25. prosince 2021 • 04:40

Redaktoři Sportu o roce 2021: kauza Král, legendy v Tokiu i pozdrav do nebe

Vstoupit do diskuse
0
  • Video se připravuje ...

    Už jen pár dní a bude za námi rok 2021. I přes světovou pandemii se v něm povedlo uspořádat několik velkých akcí včetně fotbalového EURO či olympijských her v Tokiu. Čtveřice redaktorů deníku Sport a webu iSport.cz vybrala své silné zážitky právě z uplynulého roku. Řeč padne na vzpomínky z památného osmifinále ME proti Nizozemsku, na japonskou bublinu, na neuvěřitelnou cestu Barbory Krejčíkové i na odhalení spisu o šéfovi českého hokeje Tomáši Královi.

  • Jako v roce 1990

    RADEK ŠPRYŇAR

    Těžká skupina, spektakulární gól démonického Patrika Schicka z půlky hřiště proti Skotsku, postup do play off a nakonec náraz do dánské zdi ve čtvrtfinále. Česko si užilo na EURO velké momenty. Nad vším hezkým ale ční osmifinále s Nizozemskem. Nejen proto, že šlo o nejlepší zápas týmu Jaroslava Šilhavého na šampionátu, ale především: bylo vítězné a v hledišti se mačkalo dvacet tisíc nadržených českých fanoušků.

    Jen pár okamžiků, sotva deset, možná patnáct minut čistokrevné euforie. Stál jsem na novinářské pozici v druhém prstenci nádherného stadionu Ference Puskáse a v šíleném vedru pozoroval bezbřehou radost, která se rozlévala na levém břehu Dunaje.

    Příjemně to hladilo po duši. Fanoušci byli štěstím bez sebe, hráči ještě víc. Do galerií telefonů se ukládaly stovky selfie, obdivovaní borci, jindy rezervovaní k bližším kontaktům s diváky, neprotestovali. Po kritice herní nudy v základní skupině předvedli fotbal evropského ražení a ze šampionátu vyhnali talentovaný tým s obrovským ofenzivním potenciálem. A v krátkých sekvencích po zápase to bylo strašně cítit.

    Nálada byla jiná. Neobvyklá. Podobná roku 1990. Tehdy se během mistrovství světa v Itálii otočila snad celá republika. Lidé mohli po pádu zrůdného komunistického režimu konečně za hranice a výjezd za reprezentací, v níž exceloval Tomáš Skuhravý, je šíleně bavil.

    Nyní to bylo takřka stejné. Covid zavřel Čechy doma, nemohli na stadiony, nebo jen v omezeném počtu. Všude v Evropě platily v červnu všelijaké restrikce.

    Vyjma Maďarska.

    Vláda premiéra Viktora Orbána uvolnila život. Na budapešťské osmifinále byla vyprodaná aréna s kapacitou šedesát tisíc. Ještě před utkáním v obří fanzóně poskakovalo dvacet tisíc Nizozemců v oranžových dresech při rockovém koncertu. Češi zase obsadili zahrádky všech restaurací.

    Na den vkročili do jiného světa. Do oázy štěstí. A národní tým jim k tomu zahrál tu fotbalovou nejhezčí skladbu.

    Mimochodem, absolutním hrdinou horkého odpoledne se stal Tomáš Holeš. Vygumoval hvězdného Wijnalduma, první branku vstřelil a druhou předložil Schickovi.

  • Král dovládl. Snad doopravdy

    ONDŘEJ KUCHAŘ

    Co může způsobit náhodný objev na internetové encyklopedii…

    Hledám datum narození Tomáše Krále. O pár řádků níž vidím, že v Archivu bezpečnostních složek je veden jako agent vojenské kontrarozvědky StB s krycím jménem Renáta. Ptám se kolegů, jestli o tom věděli. Na internetu pátrám, zda o tom někdy někdo napsal. Jenže nikde nic.

