Martin Hašek
21. srpna 2018 • 11:30

Jak Čáslavská vzpomínala na rok 1968: Útěk do lesa i slavné gesto vzdoru

TOP VIDEA
Trpišovský o zdi jménem Ngadeu: Je to Iron Man! Trpišovský o zdi jménem Ngadeu: Je to Iron Man!
Tlustý a jazykolamy? Jak si bývalý útočník poradil sledujte na O2 TV SPORT Tlustý a jazykolamy? Jak si bývalý útočník poradil sledujte na O2 TV SPORT
VŠECHNA VIDEA ZDE

Před padesáti lety byla symbolem národního odporu proti okupaci. Legendární gymnastka Věra Čáslavská v roce 1968 těsně po vpádu vojsk Varšavské smlouvy vybojovala na OH v Mexiku čtyři zlaté a dvě stříbrné medaile. V roce 2010 o svých zážitcích podrobně vyprávěla pro deník Sport. A souhlasila také s publikováním autentické závěrečné pasáže své knihy Cesta na Olymp, kterou znesvětila komunistická cenzura.



Věra Čáslavská zemřela před necelými dvěma lety, její slova a gesta, jimiž bojovala proti okupantům, jsou ale stále živé. Na OH v Mexiku při vyhlašování vítězek v prostných, kde se dělila o zlato s Larisou Petrikovovou, se při sovětské hymně dívala ostentativně do země a to elegantní gesto pochopil celý svět.

Po návratu dokončila svou knihu Cesta na Olymp, kde v závěru emotivně popisovala své vlastenecké pocity, které v Mexiku prožívala. Zvedla tam hrdost porobeného národa a pak zažila svatbu v katedrále Zócalo před sto tisíci svědky. U příležitosti výročí okupace přinášíme autentický rozhovor z roku 2010. A také část komunisty vymazaného textu.

V Mexico City jste končila jedenáctiletou gymnastickou kariéru v šestadvaceti letech, nebylo to příliš brzy?
„Jedenáct let je hrozně moc. Já už jsem si skutečně sáhla na dno. Smekám před sportovci, kteří vydrželi déle, jako Honza Železný nebo Roman Šebrle. Já jsem chtěla skončit už před Mexikem, ale všechno, co se dělo kolem okupace, mě znovu nastartovalo.“

Vy jste opravdu uvažovala, že byste do Mexika vůbec nejela?
„Už jsem chtěla končit. Byla jsem hrozně moc vyčerpaná. Byla jsem přetrénovaná, společensky unavená. Sportovci si v té době museli na sebe vydělávat. Musela jsem být zaměstnaná, ale ne jako, ale doopravdy. K tomu ještě jsem studovala večerní gymnázium a pak později dálkově Fakultu tělesné výchovy, kterou jsem pak dokončila s jistými přestávkami až ve čtyřiasedmdesátém, ale to už mi do Karolína přišla poblahopřát moje čtyřletá dcera Radka. Měsíc po promoci se mi narodil syn Martin. No ale vraťme se zpět – můj sportovní život byl tehdy velice náročný, kromě každodenních, pětihodinových tréninků, jsem absolvovala nespočet veřejných besed a vystoupení, setkání s novináři apod., nikdo nám nic neslevil.“

A do toho necelé dva měsíce před začátkem Her přijely do Československa cizí tanky, co jste právě dělala?
„Byla jsem zrovna v Šumperku na soustředění, když rádio hlásilo, že v noci, jedenadvacátého srpna nás okupovala sovětská vojska. Nevěřila jsem, že je to vůbec možné, sedla jsem na kolo a jela se podívat na náměstí – opravdu, bylo plně obsazené tanky. Najednou pro mě přijeli ze šumperské horské služby a odvezli mě do lesa na Vřesovovu studánku, to bývala chalupa na samotě. Zůstala jsem tam téměř čtrnáct dní, sama se starým správcem a paní správcovou.“

I těm největším chlapákům tekly slzy

Co jste tam dělala?
„Trénovala jsem! Když člověk ladí formu, je to jako když dáváte jemná zrníčka na lékárnické váhy. A já jsem byla bez nářadí, bez kolektivu.“

Jak jste to řešila?
„Z klád, co se tam povalovaly, jsem si udělala kladinu. Hezky v mechu jsem si dělala posilováky. Důležitý byl přeskok, protože rozběh má jistá kritéria, můj byl dlouhý sedmdesát sedm stop. Odměřila jsem si ho na takové lesní cestičce. A pak v těch lesích jsem jej vymakala tak, že v Mexiku jsem předvedla skoky jako dynamit! (smích)“

