Jaké to je žít úplně sám v cizí zemi, kde vám nikdo nerozumí? To na vlastní kůži poznala nejlepší česká softbalistka Veronika Pecková. V Japonsku, kde hrála celkem devět měsíců, to pro psychiku nebyl žádný med. Jazyková bariéra, časté tréninky i nedostatek odpočinku. I takové jsou zkušenosti čtyřiadvacetileté nadhazovačky z nejlepší ligy světa.
Dokázala, co žádná jiná Češka před ní. Po zkušenostech z Nového Zélandu a Tchaj-wanu se softbalistce Veronice Peckové podařilo proniknout do nejlepší ligy světa a minulý rok v únoru se stala hráčkou japonského týmu Toyota Red Terriers. Tady si zahrála mimo jiné i po boku trojnásobné mistryně světa a softbalové superstar Monicy Abbottové.
Ačkoliv bylo japonské angažmá splněným snem, na devět měsíců strávených v zemi vycházejícího slunce nemá jen šťastné vzpomínky. „Psychicky to bylo hodně náročné. Lidé tam vůbec nemluví anglicky. Byla jsem tedy skoro pořád sama a neměla jsem si ani s kým popovídat,“ popsala v rozhovoru nejlepší česká softbalistka.
Jste docela zkušená cestovatelka. Vyzkoušela jste si ligy na Novém Zélandu, Tchaj-wanu, loni jste hrála v Japonsku. Která země vám sedla nejvíc?
„To je těžký. Po sportovní stránce se mi určitě více dařilo na Tchaj-wanu a na Novém Zélandu. Navíc jsem tam měla i více možností dostat se do zápasu. Japonsko pro mě bylo ale obrovská zkušenost. Byla to nejlepší liga, ve které jsem byla. Takže z každé této zkušenosti jsem si odnesla něco, co mě posunulo dál.“
Dokážete si představit, že byste v některé z těchto zemí žila natrvalo?
„Určitě. Mám v plánu v budoucnu žít na Novém Zélandu, takže tam si to rozhodně představit dokážu. Na Tchaj-wanu a v Japonsku je to složitější i kvůli jazykové bariéře. S angličtinou nemám vůbec problém, jenže v asijských zemích s tímhle jazykem bohužel nepochodíte. Jelikož neumím japonsky ani čínsky, bylo by to asi docela těžké.“
Jak na tom byly s angličtinou spoluhráčky?
„Docela špatně. V Tchaj-wanu to nebylo ideální, ale nějak to šlo. Myslela jsem si, že Japonsko v tom bude podobné, ale popravdě to bylo o dost horší. Měla jsem aspoň překladatelku, která mi pomáhala s tím, abych se dorozuměla. Mluvila jsem s ní anglicky a ona to všechno ostatním překládala do japonštiny. Jakmile jsem ale odešla ze hřiště, zůstala jsem sama. Na bytě jsem bydlela jen já a tím, že tam opravdu nikdo anglicky moc nemluví, neměla jsem si ani s kým popovídat. Snažila jsem se tak alespoň často volat domů nebo s přítelem, abych měla nějaký sociální kontakt.“
Jak probíhala komunikace při zápasech, když ostatní hráčky neuměly anglicky?
„Tím, že jsem nadhazovačka, ani moc komunikovat s ostatními při hře nepotřebuju. Nejdůležitější je asi komunikace s catcherem, ale to se stačilo sejít po tréninku nebo zápase a skrze překladatelku si některé věci ujasnit. Nadhazovačský trénink se hodně liší od hráčských tréninků, takže jsme se s ostatními zase tolik ani nepotkávaly. Vídala jsem se především se skupinou nadhazovaček a catcherů, s ostatními jsem se na hřišti střídala.“
Měla jste možnost poznat Japonsko i mimo hřiště?
„Moc volného času jsem neměla. Můj týden většinou vypadal tak, že jsem byla od rána do pěti do večera na hřišti v tréninkovém komplexu. Potom jsem přijela domů, udělala si večeři, vyprala prádlo, trochu uklidila a najednou byl večer a šla jsem spát. Kvůli koronaviru jsem navíc ani nikam jezdit po výletech nechtěla. Kdybych se totiž já nebo kdokoliv z týmu nakazil, dostal by celý tým na čtrnáct dnů stopku a naše plánované zápasy bychom kontumačně prohrály. Proto jsem si dávala velký pozor, abych byla mimo lidi.“
Být pořád sama bez možnosti vycestovat musí být psychicky vysilující.
„Ze začátku to bylo v pohodě. Z Tchaj-wanu jsem na to byla docela zvyklá a čekala jsem, že to nějak tak bude probíhat. Když jsem tam pak ale byla už delší dobu, bylo to hodně nepříjemné. Nakonec na poslední dva měsíce, které jsem měla být v Japonsku, přijely další dvě hráčky – Američanky. S těmi už jsem se mohla bavit normálně. To jsem byla opravdu moc ráda. Celkem jsem tam strávila devět měsíců a z toho byla sedm prakticky sama. Ty poslední bych bez holek z Ameriky asi docela protrpěla.“
O Japoncích se říká, že jsou hodně orientovaní na výkon. Pocítila jste to?
