Devastující ztráta. Trenéři popsali rok dětí bez sportu a jeho dopady

FOTBAL
Petr Rosenhofer,
předseda klubu TJ Avia Čakovice, trenér A-týmu, mladších žáků a předpřípravky

„Před rokem v únoru jsme měli trénink a sledovali v médiích, jak se u nás v Čechách objevili první nakažení covidem. Říkali jsme si, že jestli nakažených bude do večera celkově 100, tak to bude něco. Nenapadlo by nás, že přijde zavírání sportovišť, obchodů, služeb a škol. Začala pro nás hodně divná doba. Řešili jsme nepředstavitelné situace, jak trénovat ve skupinách po deseti, po šesti, po dvou a najednou třeba vůbec.

Přípravu nám komplikovala mnohdy chaotická a nelogická rozhodnutí, kdy jsme večer nevěděli, co budeme moci dělat druhý den, a co platilo ráno, kolikrát neplatilo už odpoledne. A naopak. Náhle jsme ale nemohli a nemůžeme dělat vůbec nic. Už to trvá víc než rok. My, co jsme chodili hrát a trénovat spoustu let pětkrát i šestkrát týdně a každoročně pořádali několik velikých turnajů pro nejmladší kategorie, opravdu trpíme.

Mám velké obavy, aby složitá situace nebyla pro mnoho amatérských klubů likvidační. Už v předešlé „normální“ době se většina oddílů potýkala s nedostatkem hráčů a dobrovolníků, kteří byli ochotni volný čas věnovat fotbalu. Je jasné, že nastane velký úbytek hráčů všech kategorií a důsledky toho všeho nás budou pronásledovat ještě hodně dlouho.

I před loňským únorem byl obrovský problém přimět děti sportovat. Odložit tablety, počítače, chytré telefony nebo elektrokoloběžky a užívat si volnosti, pohybu a radosti ze sportu. Nejsmutnějším zjištěním pro mě je, že tahle doba některým dětem a bohužel i rodičům vlastně vyhovuje. Nemám rád řeči typu, jak rodiče nemají na děti čas, to považuju za naprosto nešťastné zaklínadlo. Kdo má vůli, čas si najde. Že se děti nehýbají a nesportují, je bohužel vina hlavně rodičů a nikoho jiného.

Z mého pohledu trenéra, funkcionáře a rodiče je nejhorší, že děti nemůžou chodit do školy a plnohodnotně sportovat v kolektivu. Žádná distanční výuka a ani sebelepší individuální trénink jim nenahradí kolektiv a sociální kontakty. Na dětech to zanechá nezvratitelné stopy.

Ti nejmladší ve věku 6-9 let to rychle doženou. Neprobíhá u nich raná specializace na fotbal, trénink tvoří pohybové hry, obratnostní cvičení, soutěže všestrannosti. Fotbal vlastně obsahuje jenom třetinu celkové náplně tréninku. Kluci ve věku 10-13 let to budou mít složitější. Při delším než ročním výpadku tréninku vlastně přicházejí o takzvaný zlatý věk učení dovedností. Mnozí z nich budou mít problém manko dohnat, nehledě na chybějící sociální kontakt se spoluhráči a kamarády.

Ale nejtěžší to je a bude s 16-19letými. Spousta z nich se k fotbalu a sportu obecně nevrátí. Už v normálních časech byla v této kategorii velká „úmrtnost“ sportujících, protože poznávají mnohé společenské nástrahy života. Teď se počtů opravdu děsím.

Jestli nám covid nejen bral, ale i něco dal? Příjemné zjištění, že se i ve složité době najde několik přátel, známých a kamarádů, kteří zavolají, zeptají se, jestli v klubu něco nepotřebujeme, jestli můžou nějak pomoct, že jim fotbalový život chybí. Nebo když potkám své malé svěřence a volají na mě: Dobrý den, pane trenére, kdy budeme konečně trénovat?