    Požádal jsem o dohledání Královy složky, následně o složky několika dalších. Bezprostředně poté byl kontaktován sám prezident Českého hokeje. Spolupráci se Státní bezpečností popřel. V polovině září pak záležitost po publikaci nabrala na obrátkách.

    Na svolané tiskové konferenci Král otočil. Součinnost s „kontráši“ přiznal, uvedl však, že vše bylo dopředu domluvené, nahrané. Že se svým vojenským nadřízeným, na kterého měl donášet, byl na všem domluvený. Že sehráli mistrovskou habaďůru a režim převezli. To vše doprovodil útoky na mě a další redaktory Sportu, kteří se na textech s tímto tématem podíleli.

    A právě chování a vystupování ho nakonec s největší pravděpodobností připravilo o prezidentský stolec.

    Nebyl to samotný fakt, že byl agentem StB. Ne. Byť například Dominik Hašek nebo Peter Šťastný prostřednictvím deníku Sport vyzvali vládce tuzemského hokeje, ať okamžitě skončí, zatuchlé prostředí zůstalo mlčet. V anketě mezi kluby se jediné Pardubice vyjádřily, že by měl Král abdikovat. Podat demisi, odstoupit.

    Taky výkonný výbor Českého hokeje, v němž sedí lidé jako Bříza, Zábranský nebo Jágr, vyslovil Královi důvěru. Hlasování o odvolání dopadlo 1:9. Jediný člen se v tajném hlasování „vyslovil“ pro šéfův konec. Za provázky však zatahali sponzoři, které zhrozilo Královo vystoupení na tiskovce.

    Král tedy „sám“ přišel s tím, že po sezoně v červnu 2022 skončí. V tu chvíli se stáhl, přestal být vidět. Teď se porcuje medvěd v kabátu domácího šampionátu, který bude Česko hostit za dva roky. Aby si boss udržel vliv i nadále, potřebuje, aby se vlády chopili jeho lidé. A zatím vše nasvědčuje tomu, že to tak bude. Do roku 2024 by měli dovládnout současní viceprezidenti Aleš Pavlík a Petr Bříza.

    Jedno je však jisté: po čtrnácti letech skončí doba Králova vládnutí. Snad ne jen na oko.

  • Vzpomínka na Tokio: My, legendy

    MARTIN HAŠEK

    Surrealistické to bylo rozhodně, jestli milé, o tom lze vést debaty. Letošní olympijské hry v Tokiu se konaly ve výjimečné situaci celosvětové pandemie koronaviru, takže byli jejich účastníci uprostřed nejlidnatějšího města světa vrženi do prapodivné bubliny, která tak trochu připomínala atmosféru katastrofického sci-fi.

    Byly chvíle, kdy člověk skoro cítil osamělost posledního člověka Roberta Nevilla z knížky Richarda Mathesona Já, legenda. V Tokiu samozřejmě nebyli upíři. Ale jen si to představte, sedíte na centr kurtu tenisového Ariake Parku, na rozlehlých tribunách je dohromady možná třicítka lidí. Údery do míčku zní do daleka a pod vámi se právě vaří senzace olympiády.

    Normálně by to byl pěkný hukot. Úplně byste cítili, jak ve vzduchu roste nejistota domácích fanoušků, kteří by hlasitě úpěli a vzdychali s každým okamžikem, kdy z trápící se Naomi Ósakaové unikal tenisový život pod náporem chytré hry Markéty Vondroušové.

    Jen pár dnů předtím stála psychickými problémy zkoušená národní hrdinka v tichu obřího Olympijského stadionu a zapalovala oheň Her. Teď tu bylo drama, na které koukal celý svět. Ale živé emoce a halas tribun prostě chyběly.

    Na druhou stranu, přímo na kurtu to vřelo. Vondroušová by i před plnými tribunami musela použít stejnou porci odvahy a šikovnosti, jako když v klíčových chvílích zápasu odvrátila dva brejkboly dvěma drzými kraťasy po sobě. A frustrace rozhozené Japonky byla stejně reálná.