„Stoprocentně. Na nic jiného se skoro ani nehledí. Hlavní cíl je vyhrát za každou cenu. Občas mi to přišlo až moc. Některé holky třeba měly nějaké menší zranění, které ale nemohly tím, že jsou kontinuálně zakřížené v tréninkovém cyklu, pořádně doléčit. Mezi tréninky zkrátka není nějaké delší volno nebo čas na regeneraci. Je potom jasné, že i menší zranění se táhne delší dobu a nemůžete se ho zbavit. Před trenéry to samozřejmě přiznat nechtěly, protože by je pak nemusel stavět do zápasů.“
Zažila jste něco podobného i na vlastní kůži?
„To úplně ne. Měla jsem trochu problémy se zády, ale v nadhozu mě to nějak nelimitovalo. Každopádně jsem kvůli tomu začala chodit k fyzioterapeutovi, kde jsem se potkávala s ostatními hráčkami. Chodily pořád ty samé holky a nechávaly si tejpovat pořád stejné věci. Je jasné, že vaše problémy nezmizí a budou se táhnout, když nemáte v tréninkovém koloběhu žádnou pauzu a možnost regenerace.“
V Japonsku jste zažila i přípravy na olympiádu.
„Teoreticky ano. Přijela jsem totiž na konci února. Velmi brzy po mém příjezdu ale vše začalo nasvědčovat tomu, že se olympiáda bude muset odložit. Žádné přípravy jsem tedy úplně neviděla.“
Jak místní vnímali odložení Her?
„Olympiáda je velká věc, takže myslím, že jim to bylo opravdu líto. Kvůli jazykové bariéře však nevím, jak přesně to prožívali. Konkrétně u nás v týmu byly tři reprezentantky, které chtěly po hrách ukončit kariéru. Roční posunutí pro ně tedy bylo něco, s čím nepočítaly. I když teď už chtěly být někde jinde, musí stále trénovat, tlačit na výkon a být v co nejlepší formě. S tímto problémem se nemusí potýkat samozřejmě jen Japonci, ale i další sportovci po celém světě.“
Budila jste v Japonsku svým vzhledem pozornost?
„Hodně. Vysoká blondýna, to není v Japonsku úplně obvyklé. V týmu ale hrála už dvanáctým rokem Američanka, která má taky světlé vlasy a je dokonce o malinko vyšší než já. Ostatní hráčky i fanoušci na to tedy byli zvyklí. Co se týče běžné populace, v Japonsku i Tchaj-wanu na mě lidi docela dost koukali, ale to si za chvíli zvyknete.“
Stávalo se často, že se s vámi lidé chtěli fotit?
„Na Tchaj-wanu se mi to stávalo skoro pořád. V Japonsku zase tolik ne. Myslím, že je to i povahou Japonců. Jsou totiž hodně slušní a zřejmě proto si vás málokdo dovolí oslovit přímo na ulici. Extrém jsem naopak zažila dva roky zpátky, když jsme cestovali po Indonésii. Chodili jsme po památkách, s kterými se lidé fotili. Když pak uviděli mě, začali se fotit místo památek se mnou. (směje se) To bylo tehdy docela legrační.“
Jste zvyklá hodně cestovat, jak prožíváte aktuální situaci okolo pandemie?
„Docela špatně. Nejvíc mě na tom všem štve, že teď, když mám více času, nemůžu být s přítelem, který žije na Novém Zélandu. Ten je totiž zavřený pro všechny kromě místních obyvatel. Kvůli tomu se tam legálně nemůžu dostat, a to ani v případě, že mám vízum.“
To pro vztah není zrovna ideální.
„To tedy ne, s přítelem jsme se neviděli od února. I když je Japonsko od Zélandu podstatně blíže než Česko, za celou dobu jsme nemohli být spolu. Jakmile tedy bude možnost, plánuju se nechat naočkovat a pak se uvidí, co budu moci podniknout dál.“
Vaším přítelem je softbalista Alfonz Oveinikovas, s kterým jste se poznala, při jeho angažmá v Havlíčkově Brodě. Nepřemýšleli jste třeba i nad společným životem v Česku?
(směje se) „To by bylo rozhodně fajn, jenže přítel neumí česky, takže nevím, jak by to tu dlouhodobě zvládal. Každopádně Českou republiku má rád. Je to pro něho úplně něco jiného. Jak se všechno rozvolní, máme v plánu podívat se více někam po Evropě. Pro Novozélanďany je evropská historie a architektura něco neskutečného. Když na Novém Zélandu řeknete, že tu máme stavby staré sto let, je to pro ně něco naprosto nepředstavitelného. Tady by nikoho nenapadlo se nad tím pozastavovat. Na cestování už se těším, ale společný život připadá v úvahu asi leda na Zélandu.“
VERONIKA PECKOVÁ
|
