdolal letos v září ve Flatangeru v Norsku?
„Pro mě osobně v mé dosavadní lezecké kariéře nic víc není. Samozřejmě těžko se to porovnává, jsou to v podstatě různé disciplíny. Dá se velmi těžko říct, jestli je těžší vylézt cestu 9c, která má 40 metrů, vylézt si tisícimetrovou stěnu v Yosemitech, nebo vyhrát titul mistra světa. Řekl bych asi, že je to velmi podobné jako zaběhnout světový rekord na stovce nebo na 1500 m. Ale pro mě osobně sportovní lezení těchto kratších cest, tedy tady to 9c, je něčím, čemu se věnuju od dětství, věnoval jsem tomu úplně nejvíc času. Takže si troufám říct, že v tomhle jsem vlastně nejlepší a v téhle cestě jsem cítil, že jsem dokázal uplatnit všechno, co jsem se v průběhu posledních dvaceti let, co lezu, naučil.“

Jakou máte další motivaci, když už jste dokázal to nejvíc?
„Lezení je krásné v tom, že cest, skal, které na světě jsou, je tolik, že si myslím, že motivaci nikdy neztratím. Už teď mám v hlavě další a další projekty, které možná ani nebudou těžší. Možná budou podobně těžké jako tahle cesta v Norsku, ale mě naprosto stejným způsobem motivují, abych je jako první vyřešil, vymyslel, i jak vůbec by se měly lézt, a potom ten samotný fyzický výkon.“ 

Prozradíte první věc, nad kterou přemýšlíte pro letošní rok?
„Určitě bych byl spokojený, kdyby se mi podařilo vylézt další cestu obtížnosti 9c. Ta se bude nacházet buď v Itálii, nebo ve Francii. Mám pár kandidátů, které by to mohly být.“ 
Skály si vytipujete sám, nebo jak se o nich dozvíte?
„To záleží. Buď přijedu do nějaké oblasti, kde je na nějaké skále volný prostor. Vezmu vrtačku do ruky, navrtám tam díry, do kterých dám takzvané nýty, což jsou vrtané skoby, je to prostě certifikované jištění, které drží. Potom se snažím vyčistit kartáčkem nějaké chyty, no a občas zjistím, že tam žádné chyty nejsou a že to prostě nejde. Ale někdy to je tak akorát těžké, že to je velká výzva, ale stále to je ještě možné. No a někdy tu práci za mě udělá někdo jiný, ale zjistí: Pro mě je to nemožné, ale zavolám třeba Adamovi a on se na to podívá.“ 

Místní zjistili, že je to moc těžké, tak mě tam pozvali

A konkrétně na Francii a Itálii jste přišel jak? 
„V Itálii je to nová skála u Lago di Garda. Navrtali to tam místní lezci, ale zjistili, že je to pro ně příliš těžké. A já se s nimi znám dobře, protože do tohohle regionu jezdím často, takže mě tam pozvali, zkusil jsem si to a zjistil, že to je dobrá alternativa.“

Když jste mluvil o navrtávání skal, jak dlouho pak taková příprava trvá? 
„Záleží na typu skály. Pokud je to velmi kvalitní skála, kde se jenom navrtají nýty a nemusí se nic čistit, tak navrtání trvá třeba den a hned se může lézt. Když je to třeba cesta obtížnosti 9a, což je o něco lehčí než 9c, tak to třeba na druhý pokus vylezu. Takže v rámci dvou tří hodin může být posekáno. Ale pokud je to něco tak strašně těžkého jako to 9c, tak to konkrétně mi trvalo zhruba 11 týdnů, které jsem strávil v Norsku v průběhu posledních dvou let.“ 

Dá se říct, kde na světě jsou nejtěžší skály?
„Těžké cesty se dají najít asi kdekoliv na světě. Ale kde už jsou cesty vytvořené, kdokoliv může přijet a zkusit si je, to jsou asi dvě země, a to Španělsko a Norsko.“ 

A co u nás?
„U nás skály máme, naštěstí se i tady dají najít dostatečně těžké cesty. Takže třeba jednu cestu obtížnosti 9b+ máme v Moravském krasu ve Sloupu. Mimochodem i v Moravském krasu mám jeden další projekt, který by minimálně to 9b+ mohl být, možná i těžší. Uvidíme.“