V malých klubech, jako jsou Čakovice, budeme začínat s výchovou mládeže vlastně skoro od začátku. Přesto se nemůžu dočkat, až ten každodenní blázinec zase vypukne. Na rok 2022 plánujeme uspořádat velkou oslavu výročí 110 let založení klubu. Snad nám to situace dovolí.“

Petr Rosenhofer, předseda a trenér Čakovic • Foto Archiv

LYŽOVÁNÍ
Milan Koryťák,
šéftrenér oddílu TJ SA Špičák na Šumavě

„Jediné, co je, v uvozovkách, malinko pozitivní: jako oddíl jsme ušetřili peníze, protože závody i organizované tréninky byly zrušené. Tahle nečinnost nás stála méně, ale to rozhodně není dobře. Pořádné závodní lyžování stojí skoro dva roky, protože předtím nebyl sníh.

Myslím si, že přijdeme hlavně o děti, které se tomu věnovaly spíš ze setrvačnosti. Když na tak dlouhou dobu vysadí, zjistí, že pro ně bude jednodušší, když to dělat nebudou. Tady se stejně jako v jiných sportech projeví hlavně to, s jakou láskou k tomu přistupují. U dětí okolo dvanácti, čtrnácti let, kdy se pomalu blíží k pubertě, je to zvlášť citlivé. Začínají vzdorovat. O to větší je, bohužel, pravděpodobnost, že o ně přijdeme.

Největší problém je v tom, že i když děti někde jezdily samy, nemohli jsme na ně trenérsky působit. Rok je v tomhle ohledu hrozně dlouhá doba, takže není vyloučené, že si zafixovaly špatné návyky, které se obzvlášť v našem sportu hrozně těžko odstraňují. Třeba to ale může být i naopak, uvidíme. Děti může navíc srážet pocit, že netrénují, přitom neví, jestli se někdo z konkurentů někde improvizovaně nepřipravuje.

U lyžování je klíčový kontakt se sněhem. Hlavně u nejmladších dětí je důležité, aby si osahaly, jak spojení s podložkou funguje, potřebují si osvojit cit pro sníh. Čím déle to bude trvat, tím hůř. Navíc když jsou děti malé, nebojí se rychlosti, jdou do toho po hlavě. Až když začnou sílit, mohou mít vnitřní brzdu, jsou opatrnější. K rychlosti už se pak nevrátí. I proto je problém, když jsou děti bez sněhu.

Na druhou stranu můžeme mít oproti vnitřním sportům výhodu v tom, že venku na horách se dá bezpečně pohybovat celoročně, navíc je to individuální činnost. Kdo nemohl trénovat kolektivní sport v hale, při návratu si třeba řekne, že to stejně nikam nepovede, protože ne všichni sami makali, a mužstvo nemusí být konkurenceschopné. Je možné, že kdo z dětí měl víc sportů, bude teď inklinovat právě k lyžování. I když to jsou jenom odhady.

Pokud jde o srovnání se zahraniční konkurencí, nemyslím si, že v tom by měl být až takový problém. Protože náš sport je obrovsky finančně nákladný, víc dětí by to na vrcholné úrovni stejně nedělalo. A ti, kteří jsou ve špičce, stejně improvizovaně jezdili. Třeba do Polska. Průser každopádně je, že bude menší základna, ze které mohou vyrůst potenciální reprezentanti. Nebude takový výběr.“

Lyžařský trenér Milan Koryťák • Foto Archiv

MODERNÍ PĚTIBOJ
Martin Chyba,
trenér mladých atletů a moderních pětibojařů Dukly Praha

„Pro mě je největší překážkou nemožnost potkávat se svými svěřenci na společném tréninku. Vést tréninky stylem jeden trenér na jednoho sportovce není pro desetileté děti vhodná forma. Skoro nic si nezahrajeme a soutěživá forma tréninku je pro děti jednou z nejoblíbenějších.

Také při takto individuální přípravě nepotkají kamarády, což je u mladší kategorie další minus. Především dobrá parta by měla děti na tréninky táhnout.

Trénink jeden na jednoho u starších sportovců je fajn. Můžete se plně věnovat jen jim. Ale i to má háček - pokud máte zabezpečit přípravu 15-20 svěřenců 5x týdně, časově se to nedá zvládnout. Takže podle mě je řešením skupinový trénink po šesti sportovcích. To by měla být cesta, jak udržet děti u sportu a zabezpečit jejich fyzický i sociální rozvoj.

Pro přípravu v moderním pětiboji je naprostou katastrofou uzavření bazénů. Asi nikdo teď nedovede odhadnout, jaký to bude mít dopad. Odborníci říkají, že je znát výpadek po necelém týdnu. Natož po mnoha měsících… Podobné to bude s tréninkem dalších disciplín – střelby a šermu. Na běžeckou přípravu by to zásadní vliv mít nemělo.