Vaše největší soupeřka Nataša Kučinská zatím odjela do Mexika s předstihem...
„Zatímco ona se aklimatizovala na náročné podmínky, především na vysokou nadmořskou výšku a získávala si přízeň mexických fanoušků i médií, já skládala uhlí a vozila ho na chalupě do sklepa. Nechtěla jsem, aby mi odešly mozoly. Dlouho jsme nevěděli, jestli na olympiádu vůbec odletíme. Že se to stalo, byl spíš zázrak. V tom zabodoval i Emil Zátopek. Později  jsem ho viděla v nějakém televizním záběru, jak vehementně gestikuloval a říkal: Vždyť tam ty sportovce pusťte, ať ukáží, že jsme dobří sportovci a máme světu co říct! A ne, abychom zalezli sto sáhů pod zem!“

I díky sympatiím k Alexandru Dubčekovi se Věra Čáslavská ocitla za normalizace v nepřízni mocných
I díky sympatiím k Alexandru Dubčekovi se Věra Čáslavská ocitla za normalizace v nepřízni mocných

Co nakonec rozhodlo pro odlet?
„Do toho nikdo neviděl. To se odehrávalo na vysoce horkých linkách, na červených telefonech mezi Kremlem a Hradčany, tedy spíš mezi Kremlem a sídlem ÚV KSČ u Vltavy. Ale Sověti neměli důvod na olympiádu nejet. Jel tam celý socialistický tábor, proč by Čechoslováci měli zůstat doma?“

Zaplaťpánbůh, že to tak dopadlo...
„To jo. Dostali tam pěkně na frak!“

Když jste přijela do Mexika, cítila jste podporu?
„Tam byly dva momenty, na které obzvlášť ráda vzpomínám. Na trénink chodil takový starší, asketický Mexičan s tváří indiánských předků - fotograf. Jednou udělal fotku a druhý den mi ji přinesl jako dárek. Na čtvrtce byly nalepené dvě fotky a na jedné jsem měla otočenou hlavu kamsi a dívala se jakýmsi nepopsatelným pohledem. A on pod to napsal: „Jdou Rusky!“ (smích) Ale pozor, on to napsal česky!“

A jaký byl ten druhý zážitek?
„Slavnostní zahájení olympijských her. To bylo až neuvěřitelné, všem nám to dodalo ohromnou kuráž -  všichni jsme moc chtěli vyhrát. Myšlenkami jsme byli ale neustále doma a měli hlavu plnou tanků a strachu o budoucnost své země. Nevěděli jsme, co se doma děje, jestli se něco nestalo našim blízkým. Měla jsem strach, aby nějak nedusili maminku kvůli mému podpisu Dvou tisíc slov. A v tomhle psychickém rozpoložení jsme vstoupili na olympijský stadion.“

Co se dělo?
„Když se v bráně borců objevilo Checoslovaquia, všichni na stadionu vstali a unisono začali skandovat: Checo! Checo! Ra! Ra! Ra! To bylo něco tak silného, že jsem myslela, že se tribuny zboří... a úkosem jsem zahlédla, jak i těm největším chlapákům z naší delegace stékají po tváři slzy. Byla to neuvěřitelně silná motivace pro nás pro všechny.“

Gesto vzdoru? Otočit se k vlajkám by bylo nedůstojné

Jak jste se k sobě chovali se sovětskými sportovci?
„Všichni Sověti a Sovětky zřejmě dostali nějakou instrukci, že se s námi bavit nesmí. No jasně, protože my bychom jim řekli, jak to doopravdy bylo. Oni by s námi docela rádi mluvili, ale báli se. My jsme si za totality taky nemohli dovolit bavit se s Američany, Švédy, Angličany, no prostě se sportovci ze Západu. Mnozí z nás to ale vůbec neřešili – nerespektovali jsme tak hloupá přikázání. Mě hrozně bavili Japonci. Já je tak milovala! Byli hraví, jako děti... I když tam byla jazyková bariéra, rozuměli jsme si. Hlavně Endo byl můj miláček. Už proto, že byl sirotek, vyrůstal ve státním zařízení a vypracoval se až na stupeň nejvyšší – na olympijského vítěze.“

Znala jste se se Sověty osobně?
„Larisa Latyninová byla mým vzorem. I sovětští kluci mě vzali mezi sebe, protože jsem dobře žvatlala pa-rusky. Pamatuju si, že mě Šachlin, Titov a Azarjan pozvali po závodě na pokoj, abychom si popovídali. Říkali jsme si vtipy. Oni se řehtali, protože já jsem vždycky nějaké slovo zvojtila. A pak se ve druhém patře otevřelo okno a Astachovová do světlíku zavolala: Moloďci, o tón níže, pažááálujsta! To dodnes slyším. Ona mi totiž záviděla, že ji kluci nepozvali!“ (smích)