Cesta mě vycucala natolik, že na to vzpomínám rád i teď

Když se ještě vrátíme k Flatangeru, jaké jsou pocity z tohoto výlezu s delším časovým odstupem?
„Po těch úspěších o tom asi nepřemýšlím tak dlouhodobě. I když tohle je velmi výjimečná situace, kdy mě cesta vycucala natolik, že přiznávám, že i po téměř čtyřech měsících na to rád vzpomínám. A nejen na samotný den, kdy se mi to podařilo, ale i na ten proces. Protože ta spousta dní, co jsem tam strávil, to nebylo, že by to byla nějaká noční můra, že bych si řekl: Zase jsem to nevylezl, tak snad příští den. Kdyby se to noční můrou stalo, tak za takové situace se leze strašně těžce. Abych cestu mohl vylézt, musím provést všechno úplně na 100 procent správně. A chyb, které se tam dají udělat na sto krocích, je strašně moc. V každém kroku se dají udělat třeba tři různé chyby. To znamená, že třeba chytnete nebo nohu na stup dáte trochu špatně, nebo že krok provedete o něco víc dynamičtěji, než máte, a to všechno máte v hlavě. A když konečně přijde den, kdy se cítíte dobře, víte, že jsou dobré meteorologické podmínky, tedy chladno a sucho, tak zároveň víte, co všechno se může stát, a máte jenom jeden jediný pokus ten den. Protože když se mi jeden pokus nepovedl, tak už jsem na další neměl sílu, musel jsem počkat na další den. Takže psychická stránka je na tom všem asi nejtěžší.“ 

To mi nahráváte na další otázku. Jak velkou roli hraje při výlezu takovéto obtížnosti psychika? „Určitě velkou. Je trošku jiná situace, když jedu na MS, tam je finálová cesta, kde mám jeden pokus a všechno musím dát do toho pokusu. A potom takhle extrémní cesta, která mi trvá třeba stovky pokusů. Takže pro někoho je snadnější dát ten jeden pokus, ale kdyby měl něco zkoušet třeba stokrát dvěstěkrát, tak se velmi snadno zfrustruje. Ale já na to jdu tak, že i samotné zkoušení mě baví. Dám si mezicíle, že tu cestu chci vylézt s jedním pádem. Třeba někam dolezu, spadnu v půlce a potom dolezu do topu. A pokud splním tenhle plán, tak si dám další. Třeba že dolezu do tří čtvrtin a tak dále. Takže to si myslím, že mi hodně pomáhá udržovat jakýsi pozitivní přístup. Protože bez toho by to nešlo. Myslím, že by se našli i lezci, kteří by měli úroveň na to vylézt 9c, ale nemají na to psychiku.“ 

Když se takovýto náročný výlez na jeden pokus nepovede, za jak dlouho můžete uskutečnit další? 
„Když jsem potřeboval jenom si tu cestu dostat co nejvíc do paměti samotných svalů, tak jsem to mohl zkoušet třeba i třikrát denně. Ale když už jsem dával vážný pokus, tak jsem zvládnul jeden, potom jsem dal třeba další den jeden a pak jsem třetí den musel odpočívat.“ 

O plánech pro letošní rok v přírodě už jste mluvil. A co závodní lezení?
„Na celý seriál Světového poháru bych se ještě nechtěl zaměřovat, možná pojedu na některé díly. Ale v půlce září je mistrovství světa v Innsbrucku, takže na to bych se potom chtěl soustředit.“

Na olympiádu se začnu soustředit až příští zimu

A co olympijské hry? Už na ně myslíte, nebo ještě necháváte cílenější přípravu na později?
„Ucelenější přípravu, hlavně co se týče disciplíny, které se ještě nevěnuju, tedy lezení na rychlost, nechávám ještě na příští zimu.“

Lezecký trojboj, který v Tokiu bude, ale budou zkoušet všichni závodníci poprvé, že?
„Někteří rychlost už třeba zkoušejí a trénují, ale myslím, že hlavní trénink nechávají až na příští sezonu. Protože čím víc by se zaměřovali na trénink rychlosti, tím víc by zaostávali v dalších disciplínách. Podle mě na OH potom bude důležité mít dvě disciplíny dobré, v mém případě bouldering a obtížnost, a v rychlosti třeba podat jen průměrný výkon. Myslím, že být nejlepší ve všech třech disciplínách ani reálně nejde.“

Lezcům se trojboj nelíbil, když se o něm rozhodlo. Jaký je postoj teď? Smířili jste se s tím, nebo tomu dokonce i přicházíte na chuť?
„Určitě se to nezmění. Řekl bych, že jsme se s tím všichni smířili, a kdo chce lézt na olympiádě, tak musí trénovat rychlost. To je fakt a tak to asi všichni přijímáme. Těžko říct, jestli tomu přicházíme na chuť. Pro mě asi největší výzva bude, že jsem doteď nikdy netrénoval něco, co mě nebaví, a teď budu muset. A pokud se mi to podaří, tak to bude super.“

Trénink na olympiádu necháváte na příští zimu. Znamená to, že ani v chladných měsících neodpočíváte?
„Většinou v prosinci si dávám dva týdny úplně bez lezení. Ale jinak v zimním období jsou ideální meteorologické podmínky v jižní Evropě, takže často jezdíme do Itálie, Španělska, Francie. Takže právě teď se měsíc budu věnovat tréninku a pak bych chtěl vyrazit do Francie.“