Tady v republice budeme všichni na podobně špatné úrovni, ale v porovnání s mezinárodní konkurencí, kde tak přísné omezení sportu nebylo, bude propast možná již nepřekonatelná. Bude to jako poměřování s o rok a půl starším, nebo přesněji, vyspělejším soupeřem. A rozdíl bude ještě větší. Nejen, že děti nerozvíjíme, ale ztrácí již naučené dovednosti, které si budou muset znovu osvojit.

Úbytek dětí určitě nastane. Děti v citlivém věku kolem patnácti let přišly o svůj zaběhnutý režim - škola a trénink. Nebude se jim chtít vracet z pohodlného sedavého zabíjení volného času, návrat z měkkého gauče k náročné fyzické činnosti bude pro část dětí nepřekonatelnou překážkou.

Očekávám, že nastane i problém adaptace na obnovenou školní výuku. Děti budou dohánět učivo, budou si těžko zvykat na školní povinnosti a nebudou mít moc volného času na sport. Přímo u mých svěřenců teď řeším konec jednoho chlapce, který patřil k nejlepším v republice, reprezentoval, sportu dával opravdu hodně a kvůli současné situaci o hodně přišel.

Na druhou stranu věřím, že máme dost šikovné trenéry a uděláme maximum pro to, aby se tréninkový výpadek projevil co nejméně. Kreativita a schopnost přizpůsobit se ztíženým podmínkám jsou velkou předností českých trenérů. Pokud ale dojde k tak fatálnímu zákazu organizovaného sportu, ani šikovný trenér si bez porušení vládních opatření neporadí.

Určitě přijdeme o hodně dětí z členské základny. Nejen talentovaných pro vrcholový sport, ale i nadšených pro výkonnostní nebo rekreační sport. Talentované děti chtějí výsledky teď hned. Těžko jim vysvětlíte, že budeme rok a půl jenom trénovat a připravovat se na něco, co možná někdy bude. Zrušily se mezinárodní akce, které měly být vrcholem dosavadní kariéry. Skoro všechny děti přišly o možnost potkávat své kamarády a vrstevníky se stejnými zájmy.

Co by se dalo a mělo dohnat, není z mého pohledu na klubech nebo trenérech, ale někde výš. Tam by měli promyslet, jak vrátit sport mládeži. Pomoc státu konkrétně pro moderní pětiboj jsem nezaregistroval žádnou. V případě atletiky se aspoň povedlo získat výjimku a uspořádat několik halových závodů, za což jsem moc rád.

Vedu asi 45 svěřenců ve věku 12 - 20 let. Jsem v kontaktu s řadou trenérů. Nezaznamenal jsem ani jeden případ, kdy by došlo k přenosu nemoci COVID-19 při tréninku ve venkovním prostředí. Prokazatelně jsem měl na tréninku děti, které byly za jeden až dva dny pozitivně testovány, nakazily domácnost, ale nedošlo k přenosu na jiného sportovce. Existují i zahraniční studie tvrdící, že při venkovním sportu je minimální možnost přenosu nákazy. Ovšem jako by nebyly brány v potaz.

Přitom ztráta motivace je naprosto jasná. A nejen u dětí, ale i u rodičů a bohužel i u trenérů. Snad všechny ta současná situace otupila. Na zpětné vazbě od dětí je znát, že se jim do plnění úkolů na dálku nechce, stejně jako na začátku. Jak jednou vynechají a zjistí, že se vlastně nic moc nestalo, vynechají znovu. Zapojil jsem do aktivit i rodiče, ale dostávám už nějakou dobu informace, že dostat děti ven z domova je čím dál obtížnější. Navíc i rodiče nemají dost energie motivovat děti ke sportu při řešení řady dalších problémů spojených se současnou situací.