Při vyhlašování vítězek v prostných, kde jste se dělila o zlato s Larisou Petrikovou, jste se přesto při sovětské hymně dívala upřeně do země a všiml si toho celý svět...
„Nemohla jsem se otočit ke státním vlajkám zády, i přestože jedna z nich byla vlajkou okupantů - to by bylo nedůstojné. Ale ostentativně jsem zabořila hlavu do země, a to stačilo. To pochopil celý svět. Západní svět z toho udělal senzaci, ani v nejmenším netušil, jak pěkně mi to u našich mocipánů zavařil.“ (smích)

Plánovala jste to dopředu, nebo to byl okamžitý nápad?
„Nekonzultovala jsem to s nikým, já dělám věci živelně. Něco mne inspiruje a v ten moment to je na světě.“

V československé výpravě to asi způsobilo poprask, že?
„No právě! A nešlo jen o tohle. Moje poslední disciplína ve víceboji byla bradla a všichni s napětím čekali, protože v Tokiu jsem kvůli náročnému prvku ultra C přišla o medaili ve finále na jednotlivých nářadích. Dole pod pódiem čekaly Švédky, Angličanky, Finky, Němky, Japonky... Když jsem udělala závěrečnou letku, všechny letěly ke mně. Než jsem se nadála, házely mě do vzduchu. Že mi fandil západní svět, už to byl v mých kádrových papírech dost pěknej škraloupek... A k tomu ke všemu ještě porazit Sověty.“

Dali vám to soudruzi najevo?
„Ano, dávali. I tu svatbu.“

Naši svatbu Mexičané pojali po svém

Vaše svatba s běžcem Josefem Odložilem v katedrále Zócalo v Mexico City těsně po olympiádě se stala legendární...
„Byl to hodně odvážný krok, tehdy za totality, panečku, křesťanský obřad v katedrále... Pan arcibiskup Tomášek nám tehdy napsal nádherný dopis, že děkuje za projevenou odvahu a že se za nás bude modlit, aby to nemělo moc velké následky.“

Koho to tenkrát vlastně napadalo?
„Představovali jsme si, že bychom se vzali v kapličce olympijské vesnice. Ale Mexičané to pojali po svém.... Oni se neuvěřitelně rádi baví, i ze všedních dní si umí udělat fiestu, nezbylo, než je respektovat. Svévolně nás „vmáčkli“ do té největší katedrály, která v Mexico City vůbec existuje. Spolu s Pepíkem jsme se domluvili na tom, že když nevyhraju, tak se v Mexiku rozhodně vdávat nebudu. Totiž, byla bych tak zklamaná, že by mě na pár dní omrzel celý svět.“

Slavná svatba v Mexiku s běžcem Josefem OdložilemSlavná svatba v Mexiku s běžcem Josefem Odložilem

Jak na svatbu dnes vzpomínáte?
„Byla veliká a hodně dramatická, v posledním křídle katedrály, kde se měl obřad konat, byla taková vřava, že nebylo slyšet vlastního slova. Lavice i Katedrála praskaly ve švech, jak byly přeplněny našimi příznivci. Svatební obřady by měly probíhat v klidné atmosféře, důstojně, a ti, kteří jsou sezdáváni, by měli mít čas a prostor na jakési manželské desatero – práva a povinnosti manžela a manželky, což se, bohužel, v našem případě nestalo. Snad právě proto se naše manželství pak nakonec rozpadlo...“ (sarkastický úsměv)

Je pravda, že jste cestou k oltáři ztratila botu?
„Tam byla neuvěřitelná mačkanice! V jeden moment jsem ztratila botu a křičím: Jéžišmajá, já nemám botu! Když to slyšel Pepík, uklidňoval mne, že nějakou našmátral. Nemohl se ohnout, protože by ho ta lavina lidí, která se hrnula až zezadu, zavalila a tak botu začal po své noze hrnout nahoru. Vytáhnul ji, ale byla černá, chlapská. Přišla jsem o závoj, o knoflíky i knoflíčky – každý si chtěl utrhnout něco na památku... Mexičané jsou schopni vás samou láskou umačkat k smrti, ale pak vás prohlásit za svaté.“