    A podobné to bylo s euforií. Jako když Jiřímu Prskavcovi staršímu scházelo málo, aby po objetí svého zlatého syna skončil ve vodě, jak se to povedlo Luboši Hilgertovi v Sydney při skoku za dcerou Štěpánkou.

    Závod mladého Jíři jsem viděl na obrazovce tiskového centra v Budókanu a pamatuju si, že jsem přes vypjatost okamžiku nepochyboval, že si jede pro zlato. Připadal mi mezi bránami jako Neo, když se konečně naučil v Matrixu využívat svých schopností.

    To odpoledne ještě zbývalo, aby skončil dobře i příběh Lukáše Krpálka. V Budókanu byla absence publika zvlášť citlivá. Poctu před plným Budókanem zasloužil. Ale jako by se stalo. Jak sám, říká, byl rád, že olympiáda vůbec proběhla. Bylo to dobře, i za těchto divných okolností. Potlesk publika by stejně dozněl brzo. Ovšem úsilí, napětí, emoce, radosti i zklamání byly skutečné.

  • Pozdrav do nebe

    JAN JAROCH

    Měl jsem to štěstí, že jsem stál pod můstkem v Deer Valley, když akrobatický lyžař Aleš Valenta při letu vzduchem ukázal tři salta s pěti vruty. A tímhle unikátním skokem, prvním na světě, vyhrál olympiádu v Salt Lake City 2002. Ani tenhle příběh se však nevyrovná tomu, který po dva jarní týdny v Paříži napsala Barbora Krejčíková.

    Ano, v tu dobu již bylo zřejmé, že se letitá čekatelka na místo v top 100 utrhla ze řetězu a objevuje, kde má vlastní limity. Ale také na Roland Garros hrála teprve svůj pátý grandslam v hlavní soutěži. Každé kolo by bylo úspěchem. Podezření, že se tady schyluje k něčemu velkému, ve mně začalo klíčit po 3. kole. To Krejčíková na centrkurtu zametla s nasazenou pětkou Elinou Svitolinovou 6:3, 6:2. „Bára hraje, jako kdyby chtěla celé Roland Garros vyhrát,“ ťukal jsem tehdy do onlinu na iSport.cz. Haha, dobrý fór.

    S každým dalším zápasem přicházela překážka, kterou tahle slečna z Ivančic přeskočila. Záchvat paniky v šatně před osmifinále se Sloane Stephensovou, pět odvrácených setbolů ve čtvrtfinále proti Coco Gauffové, dnes už klasická semifinálová bitva trvající tři a čtvrt hodiny, odvrácený mečbol a pak český neuznaný s Marií Sakkariovou. Člověk si kousal nehty a nechtěl věřit vlastním očím.

    Všechno, na co tenkrát BK sáhla, se povedlo. A pak tam v sobotu 12. června stála s pohárem Suzanne Lenglenové, člověku běhal mráz po zádech.

    Pár okamžiků po velkolepém triumfu zavzpomínala, jak trávila poslední měsíce a dny života po boku umírající Jany Novotné. „Její poslední slova byla: Užívej si tenis a vyhraj grandslam!“ líčila. Wimbledonská šampionka z roku 1998 poslala na cestu svou svěřenkyni, než na podzim roku 2017 navždy odešla. Ta jí do nebe poslala pozdrav. „Věřím, že je teď šťastná.“

    Jsou okamžiky větší, než je sport samotný. Tohle byl jeden z nich. Bára ho unesla ohromně sympaticky, navždy si budu pamatovat její slova z vítězné tiskovky: „Kdokoliv kdo hraje tenis a dává mu všechno, příště může sedět na mém místě. Vzkazuji však holkám a klukům v Česku, aby makali, protože sny se plní. Já jsem toho příkladem.“

Vstoupit do diskuse
0
Články odjinud


Články odjinud