Zásadní komplikaci vidím především v délce trvání těchto omezení. Pokud by bylo možné trénovat třeba 2-3 týdny ve skupině po šesti, pak by přišlo omezení na 1-2 týdny, ve kterých by se trénovalo on-line nebo samostatně, a následně by se navázalo znovu tréninky po šesti, dalo by se to překlenout bez velkých problémů. Přerušení na 4-6 týdnů je však příliš dlouhé.“

Trenér pražské Dukly Martin Chyba • Foto Archiv

SYNCHRONIZOVANÉ PLAVÁNÍ
Aneta Koubková, 
trenérka SK Neptun (starší žákyně), bývalá závodnice na vrcholové úrovni

„Covid se na nás podepsal zásadně. Tím, že nemůžeme do bazénu, nám hlavní tréninkové prostředí a náplň vypadla. Standardně se totiž většina tréninku akvabel odehrává ve vodě, a vždy několik hodin denně. Holky se snažíme udržovat alespoň kondičně, pravidelným cvičením, ale vodu nám nic nenahradí.

Každý den máme on-line tréninky minimálně na hodinu, kdy holky posilují a pracují na flexibilitě, která je v našem sportu potřeba. Já si s nimi taky vždy zacvičím a přidávají se i někteří rodiče. Sportovní vyžití totiž chybí nám všem. Časově je to tedy pro nás trenéry méně náročné, ale s naším sportem to tolik společného nemá a už se všichni těšíme, až se vrátíme do bazénu.

Během první jarní karantény jsme si mysleli, že uzavření bazénů bude otázka dvou nebo tří týdnů. A vzhledem k tomu, že nám zrušili závody a další byly v nedohlednu, nechali jsme holkám volno, aby si odpočinuly. Následně, když to šlo, jsme se scházely venku po parcích v menších skupinkách.

Přes léto, po otevření bazénů, jsme trénovaly celé prázdniny, kdy holky obvykle mívají volno, abychom nahradili výpadek a připravovali jsme se na podzimní posunuté mistrovství republiky. Bohužel, to bylo také zrušeno. A od října, až na čtrnáctidenní výjimku před Vánoci, jsou holky doma. To už na řadu přišly zase on-line tréninky, protože jiná možnost nebyla.

Pro nás trenéry je celkem výzva vymýšlet stále nové aktivity a oživení, aby tréninky nebyly stereotypní. V naší skupině (14 až 16 let) zatím žádný potvrzený úbytek holek nemáme, ale uvidíme, jak to bude vypadat, až se zase otevřou bazény. Holky si přeci jenom odvykly na zápřah.

Pokud jde o motivaci, po první karanténě jsem naopak pozorovala, že se holky do vody obrovsky těší a váží si toho, že můžou trénovat. I ty holky, které s motivací ke sportu před covidem bojovaly. Teď už je to samozřejmě hrozně dlouhé a s tím, jak odškrtáváme další a další neuskutečněné závody, které měly být i dosavadním vrcholem jejich kariéry, je to stále těžší. Holky ale musím pochválit, pracují perfektně.

Je to citlivé v každém věku, nejenom u patnáctiletých holek. Já teď jinou skupinu netrénuji, tak to nemůžu posoudit. Holky ale v tomhle věku sportem žijí. Bohužel přišly o poslední roky v kategorii starších žákyň, kdy jsme od nich čekali velké výsledky, a v příštím roce, pokud už budeme fungovat normálně, přejdou do kategorie juniorek, kde už je velmi těžké se prosadit, a to zejména v mezinárodní konkurenci. Navíc je tento věk extrémně důležitý ve výkonnostním posunu, kdy by se měly navyšovat tréninkové hodiny a holky by se měly vyplavat mezi dospělé.

V akvabelách potřebujete k dobré technice každodenní kontakt s vodou. Ani si nedokážu představit, jak na tom holky budou, protože jsem během mé sportovní ani trenérské kariéry takhle dlouhé období bez vody nezažila. Ale třeba budeme všichni příjemně překvapení a škody nebudou takové.

Nenávratně ztracené jsou každopádně všechny závody, které se nekonaly, a zážitky, které z nich holky mohly mít. Naposledy závodily více než před rokem. Jinak jsme optimističtí a uvidíme, co se nám podaří dohnat. V některých zemích se i dětské kategorie mohly připravovat, takže se obávám, že to bude mít velký vliv. Pár let určitě potrvá, než tohle tréninkové manko doženeme. Nejvíc se v tomhle ohledu bojím o ty úplně nejmenší, kterým bude chybět technický základ.

