Psycholog o zákazu sportu i chybách rodičů: Křik děti od počítačů nezvedne | iSport.cz
18. dubna 2021 • 04:30

Psycholog o zákazu sportu i chybách rodičů: Křik děti od počítačů nezvedne

Vstoupit do diskuse
0
TOP VIDEA
Jan Koller o knize se Sportem: Moje kariéra byla opravdu sen
KARLOS SHOW o tanci s Čermákem a Antošovou: Terminátor, Pulp Fiction a nahé holky
VŠECHNA VIDEA ZDE

Co s dětmi, které lockdown přikoval ke gaučům a počítačům? Jak je dostat ven k alespoň individuálnímu sportování? „Hlavně netlačte na pilu,“ radí psycholog Milan Studnička, jenž to coby bobista dotáhl až na olympiádu 2002 v Salt Lake City.



S dopady lockdownu na psychiku dětí a rodičů se setkává každý den. Proto moc dobře ví, že nejde o žádnou prkotinu. „Doufám, že ti kluci nahoře to konečně pochopí a sport zase spustí,“ říká Milan Studnička v rozhovoru pro iSport Premium.

Jaký vliv má radikální omezení pohybových aktivit na duši malých dětí a malých sportovců, kteří byli navyklí třeba třikrát týdně trénovat v klubech?
„Jak to říct slušně? Je to extrémně zátěžová situace. Protože děti mají v podstatě jenom povinnosti. Škola pro ně není nic veselého. On-line výuka zvlášť, ta je mnohdy vůbec nebaví. Jednak proto, že je řada učitelů nedokáže zaujmout, jednak proto, že chybí interakce s vrstevníky o přestávkách. Takže škola je víceméně otravuje. A právě sport dětem umožňuje dostat ze sebe frustraci, odfrknout si. Samozřejmě navíc sport působí ze zdravotního hlediska blahodárně na tělo, i po hormonální stránce je obrovsky prospěšný. Když dítě nemá vůbec šanci se vybít, užít si něco s kamarády, zažít i nějakou dřinu, což je taky v pořádku, tak najednou veškerá frustrace zůstává v něm. No a bohužel děti se nejčastěji brání tím, že upadají do rezignace, nezájmu, apatie.“

O tom by mohla řada maminek a tatínků povídat.
„Spolupracuju s řadou klubů. A i když se trenéři a trenérky snaží, dělají pestré on-line tréninky, přesto to děti tolik nebaví. Nebaví je koukat do obrazovky a cvičit si někde v pokojíčku.“

Chodí k vám teď víc děti a rodičů pro radu?
„Dětí nepřibylo, ale rodičů ano. Ti jsou nešťastní. Vidí, že děti jsou najednou rezignovaní, sedí u počítače, nic je nebaví, nic se jim nechce. A volají mi, že už nevědí, co si počít.“

Co jim radíte?
„Říkám jim, že se musí na děti naladit. Začít se věnovat tomu, co děti baví. Příklad – když kluci teď sedí u počítačů, radím rodičům, aby si s nimi sedli k počítačům, hráli s nimi hry, které ty kluky nebo holky baví. Když se vztah mezi nimi upraví, jsou spolu schopni blbnout a zasmát se, tak teprve potom dostanou dítě ven na sportoviště a k tomu, aby se zase hýbalo.“

Takže paradoxně vede cesta zpět k pohybu přes počítače? Místo příkazů - jdi už od toho počítače - na chvíli přisednout?
„Ano. Příkaz - běž už od toho počítače - je kontraproduktivní. Rodičům vysvětluju, že jediné dobrodružství, které dítě v lockdownu má, je ukryté právě v tom počítači. Nic jiného děti momentálně nezažívají. Takže tím, že jim řeknete, ať to nedělají, že to je špatně, jako rodič dítě popouzím proti sobě. Kdežto když si s ním hru zahraju nebo se s ním podívám v televizi na jeho oblíbený film, věnuju mu takhle čas, dítě bude se mnou rádo. A díky tomu na něj pak můžu působit stylem: Pojď si se mnou zaběhat, pojď, projedeme se na kole. Prostě budeme spolu dělat, co nás baví. Primárně ovlivňuju dítě tím, že se mu věnuju, ne že na něj křičím nebo ho peskuju.“

Nejdřív tedy deset minut na playstationu a pak nabídka: Co kdybychom si šli společně zaběhat?
„Přesně. Ale není to jen o deseti minutách. Je to o kontinuálním přístupu k dětem. Ty musí cítit, že jim rodič rozumí. Všichni víme, že současný život není pro nikoho jednoduchý. O to víc se musíme dětem věnovat. Bez výčitek a peskování. Pak se bude rodičům jednoduše dařit děti dostávat ven. Své postřehy jsem sepsal do knihy Pohodové rodičovství, která vyjde koncem dubna.“

V covidovém období vypadávají také kostlivci ze skříně. Nejen ve vztazích mezi rodiči a dětmi, ale i třeba ve vztahu dítě - trenér. Vybarvuje se teď, kdo měl ve výchově dobré vedení a kdo ne?
„Jednoznačně. Covid přináší strašně moc negativních stránek, ale když to na chvilku otočíme, posvítil i na nefunkční věci, které jsme dřív neviděli. Řada rodin netušila, že společně neumí fungovat. Protože rodiče i děti byli celý den pryč a nebyli přes den doma pohromadě. Najednou jsou a rodiče vidí, že si vůbec nerozumí. Nerozumí si sami se sebou, nerozumí si s dětmi. A stejné je to i s trenéry. Bezvadní trenéři, kteří to s dětmi uměli a umí, dostávají děti přes všechny dostupné on-line prostředky k pohybu. Ale direktivní trenéři, kteří neměli k dětem už předtím vroucí vztah, nemají moc šancí přimět děti k tomu, aby něco dělaly.“

Jak se dá zpátky zažehnout jiskra?
„Zaprvé by to ti kluci nahoře museli konečně pustit a umožnit dětem sporty a sportování. Je tolik možností, jak to provést! I s dodržováním bezpečných pravidel. Týmové hry se dají dělat ve dvojicích, trojicích, atletika v dostatečných rozestupech, ve fotbale je obrovská sportovní plocha. Proč by kluci nemohli hrát fotbal? Vždycky by se našla nějaká varianta, jak to jde udělat. Je potřeba, aby už děti mohly začít sportovat.“

A když ta šance nebude?
„Tak musí aspoň rodiče děti vytáhnout ven. Ale to nejde, pokud je peskují.“

V pubertě už nevychovávat

Vy sám jste zastáncem on-line tréninků? Nemálo trenérů upozorňuje, že jimi děti ještě víc přibíjíme k počítačům a monitorům.
„Naprosto s tím souhlasům. Ideální je tréninkový plán na týden nebo i konkrétní rozpis na den. A pak kluky a holky motivovat. Někteří trenéři pobídnou: Pošlete mi fotku z tréninku. Jiní sčítají svěřencům, kolik toho naběhají. Trenér dává výsledky do tabulek a potom je rozesílá klukům s vtipným komentářem. Tohle soutěžení na dálku se dá využít hlavně u kluků.“

Lze něčím nahradit partu?

Dočtěte si celý článek a získejte neomezený přístup k obsahu na iSport.cz!

S iSport PREMIUM budete mít exkluzivní videa, zákulisní informace i analýzy. První měsíc jen za 49 Kč.

Chci předplatné Premium
Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud