Je to kučeravý pavouk. Ještě brýle a vypadal by jako Harry Potter. Taky tak lidem občas připadá, možná i proto, že leze na skalách hladkých jako sklo. Na pohled hubený kluk, v ruce má ale stisk dřevorubce. Bolesti ve stěně umí čelit tím, že se zavěsí hlavou dolů jako netopýr. Adam Ondra, světový fenomén skalního lezení. „Je to životní styl,“ říká. Za pár dní bude bojovat o další titul mistra světa na umělých stěnách.
Disbelief! Nedůvěra! Nebo možná nevíra, že je možné jít dál. To je poslední trofej Adama
Ondry
. Lezce, jehož síla je v důkladné přípravě, zkušenostech a drilu, z nichž pramení neoblomná víra posouvat lidské hranice na nepoznatelných chytech strmých skal. V červenci na skalním útesu Acephale v kanadské Albertě jeho vyhlášenou mentální odolnost prověřila cesta se symbolickým názvem Disbelief na dřeň. Jeho víra ale zvítězila, svět znovu smekl před zdoláním jedné z nejtěžších světových cest, jež má v tabulkách označení 9b.
V klíčovém místě zmíněné cesty jste patnáctkrát spadnul, neztrácel jste odhodlání?
„Nohy při lezení kloužou. Občas se to stane neočekávaně na velkém vstupu. Ale tam byl jeden velmi špatný, přitom důležitý. Chyty byly tak špatné, že jsem musel na pravou nohu dát takřka celou váhu. Patnáctkrát jsem spadnul a pokaždé jsem cítil, že to není perfektní.“
Co vaše pověstná víra?
„Vždycky byla špetka pochybností. Jakmile se noha začala zvedat, uklouzla. Při posledním pokusu jsem to prostě zkusil. Řekl jsem si, že noha prostě držet bude, i když jsem cítil, že tam znovu není úplně perfektně daná.“
Co vám tento přelez dal?
„Je to cesta, která se jmenuje Disbelief, nedůvěra, právě kvůli tomuhle vstupu. Cest obtížnosti 9b jsem už vylezl relativně dost, okolo patnácti. Ale tahle je unikátní v tom, že není takřka vůbec převislá. Většina nejtěžších cest vede v obrovském převisu, třeba Silence (nejtěžší dosud vylezená cesta obtížnosti 9c v norském Flatangeru – pozn. red.) je šedesát procent převislá. Neuvědomuju si žádnou jinou cestu 9b, která by byla kolmá, naprosto dokonale vertikální.“
Proč je to takový problém?
„Když je cesta vertikální a je ohodnocena stupněm 9b, tak se opravdu leze po mikroskopických a miniaturních chytech a vstupech. V tom je to velmi zajímavé, zabralo mi to docela dost času.“
Což ve vašich měřítcích znamená kolik?
„Zkoušení celé cesty mi trvalo osm dní. Což je v porovnání se čtrnácti týdny v Silence relativně málo, ale přece jenom musím říct, že 9b obtížnost je nižší než 9c.“
Pro laika lezete na okem téměř nepostřehnutelných vstupech. Jak je hledáte?
„Dá se lézt stylem onsight, což je na první pokus. Stoupnete si pod cestu, kouknete se, můžete odtušit, že chyty jsou tam a tam a začnete lézt. A při tom, jak lezete, musíte samozřejmě vymýšlet, že teď půjdete doprava, teď doleva a v mžiku se musíte rozhodnout, jestli dáte nohu nahoru nebo ji necháte dole. Tímhle způsobem se dá vylézt výrazně lehčí cesta. Ale při obtížnosti 9c mi dlouho trvá, než rozluštím, že tenhle chyt k něčemu je, a tenhle je třeba slepá ulička.“
Jak postupujete?
„I když cestu zkouším dlouho, tak si nikdy nemůžu být jistý, že jsem třeba nepřehlídnul jinou sekvenci kroků. Může se stát, že někdo přijde po mně, úplně to přemyslí, chytne chyty jinak, opačně rukama nebo si dá jinak nohu, a najednou je cesta třeba lehčí. V konkrétním případě Silence si myslím, že lehčí metoda není.“
Zmínil jste styl onsight, se kterým se chcete vrátit na masiv El Capitan v Yosemitech, kde jste před dvěma lety slavně vylezl kilometrovou stěnu Dawn Wall. Co vás táhne zpět?
„Na El Capitanu jsou různé cesty a zatím nebyl vylezený tímhle stylem onsight. Je tam velmi známá varianta Salathé, vůbec druhá cesta, kterou byl El Capitan v šedesátých letech vylezen. Tak tam bych se chtěl vrátit a pokusit se o ni.“
Jak to funguje? Přijdete pod stěnu, kouknete, lezete a jste nahoře?
(usměje se) „Z louky ji mám samozřejmě určitě velmi dobře nakoukanou. Člověk se může kouknout i do průvodce, který vám říká, že tahle cesta se leze na třicet délek, první část má třicet metrů, další část dvacet metrů. Říká vám, jak jsou jednotlivé délky těžké.“
Jak vzpomínáte na přelez Dawn Wall? Byla to přelomová událost vaší kariéry?
„Kdybych se podíval na to, čeho si vážím nejvíc, tak to bude Silence – 9c. Ale Dawn Wall bude asi hned za tím, společně s vítězstvím na mistrovství světa nebo třeba vylezením cesty 9a+ stylem flash. Což je taky na první pokus, ale můžete mít informace třeba od kamaráda, můžete se podívat na video. Dawn Wall byl pro mě nový zážitek, protože jsem byl v tomhle typu lezení v kilometrové stěně nováček a musel jsem se toho spoustu naučit. Nebyla výzva jenom samotné lezení, ale i naučit se veškerou logistiku pobytu v tak velké stěně.“
Tehdy jste v kilometrové stěně strávil osm dní a musel si zvykat na pocit ohromného prostoru pod vámi…
„Myslím, že na tohle si zvykám relativně rychle. Jde tam jednak o to, co je pod vámi, ale taky o jištění. Jsem zvyklý, že lezu hlavně po nýtech, které už něco vydrží, na rozdíl od skoby, která se naťuká do skály. V ní se občas nějaký nýt najde, ale je to z velké části jištěno takzvaným vlastním jištěním. Když je tam nějaká trhlina, existují různá udělátka, jistící prostředky, které můžete strčit do té spáry, nějak je tam zakvedlat. Může to být velmi spolehlivé jištění, ale člověk na to musí mít zkušenosti. Čím méně jich má, čím míň si věří a čím déle mu to trvá, tím se cesta stává těžší, protože se unaví, a až přijde těžké místo, už nemá sílu.“
Takže s vámi vědomí třeba pětisetmetrové propasti nic nedělá?
„První den je výška pěti set metrů pod vámi znát. Ale postupně se člověk adaptuje a už to potom nevnímá.
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM+
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
Koupit