Na druhou stranu, výsledky musí jít v tuhle chvíli stranou. Důležité je, aby se děti co nejdříve ke sportu vrátily, měly pravidelný pohyb a hlavně si vytvořily přátelství a zážitky. Právě kvůli nim nás všechny baví sport především.“

Bývalá akvabela a dnes trenérka Aneta Koubková • Foto Archiv Sportu

HOKEJ
Petr Vojan,
šéftrenér mládeže HC Škoda Plzeň a hlavní kouč hokejové juniorky

„Myslím, že v kategorii žáků nás covid zasáhl velmi podobně jako všechny ostatní kluby v republice. V podstatě na rok, zatím, totálně zastavil veškerou činnost. Co se akademických celků týká, musím říct, že během úvodu sezony, do říjnového přerušení soutěže, jsme jako dorost i juniorka spadli hned třikrát do karantény. To bylo něco, co nás v té době dostalo do opravdu velkých problémů.

Měli jsme obrovské tréninkové manko, protože některé týmy to prošly úplně bez karantény, někdo s jednou, maximálně se dvěma. Později po zrušení celé soutěže a prakticky i sezony už na tom byli všichni podobně. Stejně zoufale a bez světýlka na konci tunelu.

Nejvíc jsme se potýkali s tím, že hokej je velice specifický sport a trénink na ledě se prostě nedá nahradit žádným tréninkem venku. To je opravdu problém.

Kluci to na aplikacích při on-line trénincích nějakou dobu vždycky vydrželi, ale potom to už padalo. Motivace, týmovost, sociální kontakty, to vše klukům moc chybí. Navíc u malých dětí musí při domácím tréninku na suchu vydatně pomáhat rodiče. A ne každý má čas.

Upřímně mám obavy, že se děti nebo někteří mládežnici k hokeji nevrátí. Určitě k tomu dojde, ale v jaké míře? To ukáže až doba, kdy se budou kluci moct vrátit k tréninku, a my uvidíme, kdo dorazí. To se týká hlavně těch nejmenších. Projeví se to až později, kdy budeme mít menší hráčskou základnu. Je na každém, jak se k tomu postaví a během pauzy sám maká. Je mi jasné, že ne každý k tomu přistoupil stejně zodpovědně.

Když budu mluvit jen za juniorku, kluci individuálně makali svědomitě. Všichni si uvědomují, že hrají, i když teď opravdu v uvozovkách, o svoji budoucnost a že si prostě nemůžou dovolit nic vypustit. Navíc všichni vědí, co nás čeká v příští sezoně, a my jim to pořád připomínáme. Z nejvyšší juniorské soutěže totiž bude sestupovat až pět týmů...

Pokud jde o výkonnost a to, co se dá dohnat, nebo naopak ne, roli hraje kategorie i věk. Je to ale bez přehánění devastující. Nenahraditelná ztráta. Kondice, dovednosti a herní myšlení se musí kluci naučit vždy v určitém věku. Říká se tomu senzitivní období, a pokud ho propásnou, učení později nemá takový účinek. To je ta devastace. Jak jsem říkal dřív, krátkodobě to bylo únosné, v podstatě i oživení tréninkového procesu, ale dlouhodobě to je neudržitelné. Zeptejte se učitelů na distanční výuku, je to podobné.

Naše Plzeň je známá tím, že pravidelně umí do áčka zapracovávat mladé hráče. Jak to bude teď? To se teprve uvidí, ale samozřejmě kluci v rozhodujícím věku, kdy do toho musí šlápnout a kdy se mají zařadit mezi dospělé, vůbec netrénují, nehrají zápasy, nerozvíjí se. Potom je těžké naskočit mezi chlapy, kteří navíc trénovali a hráli celý rok. Bohužel.

A jestli nám nějak pomohl stát? To je ta nejlepší otázka, ironicky, samozřejmě. Vůbec nijak nám nepomohl. Totálně nám vypnuli mládežnický sport. Takže ve vztahu ke sportu toho v posledním roce moc pozitivního nevidím.“

Šéftrenér mládeže hokejové Plzně Petr Vojan • Foto Archiv

TENIS
Pavel Čihák,
trenér LTK Klatovy

„Všichni tu nadáváme každý den, štve nás nelogičnost. Když se půjdete v Klatovech podívat kamkoli do parku, narazíte na spoustu lidí. U jakéhokoli okénka s občerstvením totéž. Pokud se projdete kolem dětského hřiště, uvidíte čtyřicet dětí na hromadě. Každé si dělá, co chce, není to koordinované.