Měla jsem smůlu, ale oni taky

V Mexiku jste zažila slávu, ale doma pak perzekuci kvůli podpisu manifestu Dva tisíce slov, výzvy k reformě komunistické strany. Měla jste vůbec něco z toho, když jste byla vyhlášena druhou nejpopulárnější ženou planety za Jacqueline Kennedyovou?
„To už jsem se ocitla mezi zavrženými, respektive, byla jsem označena za nepřítele národa – kontrarevolucionářku. Na vyhlášení mě zvali, ale tady jsem už byla bez šancí. Tak to pak vyhlásili beze mě. Ta zpráva ihned prošla světovými agenturami, dozvěděla jsem se to následně z novin.“

Západ o vás ale stále měl zájem, jak daleko dospěly přípravy vašeho životopisného filmu, který plánoval natočit Hollywood?
„Měl to být celovečerní film v japonsko-americké koprodukci. Japonci měli natočeno spoustu materiálu z olympiády v Tokiu. Tam sledovali každý můj krok, v houfech čekali před hotelem nebo před olympijskou vesnicí, točili všechno možné. Věděli, co nosím, co jím. Málem jsem trpěla stihomamem a v koupelně pravidelně zhasínala světlo. Doma mi ale dali nůž na krk. Buď odvolám Dva tisíce slov, nebo mám smůlu. Tak jsem měla smůlu, ale oni taky. Měla jsem dostat milion dolarů. Pochopitelně, že bych si je nenechala pro sebe. Co bych s takovým množstvím peněz dělala? Rozdala bych to na charitu a oni by na tom vydělali. Byli krátkozrací, jako konečně ve všem.“

Nakonec jste aspoň dosáhla vydání své knihy Cesta na Olymp, i když značná část textu neprošla  cenzurou...
„S tou knížkou jsem měla pekelnou kalvárii. Dělala jsem na ní docela intenzivně, ve dne v noci. Ty stránky jsem mnohdy doslova potila, například popsat trému a vystihnout všechny, i ty nejjemnější nuance provázejících pocitů a jak nad nimi pak vyzrát... Témat a myšlenek bylo nadmíru, dalo mi to dřinu a původně mi tu knihu taky nevydali.“

Dojemné sbohem! Lidé zazpívali Čáslavské československou hymnu
720p 480p 360p 240p

Co jste dělala?
„Písemně jsem požádala prezidenta Gustava Husáka o přijetí. A sdělila mu, že jsem bez práce a že od svého návratu z Mexika jsem zažila jen samá příkoří. Psala jsem tam tehdy, že se na mě političtí funkcionáři dopouští takových neseriózností, že by se za ně musel rdít i sám náčelník Zulukafrů.“

Nepovídejte! Jak Husák reagoval?
„Udělalo to zřejmě hodně. Jak jsem se dozvěděla od jedné paní z podatelny, tam se tomu smál kde kdo a sázeli se, jestli mě Husák pozve, nebo ne. A on mě pozval.“

Jak audience proběhla?
„To bylo ohromně zajímavé. Mluvil rozvážně, byl klidný, nad věcí. Vymykal se trendu ostatních pohlavárů. Chvilku mluvil slovensky, chvilku česky. Říká: No, víte: Keď byste, vy, tá slová, odvolali, tak to by byla iná. Já jsem říkala: Víte, to je těžké, abych odvolala Dva tisíce slov. Těžko mohu změnit názor, protože kdyby ta  tzv. „spřátelená vojska“ přijela aspoň ve dne a ne v noci, pod rouškou tmy jako lupiči, bez ohlášení a zaťukání na dveře, možná by leckdo mohl uvěřit tomu, co nám tvrdíte. To nebyla žádná přátelská pomoc, to byla okupace svrchovaného národa a přes to nepřejede vlak, nezlobte se!“

Co na to Husák?
„On na mě začal tak nějak zvláštně mrkat, původně jsem myslela, že z mých slov dostal tik. Ale pak mi to došlo. On sám byl odposlouchávaný a měl všude štěnice. Chtěl mi svérázně kamarádsky dát na vědomí, abych raději zmlkla a svou situaci si nezhoršila ještě víc.“

Bylo to celé k něčemu?
„Nevím, zřejmě vyslal nějaký signál, ale ti soudruzi pod ním byli papežtější než papež a začali si to přehazovat jako horký brambor. Nikdo se to neodvážil rozhodnout. Knížka vyšla se zpožděním, ale téměř sto stránek bylo vyškrtáno. Ztratilo to souvislosti.“