Někteří posilují, ale nejdůležitější je lézt

Jak takový trénink u vás vypadá?
„Ze šedesáti až sedmdesáti procent probíhá lezením na umělé stěně. U každého lezce se to liší, někdo chodí víc do posilovny, já ale zastávám názor, že nejdůležitější je lézt. Lezeckých pohybů je nekonečná škála a jen lezením se vytříbí lezecká intuice. Pro specifické posilování používám tzv. campus board, převislou dřevěnou desku s lištami v různé vzdálenosti, a třeba TRX pro cvičení s vlastní váhou.“

Na stěně jste každý den?
„Limitujícím faktorem je kvalita kůže na prstech. Pokud byste chtěli být na stěně šestkrát v týdnu, tak můžete trénovat tři až čtyři hodiny denně. Pokud chcete trénovat víc, tak musíte zařadit další prvky, protože kůže to nezvládne.“

A vy sám to máte jak?
„V tréninkovém období jsem na stěně šestkrát v týdnu dvakrát denně. Celkem pět hodin denně. 

Díky vám začalo být sportovní lezení populární. Jak to vnímáte? 
„Myslím, že už před pár lety bylo lezení celkem masovou záležitostí díky umělým stěnám, díky mně je možná viditelnější samotný vrcholový sport. Ale i tak máte pravdu, že lidí momentálně leze víc, a určitě je to příjemný pocit, protože lezení je naprosto jedinečný sport a je vhodný pro všechny věkové kategorie. Já to dělám proto, že mě to baví, a věřím, že to bude bavit i spoustu dalších lidí.“ 

Zastavují vás teď i lidé na ulici?
„Tak to se asi změnilo hodně a nejvíc právě po úspěchu v Yosemitech. Předtím jsem si připadal na ulici anonymní a teď už ne. Anonymita byla příjemná, ale je to určitá cena, kterou musím být ochoten zaplatit za to, abych mohl žít svůj sen. A to je v pohodě.

Adam Ondra zdolal nejtěžší cestu světa a posunul hranice sportovního lezení
Adam Ondra zdolal nejtěžší cestu světa a posunul hranice sportovního lezení

Byla řeč o tom, že trávíte několik týdnů v cizině přípravou na obtížné výlezy. Jak svůj sport financujete?
„Díky svým sponzorům mám svobodu rozhodnout se, jestli chci jet do Španělska, Norska nebo do Ameriky. Uživit se tím dá, pokud je člověk jedním z nejlepších. Není to samozřejmě fotbal nebo hokej, ale je to možné. Jako Češi to asi máme náročnější. Řekněme, že čeští sponzoři jsou možná ne tak movití a dostat se k těm zahraničním je už náročnější.“ 

Dovedete si představit, že byste k tomu musel chodit ještě do práce? 
„Určitě by to bylo náročné. Dlouhou dobu jsem k tomu chodil do školy. Neříkám, že to bylo stejné jako práce, ale náročné to bylo taky.“

Kolik sponzorů potřebujete, abyste byl schopen pokrýt sezonu? 
„To záleží. Někteří sponzoři jsou větší, někteří menší.“

Jednou ze světově známých českých lezkyň je ledolezkyně Lucie Hrozová. Nenapadlo vás také někdy vyzkoušet si tuto lezeckou disciplínu nebo třeba ještě i úplně jinou? 
„Já tak nějak cítím, že disciplín dělám už docela dost. Ale co mě nejvíc baví, je používat při lezení ruce, protože každý chyt na skále je jiný. Ono to možná vypadá, že všechno člověk tak nějak prsty chytne, ale je důležité, jakým způsobem to uděláte. A pokud držíte cepíny v ruce, tak tohle odpadá. A myslím, že lepší předpoklady mám k tomu, abych používal své prsty, a toho se asi budu držet.“

 

Mistrovství světa ve florbale 2018 v Praze

Program a výsledky Český tým - soupiska Rozpis zápasů Info a hrací systém Haly pro MS Vstupenky Přehled medailistů z MS Akce pro fanoušky

Mistrovství světa ve florbale 2018 se koná ve dnech 1. - 9. prosince v Praze. Letošní šampionát je dvanáctý v historii, čeští florbalisté zatím získali jednu stříbrnou a dvě bronzové medaile. Čeští florbalisté narazí ve skupině A na Německo, Lotyšsko a Švýcarsko, všechny zápasy včetně play off odehrají v O2 areně.

Český program na MS ve florbale:
Německo - ČESKO
(so 1. 12., 18:00) * Lotyšsko - ČESKO (ne 2. 12., 17:00) * ČESKO - Švýcarsko (út 4. 12., 19:30)

Články odjinud


Články odjinud



Klasická verze
Mobilní verze