My jsme na kurtech schopni vše zorganizovat tak, abychom nikoho neohrozili. Při dvouhře máme mezi sebou rozestup 25 metrů. Přesto nemůžeme hrát. Nepochopitelné! A děti? Tloustnou, nudí se, nemají režim... Rodiče jsou z toho zoufalí. Když se na chvíli sportování otevřelo, byli děti i rodiče neskutečně šťastní. Ale o to větší zklamání nastalo, když se to zase zavřelo.

Rodiče nám teď říkají: ‚Jestli nezačneme zase do měsíce fungovat, doma se zabijeme, protože děti jsou nevybouřené.‘ Většině z nich sport chybí. A nám taky, jsme tenisoví závisláci.

V klubu máme kolem stovky dětí. Nemůžeme si rozhodně stěžovat na nezájem. Ale bojíme se, aby to neochladlo. Když se děti vrátily po prvním lockdownu, změny jsme u nich nezaznamenali. Byly nadšené, že se zase můžou pohnout. Ovšem nyní máme obavy. Ne o závodníky, kteří hrají soutěžně. Víme, že sami chodí běhat, sami cvičí a chuť rozhodně neztratí. Ale s dětmi, které mají tenis vyloženě jako kroužek, je to jiné.

Jak se dlouhá pauza na dětech projeví? Na výkonnosti to bude jednoznačně poznat. Technické manko se asi bude dát dohnat, protože letní sezona proběhla. Měli jsme zkrácenou verzi soutěže družstev. A děti, které jezdily na mezinárodní turnaje, měly výjimku a mohly hrát dál. Takže - bude to poznat, ale doženou to. Navíc manko budou mít všichni i v okolních zemích.

Scházely nám také informace z oficiálních míst, co se může a nemůže. Dosud jsme byli odkázáni jen na zprávy z médií. Doma jsme pak celý večer debatovali, jestli můžeme, nebo nemůžeme jít na kurty. A nakonec jsme se stejně neshodli, protože každý si to vyložil jinak.

Politici řeší znovuotevření kadeřnictví nebo hospod, ale sportování dětí nikoho absolutně nezajímá. Aspoň mně to tak přijde. Když exministr Blatný coby doktor řekl - sport v žádném případě, můžou si jít zaběhat do lesa - to je absurdní. Děti sedí celý den doma na zadku u počítače, nemají tělocvik, nic. Přitom dnešní generace je pohybově zanedbaná.

Teď to bude asi ještě horší.“

Trenér LTK Klatovy Pavel Čihák • Foto Archiv

BASKETBAL
Martin Richter,
kouč mladých basketbalistek BK Brandýs nad Labem

„Čím je pauza delší, tím je to horší. Mám pocit, že holkám pohyb chybí čím dál víc. Chuť pořád mají, ale jsem moc zvědavý, jak to bude vypadat, až se vrátíme na hřiště. Vypadly ze zavedeného rytmu, odvykly si, mají navíc nervy ze školy, protože na dálku je to taky něco jinýho.

Mám obavy, že když přičuchnou k tomu, že nemusí až tolik makat, zjistí, že jim to vyhovuje. Nemyslím si, že se nám vrátí všechny holky. Některé si mohou říct: Proč mám být každý víkend pryč na zápasech a minimálně třikrát týdně se mordovat na tréninku? Nestačí si jít na chvíli zaběhat a vyvenčit psa?

Trénujeme holky spolu se ženou, chystali jsme jim on-line tréninky, posílali jim zprávy, co mají dělat, ale nepřeháněli jsme to. Nechtěli jsme, aby na mobilu trávily ještě víc času. Nechali jsme to na nich, spíš jsme je vybízeli, aby hodně chodily ven a byly aktivní. Ale cítil jsem na nich, že jsou postupem času víc a víc otrávené.

Chytnula je soutěž, kterou vyhlásila basketbalová federace. Vypisovala různé aktivity, soutěžilo se o vstupenky. Chodily ven, běhaly, občas si něco udělaly s balonem. Sportovaly s určitým cílem. Musím říct, že tohle je rozptýlilo a dodalo jim chuť.