V kterých pasážích například?
„Ta knížka se mi zrovna nedávno dostala do ruky. Protože miluju starou Prahu, pobouřilo mě, když jsem teď viděla Karlův most v tak zuboženém stavu a kde staré, historické a ručně zpracované kvádry jsou tak nešetrně demontovány. Například kámen z Juditina mostu byl rozřezaný rozbrušovací pilou! Pro mě bylo nepochopitelné, když jsem slyšela, že se navrhuje rozřezání těch vzácných dávnověkých šutrů na kostky a že by se měly prodávat jako suvenýry turistům. Uvědomila jsem si, že o Karlově mostě jsem v té knížce psala. Tehdy jsem nemohla napsat, že Praha po okupaci pláče a je zraněná. Musela jsem psát v jinotajích, například že podzim v Praze byl obzvlášť studený, ponurý, uplakaný. Musím říct, že mě to i po těch letech dojalo, dokonce jsem se nad tím rozbrečela.“

Jak měla končit Cesta na Olymp

„Po stříbrné kladině – prostná. Moje nejzamilovanější disciplína. Cvičím poslední, docela na závěr.

Moje Mexická rapsódie patří především Mexičanům. Chci jim poděkovat za sympatie, za uznání, s kterým mne provázeli po celý závod, ale především, chci jim poděkovat za nezměrný smysl pro spravedlnost, který mne tolik, tolik dojímá.  Jsou chvíle, kdy slova selhávají, kdy pocity lze vyjádřit jen hudbou, zpěvem nebo pohybem...

Dramatická skladba končí. Celým tělem, rukama i tváří se přimykám k zemi. Končím svinuta v klubíčku...

Rozjitřené ticho se mění v nekonečné ovace.

Světla v hale pohasla, klubíčko se už nerozvine.

I v prostných získávám zlatou. Svou čtvrtou zlatou olympiády.

Je to hezký pocit – vyhrát! Květiny, stisky rukou, blahopřání, fotografové... V tuto chvíli se tak lehko usmívá, únava, vyčerpání, tisíce těžkých chvil a milióny pochyb, nekonečnost všedních dní a bezesné noci čekání, všechno je konečně za mnou. Stojím na nejvyšším stupínku, červenomodrobílá vlajka stoupá ke klenbě haly a všichni se mnou naslouchají naší hymně.

Kde domov můj... Je to stejné jako před čtyřmi roky na OH v Tokiu, před třemi na ME v Sofii, před dvěma na MS v Dortmundu a před rokem na ME v Amsterodamu, ale přece!

Tentokrát v Auditorio National šlo o mnohem víc.

Kde domov můj... Myslela jsem na něj, ať už jsem byla kdekoliv. Těšila mne důvěra lidí. I zavazovala. Vždycky jsem si přála zvítězit, ale tentokrát nejvíc! Přesvědčit celý svět, právě dnes, právě tady, v mexickém mraveništi jeho reprezentantů, že i lidé malého národa dokáží být v něčem jedineční, nepřekonatelní, velcí.“

Tato pasáž knihy Věry Čáslavské neprošla komunistickou cenzurou, deník Sport ji se souhlasem autorky zveřejnil jako první

Svoboda o Čáslavské: Věra je nesmrtelná, nikdy nezapomeneme
720p 480p 360p 240p

Koukal o Čáslavské: Říkal jsem jí adoptivní maminko, byla to až platonická láska
720p 480p 360p 240p

Špotáková: Čáslavská fandila českým sportovcům do poslední chvíle celým srdcem
720p 480p 360p 240p

 

FORTUNA liga – první fotbalová liga 2018/2019

Program a rozpis zápasů Tabulka Aktuální kolo Tabulka střelců VIDEO: momenty a sestřihy Nový hrací model Fantasy liga

Nejvyšší česká fotbalová soutěž nově s názvem FORTUNA:LIGA v sezoně 2018/2019 prožívá revoluci. Po základní části s 30 zápasy se týmy rozdělí do tří skupin, do kterých si přenesou bodové zisky: skupina o titul (1.-6.), skupina o baráž o EL (7.-10.) a skupina o udržení (11.-16.).

SESTŘIHY všech zápasů 8. kola Fortuna ligy »

9. kolo Fortuna ligy:

Zlín - Ostrava (pá 21.9., 18:00), Olomouc - Dukla (so 22.9., 15:00), Opava - Teplice (so 22.9., 17:00), Mladá Boleslav - Slovácko (so 22.9., 17:00), Karviná - Příbram (so 22.9., 17:00), Sparta - Liberec (so 22.9., 19:00), Slavia - Bohemians (ne 23.9., 18:00), Jablonec - Plzeň (po 24.9., 18:00)








Klasická verze
Mobilní verze