Jeho živlem jsou skály. Vápenec. Žula. Pískovec. Život v přírodě, slunce, vzduch, svoboda. Nikoliv uzavřené překližkové umělé stěny, na nichž se závodí. Ostatně spíše než s ostatními soupeří Adam Ondra sám se sebou, gravitací a danou cestou. Není ani členem žádného klubu, dlouho neměl žádného trenéra, je lezeckým samorotsem.
Přesto by paradoxně právě on mohl být tím největším českým trumfem pro komerční celosvětovou megaakci. Pro olympiádu v Tokiu 2020. Vězte, že kvůli němu si budou za tři roky nařizovat budíky se zlatým očekáváním i potomci praotce Čecha, kteří lezení dosud viděli maximálně v televizi v reklamě na životní pojištění.
V zemi vycházejícího slunce budou poprvé v historii pod pěti kruhy bojovat o sadu medailí i lezci, přičemž brněnský rodák je v současnosti všeobecně považovaný za toho nejlepšího na světě. Stop, dovolte malou opravu, nač ta diplomatická opatrnost? Adam Ondra jím v současnosti je! Tečka.
Sice sám tvrdí, že mezi ty nejsilnější lezce (co se síly týká) nepatří, ale má jiné přednosti. Techniku lezení, vyvažování, cit pro pohyb, přirozenou intuici a správný a rychlý výběr řešení. V tom nemá konkurenci. Vraťme se pro důkaz na začátek září.
V Norsku vylezl cestu, kterou pojmenoval Silence 9c. V překladu ticho, mlčení. Symbolicky. „Místo, aby se ozval nějaký euforický výkřik, což jsem i sám očekával, odsednul jsem si do lana, a všechna úleva a radost jako by se mi zasekly v hrdle a já nemohl dělat vůbec nic. I to asi značí, že je to pro mě určitě nejdůležitější výstup kariéry,“ vyprávěl pak Adam Ondra.
Na skále při cvaknutí slaňáku sice nevydal ani hlásku, ale jinak tím doslova ohlušil svět. Nejen ten lezecký. Ostatně jak často se stává, aby českým sportovcům volali z BBC? 24letý Čech mimořádným výstupem posunul hranice lidských možností, když vylezl cestu, jakou ještě žádný smrtelník nikdy nezdolal. Na klasifikaci tím vzniknul zcela nový stupeň 9c.
Jeden z nejlepších českých horolezců Radek Jaroš to vzápětí přirovnal k lezení po baráku omítnutém břízolitem... Trefné! Adam Ondra se na to připravoval dlouhé týdny a týdny. Přizpůsobil tomu trénink. Do Norska se kvůli této linii vydal celkem sedmkrát. S klidným svědomím tak můžeme říci, že momentálně na planetě nenajdeme člověka, který by byl schopný tento výstup po Ondrovi zopakovat.
To vše necelé tři roky před Hrami v Tokiu. „Určitě mě olympiáda láká a motivuje, ale nemá to až takovou souvislost. Zatím se teď těším z lezení na skalách a příprava na olympiádu začne až později, řekněme rok předem,“ řekl po famózním zdolání „devět céčka“.
Ostatně skály jsou pro něj a vůbec pro ryzí lezce obecně více než „nudná překližka“. „Závody jsou výzva, jenže tam chybí ostatní aspekty v lezení, které mám rád. Být v přírodě a vůbec styl lezeckého života. Celkově na skalách strávím v roce 120 nebo 130 dnů,“ vysvětloval Adam Ondra před pěti lety.
Tady je dobré zdůraznit, že skalní lezení je opravdu odlišné od toho na umělých stěnách, navíc v Japonsku se má o jednu sadu medailí bojovat v trojkombinaci zcela odlišných disciplín: boulderingu, lezení na obtížnost a na rychlost. Všem třem disciplínám se věnuje jen minimum závodníků.
Ostatně (ale i na druhou stranu) mistrovství světa v boulderingu a lezení na obtížnost v jedné sezoně dokázal vyhrát zatím jen jeden jediný člověk. Však vy víte, kdo. Ano, „náš“ Adam Ondra. Jeho famózní kariéru ostře sledovanou už od dětství přibližují již (je mu teprve 24 let) dva dokumentární filmy. Čarodějův učeň (2012) a Change (2014).
První má dvojsmyslný název. Za prvé někteří v něm kvůli jeho kudrnatému háru a brýlím spatřovali kouzelníka z Bradavic Harryho Pottera. „Když jsem před operací očí nosil brýle, podobnost byla velká a lidé mi to opravdu připomínali. Ale překvapivě ne až tak v Česku. Ale například v Číně pořád! Když jsem tam byl na závodech a šel do města, úplně neznámý mladý člověk, který vůbec nevěděl, kdo jsem, jen viděl Evropana, mi říkal, že vypadám úplně jako Harry Potter,“ vzpomínal Ondra.
Pokud jste ho někdy viděli na skále či stěně, možná se i chvílemi přistihnete, jak ho z určitého druhu magie podezíráte. Jak je sakra možné, že se tam udrží a navíc se pohybuje směrem vzhůru?! Dostali jsme se k druhému významu. Stejně se totiž jmenuje i cesta v Moravském krasu. „Je extrémně technická a vyžaduje držet se opravdu extrémně malých chytů. V jednom chytu se dokonce držíte pouze za nehet... Z hlediska historie to byla pro české lezení první cesta v dané obtížnosti (8b+ -pozn. aut.),“ vysvětlil Adam Ondra, pro něhož byla tato cesta významným milníkem.
„Prásknul“ jí až po několika letech zkoušení. Ve čtrnácti letech. Ovšem v jeho případě to nebylo až takové překvapení. Jako by to bylo jeho osudem. Pochází z lezecké rodiny, pod skalami se seznamoval se světem. Už jako předškolák měl sedák, houpal se na laně, ale brzy ho to táhlo nahoru. Už v sedmi letech vylezl, co po něm už rodiče nepřelezli. Adam Ondra byl zkrátka odmalička fenoménem.
„Tvrdím to o něm už od té doby, co přišel do Světového poháru a jako mladík porážel chlapy. V tomto segmentu lezení je to výjimečný člověk, něco jako Usain Bolt v atletice na stovku,“ přirovnává ho často horolezec Radek Jaroš k jamajskému blesku.
Když bylo Boltovi dvanáct, na škole už neměl na stovce konkurenci. Když Ondra dovršil druhý tucet roků, zařadil se zase mezi deset nejlepších lezců světa. A pak začal posouvat hranice a stupnice. Bolt již svou pohádkovou kariéru uzavřel, ta Ondrova stále pokračuje. A olympiáda by měla být jedním z vrcholů.
