Adam Ondra patří nepochybně k předním tvářím sportovního lezení, a to nejen v Česku. Ovšem čím dál více o sobě mezi světovou elitou dává vědět i další megatalent z Česka. Teprve dvacetiletá Eliška Adamovská si koncem loňského roku přivezla bronz a stříbro z mistrovství Evropy a jako druhá Češka zdolala i skalní výstup obtížnosti 8c+/9a.
Když rodiče přemýšleli, do jakého sportovního kroužku malou Elu přihlásit, napadlo je namísto tradiční atletiky nebo gymnastiky dnes stále trochu neobvyklé lezení. Sami sice tento adrenalinový sport nikdy nezkoušeli, ale brali to jako logický krok.
„Jsem hrozně hyperaktivní, a proto naši hledali něco, kde bych se mohla vybít. Jako malá jsem pořád někde dováděla na stromech, takže je hned napadlo lezení,“ vzpomíná havířovská rodačka Eliška Adamovská.
Když v šesti letech nastoupila do oddílu, ještě netušila, že rozhodnutí rodičů zásadně ovlivní všechno, co přijde potom. Lezení propadla natolik, že i po čtyřech hodinách na stěně bylo občas těžké rozloučit se a jít domů. „A to jsem přitom první lezečky dostala až po čtyřech letech, co jsem chodila do oddílu. Do té doby jsem lezla v kopačkách, u kterých mi táta upiloval špunty,“ směje se česká reprezentantka.
Dnes už v kopačkách na stěnu nemusí. Díky talentu a obrovskému zápalu patří aktuálně k nejlepším lezkyním u nás. A když má jmenovat své tituly, které získala jen na republikové úrovni, musí se dlouze zamyslet.
„V dospělé kategorii jsem určitě dvojnásobnou mistryní v lezení na obtížnost a dvoj nebo třínásobnou v boulderigu. A v juniorské kategorii... To si nejsem vůbec jistá. Asi pětinásobná v boulderingu i v lezení na obtížnost,“ krčí rameny jako by se omlouvala.
O doposud největším úspěchu má ale jasno hned. Stříbrná medaile z lezení na obtížnost a bronz z olympijské kombinace na loňském mistrovství Evropy v Moskvě, kde se postarala o nejlepší výsledek českých žen na kontinentálním šampionátu v historii.
Jsem masochista
Po zhlédnutí záznamu z moskevského mistrovství, kde sympatická závodnice s českou vlaječkou na zádech svižně a sebejistě postupuje k vrcholu, se jen těžko věří tomu, že jsou úspěchy spojeny i s velkým nervovým vypětím.
„Mám se stresem hrozné problémy, což se projevuje třeba i ve škole. Na závodech se to vždy nějak ustálilo, ale poslední roky to začalo přecházet i do fyzické formy. Hrozně jsem se klepala, nemohla jsem mluvit… Řekla jsem si, že takhle to dál nejde, začala více pracovat s hlavou a musím zaklepat, že je to teď opravdu o dost lepší,“ vypráví.
K psychické pohodě v lezeckých závodech jí zcela zásadně pomáhá další sportovní aktivita – běh. Čtyřikrát týdně po někdy i dvoufázovém lezeckém tréninku obouvá tenisky a vydává se na trasu dlouhou okolo osmi kilometrů. Když má pauzu od lezení, běhá občas i šestkrát týdně. Po necelé hodině se pak domů podle svých slov vrací psychicky odpočatá s urovnanými myšlenkami v hlavě.
Na otázku, zdali má po náročných lezeckých trénincích ještě vůbec chuť jít běhat, reaguje s úsměvem: „Jsem masochista a extrémista. Překonávat svoje limity mě baví. Potřebuju se hodně hýbat, dělá mi to dobře psychicky i fyzicky.“
Ondra má všechno skvěle poskládané v hlavě
Zálibu v neustálém překonávání vlastních limitů má společnou s parťákem a jedním z nejlepších lezců světa Adamem Ondrou. Ačkoliv se znají a mají aktuálně i společného trenéra, kvůli časové vytíženosti se potkávají jen zřídka. Vlastně pouze na společných závodech.
„Určitě je jedním z mých vzorů. Myslím si, že být jako Adam je snem snad všech lidí, co lezou. Má to skvěle poskládané v hlavě a vše perfektně nastavené od tréninku, po regeneraci, spánek, meditaci nebo využívání alternativních metod,“ chválí.
A co Eliška a skalní přelezy, které proslavily právě Adama Ondru? „Kvůli koronaviru letos asi nebude tolik závodů, což znamená, že budu mít daleko více času na skály. Teď jsem ve Španělsku zvládla cestu obtížnosti 8c+/9a. Tu má kromě mě i další Češka. Chystám se určitě ale i na něco ještě těžšího. Letos snad vyjde 9a,“ prozrazuje své sportovní plány.
Z těch nesportovních bude letos rozhodně zásadní dokončení prvního ročníku vysoké školy, kterou si kvůli koronaviru zatím moc neužila. „Studuju trenérství na Masarykově univerzitě, ale do budoucna by mě asi lákala spíše fyzioterapie. Skloubit školu a sport je docela organizačně náročné. Mám vždy rozplánovaný den přesně na hodiny a podle toho se musím řídit, abych to zvládla. Všechno je hodně náročně, ale jak jsem říkala, jsem extrémista a takhle mě to prostě baví.“
Eliška Adamovská
|