Ale pochopitelně to nenahradí společné tréninky v hale. Jsem zvědavý, jak to bude vypadat, až se sejdeme poprvé na palubovce. Prvních čtrnáct dní to asi bude vybíjená místo basketu. Musí jim to hrozně chybět, vnímám to u dcery. O víkendu jsme si byli zahrát venku a viděl jsem na ní, jak se na to těšila. Jako by jí někdo píchnul adrenalin do žíly.

Při návratu k tréninkům bude hodně záležet na tom, s jakou láskou to holky dělají. Jestli to u nich bylo na hraně a chodily hlavně proto, že to po nich chtěli rodiče, bude to znát. Tyhle holky asi skončí, nebo si najdou jinou aktivitu, která není takhle časově i fyzicky náročná.

Sázíme na to, že holkám bude chybět hlavně parta. Právě ta je pro ně klíčová. Co si budeme povídat, holky chodí na trénink i proto, aby si pokecaly. Ví, že trénink nějak přežijou, ale pak si pokecají, zjistí, co je nového. Tenhle společenský prvek je pro ně mimořádně důležitý. U holek kolem čtrnácti, patnácti let je to hodně citlivý. Nemají žádný osobní kontakt, všechno komunikují po telefonu, to je pro ně otrava. Zvlášť těžký návrat do tréninku bude pro ty, které se během roku až tolik neudržovaly.

Jsem připravený na to, že mezi nimi budou rozdíly. Ne každý se individuálně připravoval tak, jak by měl. S tím musím počítat. Vždycky jsou holky, které makají za každých okolností, najdou se ale i ty, které tomu tolik nedávaly. To je v každém kolektivu. Hlavní je, aby nás už konečně pustili do haly!

Holky si v rámci možností chodily házet na koš venku, zahrály si třeba dvě na dvě. Žijeme v Brandýse, což je taková velká vesnice, možnosti na venkovní vyžití tady jsou. Hodně z nich navíc žije v domcích, u kterých mají koše, takže si na míč mohly sáhnout. Spíš jde o to, že chybí souhra v celé pětce, to budeme muset dohánět.

Trénování pro mě není zdrojem obživy, jenom koníček, ale i věc, kterou dělám třicet let. Najednou nic. Taky už se nemůžu dočkat. Chybí mi to.“

Basketbalový kouč Martin Richter • Foto Archiv

FLORBAL
Jaroslav Berka,
trenér mládeže Sparty a sportovní ředitel klubu

„Pokud jde o následky covidové pauzy, na to se nedá jednoduše odpovědět a očekávám, že konkrétní dopady se ukážou opravdu až mnohem déle. Protože současná situace bude mít další projevy, které budou doprovázet dlouhodobé sportování. Třeba přístup do haly, omezené skupiny, testování a další věci. Prozatím se samozřejmě covid podepisuje výrazně, nicméně na celkové hodnocení je i přesto, že situace již trvá dlouho, stále brzo.

Těžko říct, jestli se někteří k florbalu nevrátí, to se teprve uvidí. S kolegy každopádně vnímáme značný dopad zejména na motivaci a emoční stav dětí. Změny jsou velké a lze na různých úrovních pozorovat, že takový výpadek děti poznamenává nejen ve sportovním rozvoji, ale především v jejich celkovém osobnostním vývoji, jehož je sport nedílnou součástí. Asi jen málokomu z rodičů či klubů se podařilo plnohodnotně tyto podněty nahradit.

V jejich rozvoji musí zanechat stopu, že téměř rok se nemohli organizovaně připravovat. Na první pohled to zřejmé nebude, jelikož všichni vrstevníci na tom budou podobně, ale pokud si představíme situaci, že ze dvou dětí jedno trénuje po dobu jednoho roku a druhé nikoliv, zcela jistě bychom pozorovali znatelný rozdíl v mnoha aspektech.

On-line hodiny máme pravidelně, je to lepší než netrénovat vůbec. Jedná se o jakousi snahu zachovat alespoň to, co zachovat lze. Nicméně je to dočasná záležitost, která se postupem času také okouká a ztrácí efekt. Děti potřebují pohyb a kolektiv, interakci... To on-line hodiny nabídnou v omezené míře.

Určitě bude mít vliv také to, že v jiných zemích se děti připravovat mohly. Takže při mezinárodní konfrontaci to bude znát. Je to prostě roční výpadek, který nejde nijak kompenzovat.“

Jaroslav Berka, trenér mládeže florbalové Sparty • Foto Archiv